Důležitost dosaženého úspěchu zčásti spočívá v bin Ládinově symbolickém významu. Byl ikonou, ztělesněním schopnosti úspěšně udeřit proti USA a Západu. Tato ikona je nyní zničena.
Dalším pozitivním důsledkem je demonstrace účinnosti protiteroristických operací prováděných americkými vojáky. Panuje naděje, že se někteří teroristé v důsledku tohoto úspěchu rozhodnou stát se bývalými teroristy – a že si někteří mladí radikálové dobře rozmyslí, zda vůbec chtějí teroristy být.
Určité skutečnosti však musí jakoukoliv oslavu mírnit. Jakkoliv je bin Ládinův zánik vítaný, neměl by být v žádném případě ztotožňován se zánikem terorismu.
Jak zvládat tuhle chorobu
Terorismus je decentralizovaný fenomén – ve financování, plánování i provedení. Odstraněním bin Ládina teroristická hrozba nekončí. Existují nástupci, počínaje Ajmánem Zavahrím v al-Káidě, ale i dalšími představiteli v autonomních skupinách operujících z Jemenu, Somálska a dalších zemí. Terorismus tedy bude pokračovat. Krátkodobě by se dokonce mohl poněkud zhoršit, neboť se dozajista vyskytnou lidé, kteří budou chtít ukázat, že stále dokážou udeřit proti Západu.
Usáma bin Ládin (vlevo) s dosavadní dvojkou teroristické sítě al-Káida Ajmánem Zavahrím v roce 2003
Nejlepší paralelou, která mě v otázce pochopení terorismu a přístupu k němu napadá, je choroba. Existují kroky, které se mohou a měly by se podniknout, aby se napadly nebo neutralizovaly určité typy virů či bakterií, aby se snížila zranitelnost vůči infekci a aby se snížily její následky, pokud navzdory veškerému úsilí onemocníme. Choroba je jev, který nelze eliminovat, ale často ho lze zvládat.
Paralely s terorismem jsou zjevné. Jak jsme byli nedávno svědky, na teroristy lze zaútočit a zastavit je dříve, než napáchají škody; jednotlivce i země lze bránit a společnosti mohou přijmout kroky na zvýšení své odolnosti v případě, že na ně někdo úspěšně zaútočí, což se čas od času zákonitě stane. Tyto prvky všeobecné protiteroristické strategie mohou snížit hrozbu na zvládnutelnou nebo přinejmenším snesitelnou úroveň.
V případě ochrany životů nevinných lidí však pojem „snesitelný“ nestačí. Chceme víc. Odpověď lze nalézt ve sféře prevence. Musíme dělat víc pro přerušení náboru teroristů a tím zmenšit hrozbu dříve, než vyvstane.
Zbavení legitimity musí být absolutní
Většinu teroristů dnes tvoří mladí lidé a muži. A zatímco drtivá většina světových muslimů nejsou teroristé, řada světových teroristů je muslimy. V tomto ohledu by nesmírně pomohlo, kdyby se arabští a muslimští političtí vůdci vyslovili proti úmyslnému zabíjení mužů, žen a dětí jakýmkoliv člověkem nebo jakoukoliv skupinou v zájmu dosažení politických cílů. Stěžejní roli zde musí sehrát také náboženští vůdci, pedagogové a rodiče. Terorismus musí být zbaven veškeré legitimity, kterou by pro někoho mohl mít.
Demonstrace Mubarakových příznivců v Káhiře (25. dubna 2011)
Pravidelní demosntrace proti Mubarakovi v centru Káhiry (22. dubna 2011
Jeden potenciální pozitivní vývoj zde pramení z politických změn, jichž jsme dnes svědky v mnoha částech Blízkého východu. Budou-li mít mladí lidé větší politické a hospodářské příležitosti než dříve, pak existuje větší naděje, že se aktivněji zapojí do dění ve své společnosti (a stanou se tak méně náchylnými vůči svodům extremismu).
Pákistán si bude muset vybrat
Z hlediska určení, nakolik se terorismus do budoucna rozšíří, sehraje rozhodující roli s největší pravděpodobností Pákistán. Bohužel platí, že tato země je sice domovem několika nejnebezpečnějších teroristů světa, ale v boji proti terorismu se rozhodně nedá označit za plně spolupracujícího partnera. Některé části pákistánské vlády s terorismem sympatizují a nejeví ochotu proti němu zasáhnout, zatímco jiné jednoduše postrádají k účinnému zásahu kapacity.
Kapacity lze zajistit snáze než vůli. Okolní svět může a měl by pokračovat v poskytování pomoci Pákistánu, aby tato země získala sílu a schopnosti potřebné ke konfrontaci s moderními teroristy.
Atentát na pákistánského ministra pro náboženské menšiny Šáhbáze Bhattího v Islámábádu (2. března 2011)
Žádná pomoc zvenčí však nedokáže vykompenzovat absenci motivace a odhodlání. Pákistánští představitelé si musí jednou provždy vybrat. V boji proti teroru nestačí být omezeným partnerem; Pákistán se potřebuje stát partnerem plným.
Jistě se vyskytnou Pákistánci, kteří budou protestovat proti nedávnému vojenskému zásahu Spojených států a tvrdit, že šlo o narušení suverenity Pákistánu. Suverenita však není absolutní; zahrnuje nejen práva, ale i povinnosti. Pákistánci musí pochopit, že o některá práva přijdou, nesplní-li svou povinnost zajistit, aby se jejich území nevyužívalo k poskytování útočiště teroristům.
Pokud se věci nezmění, pak se nezávislé vojenské operace podobné té, kterou uskutečnili američtí vojáci, stanou spíše pravidlem než výjimkou. Je to daleko méně žádoucí výsledek, než kdyby se Pákistán připojil ke společnému mezinárodnímu úsilí. V sázce není jen pomoc, ale i samotná budoucnost Pákistánu, neboť při absenci skutečného závazku čelit terorismu je jen otázkou času, kdy se tato země stane obětí nákazy, kterou odmítá léčit.
Richard N. Haass, někdejší ředitel politického plánování na americkém ministerstvu zahraničí, je prezidentem Rady pro zahraniční vztahy.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
