Totiž ten typ, který představuje i publikace fotografky Ester Havlové (1967) Fragmenty. Jedná se o knihy-umělecké předměty, o knihy-individua; o knihy ovšem, jež nejsou určeny rychlé (s)potřebě a na něž si člověk musí vyhradit čas a místo. Jsou to pochopitelně tituly, na nichž se prakticky nikdy nevydělá.
Jestliže kniha jako statek byla před vynálezem knihtisku ručním a individualizovaným výrobkem, možná jednou po spirále dopíše pomyslný kruh a ocitne se téměř v témže bodě – jen bude vznikat za pomoci neskonale dokonalejších technologií.
Na množství pixelů až tak nezáleží
Ester Havlová ostatně jako by stála na počátku této cesty: ačkoliv přinejmenším ve fotografické obci ještě převládá přesvědčení, že fotografové architektury – a ona je fotografkou architektury – pracují s velkoformátovými kamerami a na klasický filmový materiál, Havlová začala architekturu snímat na digitální přístroje prakticky ihned, kdy od nich bylo možné očekávat technicky přijatelný výsledek. U jednotlivých fotografií, které do Fragmentů zařadila, uvádí i technické údaje o použitých přístrojích. Nejprve, někdy v roce 2004, se chopila kamery Nikon D100, tuším vloni přešla na vyspělejší aparát Nikon D2X. Zejména první z přístrojů – nahlíženo optikou konce roku 2009 – je digitální dědeček, zastaralá digizrcadlovka o rozlišení 6 MPx; Nikon D2X o rozlišení 12 MPx je vyspělejší kus, ale vyznavači těch nej- strojů asi ohrnou nos i nad ním.
Jenže o honění pixelů tady nejde: Ester Havlová očividně dokáže z běžných digitálních aparátů dostat právě to, co potřebuje, protože jestliže při snímání architektury na film musí fotograf vše vyladit předem (například pracně odstranit sbíhání linií staveb), u digitálního záznamu obraz ladí v postprodukci, v počítači. A to se Havlová naučila natolik dobře, že ve výsledném tisku nepoznáte, co ještě fotografovala na film, a co už na digitální médium.
Citové záležitosti
Publikace Fragmenty sice vyšla u příležitosti autorčiny nedávné výstavy v Arcidiecézním muzeu Olomouc, které bylo roku 2006 dokončeno podle projektu pražského ateliéru HŠH, s nímž fotografka rovněž spolupracuje, avšak Fragmenty nejsou katalogem. Jde o knihu vydanou u příležitosti, nikoliv však publikací příležitostnou. Běží o monografii, v níž Havlová mohla odložit stranou veškeré informační ohledy, které musí respektovat při zakázkách – ať je to "prostá" dokumentace staveb pro architekty či nutná sehranost s textem, když pracuje na knihách s historiky architektury, například s mediálně vytěžovaným Zdeňkem Lukešem.
U Fragmentů – v logice názvu – běží o snímky fragmentů moderních, vesměs v minulých letech vzniklých staveb doma i v zahraničí, budov od architektů vysokého renomé (například od světových hvězd Libeskinda, Koolhaase, Henryho, nebo od tvůrců ceněných doma - HŠH architekti, Roman Koucký, ateliér D3A). Jedinou výjimkou mezi třicítkou fragmentů je záběr větrného tunelu v Aerodynamickém parku Humboldtovy univerzity v Berlíně, jenž byl zbudován v letech 1934-1936.
Vysoký výskyt zahraničních lokalit má logickou příčinu – teprve "venku" je Ester Havlová coby fotografka svobodná, oproštěná od vazeb a zakázek, tam nemusí nic, jen se dívat a fotit si právě a pouze to, co ji na budovách oslovuje; "venku" může podnikat bezúčelné procházky a nechat stavby na sebe působit. Protože fotografie, které si vybrala do Fragmentů, jsou citové záležitosti.
Sci-fi realita
Kompozice této knihy, graficky upravené Martou Maštálkovou, připomíná stavbu – obsahuje totiž několik "podlaží". Po vyjmutí stříbřitého papírového "těla" z tmavě šedého děrovaného obalu s proseklým kruhem uprostřed (z dílny Studia Činčera) sáhneme po první vrstvě, deseti volných čtvercových listech vysoké gramáže (a formátu 21 x 21 cm), které jsou uloženy v "prvním patře". Pod nimi, v "přízemí", je umístěna dvacítka listů obdélníkového tvaru (14 x 21 cm). A úplně vespod, v "suterénu", se skrývá brožurka panoramatického formátu, s obálkou z téže děrované hmoty, do níž je adjustována celá kniha.
V brožurce najdeme údaje o autorce, rozhovor s ní, který vedl historik umění Jakub Potůček, dále pracovní vyznání od architekta Romana Kouckého a esej designéra Františka Staňka. Ten sice v jednom místě svého příspěvku nesmyslně tvrdí, že fotografie "je i dnes jako umělecký obor stále podceňovaná", ale jinak nalezl pro tvorbu Ester Havlové nejednu velmi výstižnou formulaci. Například:
"Je paradoxní, že velice střízlivou a kultivovanou prací s realistickými stavbami dosahuje Ester výsledné dimenze, která nás odkazuje kamsi k virtuálním světům, k tomu nejlepšímu ze současné sci-fi. K nadreálným interiérům a atmosférám vzdálených galaxií režisérů Camerona, Lucase, Spielberga… Dalším paradoxem je ‚vedlejší efekt‘ mnohoznačné amorfnosti, vypreparovaný z exaktních zákonitostí a struktur staveb," píše František Staněk. A o kus dál: "Obrazy nabízené prostřednictvím jejích fotografií mají razanci i ve chvíli, kdy se uchyluje k ornamentům a výřezům dekorace. Nelze říci, že by autorka nabízela příběhy. Její fotografie nejsou momentkami ani záznamy událostí. Často působí odosobněně. Ať Ester pracuje s celkem či detailem, o nějaké doslovnosti nemůže být ani řeč. Komentář, vysvětlivka či zanášení podrobnostmi není její styl. Názor formuluje čistě a stroze, aniž by si pomáhala upřesňujícím dialogem. Přesto z fotografií nečiší chlad ani artistní nadřazenost."
Po celou tu dobu zde píšeme, že Fragmenty Ester Havlové jsou originálem, prokomponovaným předmětem "vychytaným" do detailů, ale přesto – respektive právě proto – k nim můžeme zvolit ještě další přístup, odlišné užití, než je pečlivé uložení celého toho pokladu do knihovny. Totiž vyjmutí oněch listů, jejich paspartaci a rozvěšení na stěnu. Nejednalo by se o znehodnocení Fragmentů, nýbrž o jejich jiné zhodnocení.
o knizeEster Havlová: Fragmenty Texty Jakub Potůček, Roman Koucký a František Staněk. Titanic, Praha 2009, nestránkováno, náklad 300 kusů, cena 980, při osobním odběru 680 korun. Další informace na http://www.titanic.n.cz; http://www.esterhavlova.cz. |
