Nedávno Řecko po demonstracích sčítalo své mrtvé, nyní sčítá turisty, kteří ruší svůj pobyt v této zemi. Nebylo přitom postiženo živelní katastrofou, nebylo napadeno agresorem. Bouří se státní zaměstnanci. Řecko stojí nad propastí bankrotu a jeho situace dnes s plnou silou ukazuje, jak si žilo nad poměry.
Není v tom bohužel samo. Státní zaměstnanci snad v každé zemi si přitom stěžují na špatné mzdové ohodnocení (ti bruselští si dokonce stěžují, že jim - v době krize - nejsou v dostatečné míře valorizovány platy!), brání se omezování svých služebních benefitů, odmítají propouštění. A už vůbec nepřipouštějí, že by byť jedno procento jejich odměn mělo být vázáno na vývoj ekonomiky.
Havlíček to věděl!
Jak a kdy se státní zaměstnanci, speciálně státní úředníci, stali tak silnou zájmovou skupinou? Dobře to je vidět u nás. Vždyť ani ne před sto lety představovali jeden z pilířů soudržnosti a kontinuity. Žili v klidném očekávání kariérního postupu a státní penze. Každý z nich byl hrdý na svou pozici ve státní správě a považoval se za služebníka Jeho c. a k. Milosti, vždy upřímně sloužil blahu národa.
Karel Havlíček Borovský na kresbě Jana Vilímka
Ale už v polovině 19. století Karel Havlíček Borovský o jejich práci s plným porozuměním budoucím potížím státního řízení napsal, že je to "... nepřirozený způsob vlády, při kterém se úřady do všeho občanského života míchají, všechno občanům předepisují, žádnou svobodnou vůli a samosprávu jim nenechávají - ani vrabec nemůže spadnout ze střechy, aby se o tom k ministerstvu zpráva nepodala. Byrokracie jest, když si může každý ministr, tedy jeden člověk, podle okamžitého nápadu svého, vydati na cokoli několik milionů, neb až stamilionů, které musí země, tj. celý národ, zaplatit."
Kafkovská metamorfóza
Bez úředníků se řízení státu neobejde. V určité chvíli však veřejnému blahu sloužící úředník projde jakousi kafkovskou metamorfózou, která z něj učiní byrokrata. Ta chvíle nastane, když stát přebírá stále více úkolů, a tím roste subjektivní úředníkův pocit o vlastní důležitosti. Byrokraté vytvářejí speciální sociální skupinu, vnitřně sice pestrou, ale spojenou sledováním stejného zájmu: ukrojit co největší díl společného koláče, a tím zvýšit prestiž vlastního úřadu.
Franz Kafka - Proměna
První zřetelné projevy této metamorfózy lze pozorovat za první republiky. Ani tehdy by však ještě žádný z těchto "kariérních" úředníků sám sebe neoznačil za byrokrata, toto slovo nemělo ani hanlivý přídech. Vyjadřovalo spíše skutečnost, že takový státní úředník se řídí příslušnými zákony a postupuje podle úřední pragmatiky, nikoli podle svého uvážení. Ve skutečnosti však už nesloužil republice, blahu státu či národa. Spíše určité politické straně, svému úřadu, sobě.
Na sledování vlastního zájmu by nebylo nic škodlivého, kdyby plat, který státní úředník za práci pobírá, nezískal stát od ostatních členů společnosti, kteří pracují v sektoru soukromém. A je zcela v kompetenci vlády, co všechno zaplatí: 13. nebo 14. plat, předvánoční příplatek, příplatek na další vzdělávání, penzi i při odchodu do důchodu ve čtyřiceti letech nebo příplatek za včasný příchod do práce, jako mají právě v Řecku.
Řecko musí dělat bolestivé škrty. Jeho obyvatelé se s tím ale odmítají smířit.
Druhý problém spočívá v tom, že když mu takto získané prostředky nestačí, prostě si půjčí. Státní dluh je dnes nestydatě označován za zdroj státních příjmů. O expanzi úřednického aparátu státu dobře svědčí státní rozpočet, který má jasně danou funkci: je to nástroj, díky kterému má vláda, a především její voliči, možnost přesvědčit se, jestli státní úředník skutečně slouží. Dnešní fiskální teorie nazývá tyto výdaje kvazimandatorní - tím chce vyjádřit, že stát je potřebuje pro zajištění svých mandatorních, především sociálních výdajů, ale jejich rozsah a výše nejsou dány zákonem. Jsou výsledkem vyjednávání a obchodování s hlasy. Státní úřady se tak nejen stávají konkurenty v boji o získání omezených finančních prostředků, ale zároveň nutně tlačí na růst výdajů státního rozpočtu.
Když tyto výdaje převyšují příjmy, vznikne deficit. A když ten se vymkne kontrole, použije vláda zaklínací formuli "zřídíme speciální orgán" a vytvoří komisi, která hledá úsporná opatření ve státní správě. Za první republiky byla taková komise zřízena poprvé už v roce 1921! Její práce je modelovou ukázkou práce všech podobných komisí: na její zjištění všechna ministerstva odpovídala, že pro úspory není v jejich resortu prostor. Často se zdůvodněním, že je nedostatek personálu. Takže obvyklým výsledkem takových pokusů šetřit bylo stanovení "normálního" počtu zaměstnanců ve veřejné správě; skutečný počet státních zaměstnanců se během nejbližších měsíců obvykle zvýšil.
Kdo je státní úředník?
Aktuální údaje o počtu státních úředníků a zaměstnanců se liší podle toho, koho do této skupiny zahrneme. Pokud vezmeme všechny státní úředníky, zaměstnance ve státních podnicích, lékaře a ostatní zaměstnance nemocnic, učitele od základních škol až po univerzity, policisty a a hasiče, dostaneme se k číslu kolem 1 100 000 státních zaměstnanců. Samotných úředníků je necelých 250 tisíc. To by znamenalo, že každý takový úředník se stará o 40 obyvatel. Před necelými 80 lety, v polovině třicátých let, připadal jeden úředník na 143 obyvatel. Tento rozdíl ukazuje, jak za necelých osmdesát let stát nabobtnal.
Demonstrace před ministerstvem zdravotnictví
Přitom úředníků stále přibývá: podle některých údajů mezi léty 2000 a 2008 vzrostl počet zaměstnanců ve státní správě včetně policistů ze 175 tisíc na 291 tisíc. Na ministerstvech je dnes zaměstnáno o 30 procent úředníků více než v roce 1996. Dobrou ukázkou nárůstu počtu státních úředníků byla také reforma státní správy v roce 2003. Tehdy přešla řada kompetencí státních úředníků na nově vzniklé kraje, ale úředníků ve státních úřadech přibylo. Obdobný úbytek kompetencí a nárůst počtu úředníků se udál i na přechodu mezi kraji a okresy.
Ze statistik vyplývá, že v posledním desetiletí nejvíce narostl počet úředníků na ministerstvu zemědělství, mezi léty 2002 a 2006 na dvojnásobek. Dokáže si nějaký zemědělec vybavit, co se za tu dobu pro něj změnilo k lepšímu? Rostly také počty úředníků na ministerstvu práce, průmyslu, školství, zdravotnictví.
Ilustrační foto.
Je na to zákon!
Ale úředníci jsou v tom nevinně. Růst státních úředníků se totiž neodvratně řídí Parkinsonovým zákonem neustálé akumulace.
Když se profesor Parkinson zabýval fenoménem byrokracie v britských podmínkách, zjistil například, že počet zaměstnanců ministerstva kolonií rostl po druhé světové válce, kdy Británie ztratila svou koloniální říši, rychlejším tempem než před válkou.
Růst státních úředníků je totiž víceméně neměnný bez ohledu na to, zda práce ubývá, či přibývá. Nadřízený rozmnožuje své podřízené, úředníci si vzájemně přidělávají práci a z jednotlivých úřadů se stávají konkurenti v boji o získání omezených státních finančních prostředků.
Magistrát oblékl úředníky za přepážkami do nových uniforem.
Parkinson zformuloval ještě jeden zákon, zákon narůstající pyramidy. Ten říká, že práce úředníka narůstá tak, aby vyplnila veškerý čas, který je pro ni k dispozici. Přitom nedostatek činnosti se nemusí projevovat nečinností; složitost každého úkonu může narůstat přímo úměrně s časem, který je na práci vymezen. Za první republiky se jejich hektice a vyčerpání nemůžeme divit - zatímco dělnické profese v roce 1919 dosáhly zkrácení pracovní doby na 8 hodin, pracovní doba státního úředníka trvala maximálně 7 hodin! Když se vláda pokusila zvýšit ji na 8 hodin, pustili se úředníci (v pracovní době) do psaní stížností.
V nich sice uznávali, že se za více hodin udělá více práce, zejména pracuje-li se s plným nasazením, ale je zde řada významných ALE! Sedmihodinová duševní práce je vysilující, podlamuje úředníkovo zdraví a má za následek jeho časté nemoci. Tím, že o polední pauze musí takový úředník doběhnout domů na oběd a zpět, zvětšuje se i únava fyzická. Ženatí zaměstnanci ztrácejí možnost kontroly nad svou domácností! Konečně ti vychytralí dodávali, že při delší pracovní době se více utratí za osvětlení a vytápění v zimních měsících, takže se delší pracovní doba státu nevyplatí.
Dokonale fungující stát
Zřejmě nelze najít žádný racionální způsob, jak dosáhnout něčeho takového, jako je dokonalé fungování správních institucí. Kvalitu práce úředníka nelze měřit, hodnotí ji jeho nadřízený úředník. Ten také dosazuje své podřízené. Rozhoduje se přitom podle vlastního uvážení, takže hranice mezi službou blahu lidu a svým vlastním zájmům se podezřele rozostřuje.
Přesto politikové i mnozí daňoví poplatníci dál předpokládají (nebo se tak alespoň tváří) zaprvé, že roste-li počet státních úředníků, je to proto, že roste i množství jejich úkolů, a zadruhé, že na jejich práci i na ty nové úkoly je ve státní pokladně dostatek finančních prostředků. Jak je to možné? Nesmíme zapomenout, že všechny výhody, ať už ve formě plošných příplatků či subvencovaných cen, směřují ve formě výdajů státního rozpočtu k nikoli nevýznamné skupině voličů: více než milionové.
A tak musí zřejmě dál platit věta, kterou pronesl významný český ekonom 19. století Josef Kaizl: "... v tomto kolotavém běhu světa jest jeden pevný bod, a tímto pevným bodem jest státní úředník."
Josef Kaizl, národohospodář, právník, politik, narodil se 10. června 1854 ve Volyni, zemřel 19. srpna 1901 v Miskovicích u Soběslavi
Josef Kaizl, národohospodář, právník, politik, narodil se 10. června 1854 ve Volyni, zemřel 19. srpna 1901 v Miskovicích u Soběslavi
