Rozvržení publikace do sedmi set stran textů od několika odborníků, k nimž je dodán jmenný a místní rejstřík i soupis literatury na další stovce stran, jde důsledně od počátků, archeologických nálezů, přes památky dochované ať v torzu či v celku, k současnosti. Posledními zde uvedenými letopočty jsou první léta jedenadvacátého století; architektonicky vyjádřeno: brněnská Vaňkovka a palác Kapitol či pražský palác Euro na dolním konci Václavského náměstí.
Nerozparcelovaný pohled
O knizePetr Kratochvíl (ed.): Velké dějiny zemí Koruny české Tematická řada, svazek 1: Architektura Napsali Klára Benešovská, Petr Kratochvíl, Ivan P. Muchka, Taťána Petrasová, Dalibor Prix, Rostislav Švácha Fotografie, kresby a mapy různí autoři, rejstříky Jan Vilím Vydal Ladislav Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl ve spolupráci s nakladatelstvím Artefactum (ÚDU AV ČR) roku 2009, 808 stran, doporuručená cena 890 korun. |
Kde tedy hledat zvláštnost, osobitost, snad dokonce výjimečnost tohoto knižního díla? Něco naznačí už prolistování obsahu – alespoň, co se týče editorské koncepce, kterou Petr Kratochvíl pro tento svazek zvolil, a co dalších pět autorů – soustředěných převážně kolem Ústavu dějin umění Akademie věd – textově naplnilo. Jednotlivé části spravedlivě mapují historická období vymezená letopočty tak, jak se tradičně toto rozdělení užívá: od Staré Moravy k počátkům gotiky, krásný sloh, doba jagellonská, renesance, barok, moderna. Kapitoly, zde "hlava" první až sedmá, však nejsou nazvány takto jednoduše. Teprve podtituly upřesňují konkrétní část dané epochy. A to je právě ona zvláštnost a pozitivum díla.
Umělecké doby nejsou v této práci od sebe přísně odsekány a uzavřeny do striktního okruhu. Autoři jim ponechali potřebnou volnost a počátky a závěry se jakoby napínají vstříc minulému a následnému času. Například přelom čtrnáctého a patnáctého století je nazván "Architektura pozdní lucemburské doby – návraty, variace, slepé uličky, krásný sloh (1360-1420)". V textu samotném se pak v konkrétních stavebních případech a datech přelévají a posouvají výrazné prvky daného slohu, a z něj vystupují nové a svébytné i opakované, inspirované zavedenými kusy.
Namátkou: "Ukázky markantního rozšíření typu dvoulodního kostela na rožmberském dominiu nás vedou zpět k otázkám, jak definovat krásný sloh v architektuře, co všechno pod něj zahrnout a kde a kdy hledat impuls k jeho vytvoření v českých zemích?"
Praha, katedrála sv. Víta, klena jižní předsíně
Jak se vlastně má s naším barokem?
Sympatické je, že texty nepracují s jednoznačností, která by se nabízela už jen díky prověřeným řadám publikací zabývajících se danými časovými úseky. Nutno také ocenit, že každý oddíl je více odrazem názoru svého badatele, než by byl nějak násilně unifikován. Příklad může být podán snadno: to už jsme o pár set stran dál a v jiné době, v "hlavě páté", kterou, možná překvapivě, ale fundovaně sepsal Rostislav Švácha, jinak prvořadý odborník na archikturu modernistickou. Šváchův barok není sledem dávno jasných a zodpovězených otázek přesto, že právě toto období patří k tradičně v Čechách řešeným už od dob historika Zdeňka Kalisty či uměnovědce Vojtěcha Birnbauma.
Ostatně ke školení druhého ze jmenovaných se Švácha svým způsobem hlásí, neboť zmiňuje Václava Richtera, Birnbaumova žáka, a jeho pochybnosti o pojmu baroka: "Nesporná vazba pobělohorské stavební produkce v českých zemích na italské vzory vzniklé ještě v epoše, kterou historikové umění označují za pozdně renesanční nebo manýristickou, přivedla brněnského badatele Václava Richtera ve 40. letech 20. století k pochybnostem, zda se pro českou architekturu celého 17. století vůbec hodí pojem baroka, respektive raného baroka."
Nechme se překvapit, co bude příště
Další testovací pasáží, vypovídající o kvalitě celku, je samozřejmě "současnost". V případě tematického svazku Velkých dějin zemí Koruny české je autorem sám editor díla, Petr Kratochvíl. V nejkratší, poslední kapitole se věnuje tvorbě vymezené v období 1918-2005. Už proto je zřejmé, že půjde o část nejproblematičtější, protože promluvit spravedlivě o stavebním projevu vzniklé republiky, trendech doznívající moderny, proslulém českém kubismu, funkcionalismu, socialistickém realismu a nejnověji k postupně poznávaným a využívaným postmoderním tendencím - z toho vysvítá, že dojde k notné redukci výkladu a k výčtu standardů, výstřelků a proměn. Kapitola nevybočuje z obzoru knihy, podává solidní přehled, ale - což není zrovna optimální finále svazku - nevzrušuje jedinou nutkavou otázkou.
Josip Plečnik: kostel Nejsvětějšího srdce Páně, Praha - Vinohrady, 1928-1932
U publikace podobného zaměření jako je tato příručka české architektury, je pochopitelně nutné všimnout si jejího formálního provedení. Protože nakladatel dodržel konzervativní vzhled řady "velkých dějin", nelze mu nic vytknout. Dokonce i střídmá obrazová - černobílá - výbava působí vkusně, dostatečně ilustrativně a zároveň nepřekrývá to primární, co má tato kniha prostředkovat, totiž odborný popis.
Rekapitulace je tedy jednoduchá. První svazek "tematické řady" Velkých dějin zemí Koruny české se podařil. Kupodivu možná více, než celý původní projekt, v němž se vinou nepravidelného vydávání ztrácejí souvislosti a velmi vadne povědomí o celém projektu. Ale již nesrovnávejme, raději vyčkejme, na jaké téma se povede řeč příště.
