Antisionismus. To slovo často zneužívají ti, kteří jsou ve skutečnosti antisemité - u nás třeba různí lidé z tábora krajní pravice. Antisionismus však ve skutečnosti s antisemitismem nemusí mít nic společného. Vždyť mezi jeho nejpůvodnější a nejvehementnější zastánce patří nezřídka i ti nejvíce věřící mezi Židy - charedim (což je správné označení pro tzv. ultraortodoxní Židy). Právě komunitami antisionistických charedim se zabývá kanadsko-židovský profesor Jaakov Rabkin. Před časem o nich napsal zatím nejsystematičtější dílo, knihu Ohrožení zevnitř - století židovské opozice vůči sionismu (A Threat from Within: A Century of Jewish Opposition to Zionism, Fernwood Publishing, Winnipeg 2006).
Ta kniha Rabkinovi přinesla hodně uznání, ale také řadu problémů se skalními stoupenci Izraele. Ti totiž existenci židovského antisionismu často marginalizují a snaží se dávat bezmála všechny Židy do spojitosti s Izraelem a jeho politikou. Přitom věřící židovští antisionisté jako málokdo rozbíjí mýty o "židovském spiknutí" a "židovské tvrdosti". Ukazují také, že i v době existence Izraele a izraelsko-arabského konfliktu může zůstat židovství pluralitním náboženstvím a že ti, kdož vypadají na první pohled jako do sebe zahledění fundamentalisté, můžou mít ve skutečnosti hlubokou úctu nejen k tradici své víry, ale i k jiným národům.
Někdo tvrdí, že antisionismus je jen fíkový list antisemitismu. Jiní prohlašují, že kritika současné izraelské politiky je zcela na místě. Ve vaší knize Ohrožení zevnitř se zaměřujete zvláště na židovský náboženský antisionismus. Jaký je ale váš osobní pohled na sionismus a jak vnímáte současný Stát Izrael?
Je mojí povinností jakožto vědce pomáhat ostatním pochopit určité skutečnosti a koncepty. Myslím, že má kniha vcelku přesvědčivě dokazuje, že sionismus představuje revoltu proti židovské tradici a proti tomu, co je tradičně označováno za židovské hodnoty. Proto ostatně také sionismus v době svého vzniku v druhé polovině 19. století vyvolal okamžitou protireakci mnoha Židů, včetně jejich největších náboženských autorit. Tato opozice stále existuje, a to i navzdory nesporným materiálním úspěchům Státu Izrael.
První ministerský předseda Izraele Ben Gurion na setkání s anglickým premiérem Winstonem Churchilem
Jak ovlivnil vznik sionismu a Izraele židovství jako takové?
Záležitost Izraele Židy rozdělila. Někteří hrdě oslavují jeho výdobytky, jiní si připomínají násilí, které provází Izrael od samotného jeho počátku. Vznikla velká propast mezi těmi, kdo jsou stoupenci sionismu a těmi - jak zbožnými, tak sekulárními Židy -, kteří se na sionismus a izraelské aktivity dívají velmi kriticky. Někdy bývají kritici Izraele označováni jako "antisemité", ale to zdaleka není vždy opodstatněné. Mimo jiné proto, že opozice vůči Izraeli a sionismu neexistuje jen v židovské disapoře, ale také přímo mezi některými Židy žijícími v Izraeli. Jsou zde také určité spojitosti mezi sionismem a antisemitismem - jako například etnická a rasová definice Žida, případně tvrzení, že Židé představují zvláštní národ a nemohou se tedy integrovat v zemích diaspory. Sionismus tak těžil i z hrůz antisemitismu.
Jaký je váš názor na liberální sionisty, kteří jsou stoupenci Izraele, ale nebrání se kritizovat mnohé jeho kroky, zvláště vůči Palestincům. V této souvislosti také připomínám tzv. "morální sionismus" osobností, jako byl jeden z nejznámějších sionistů Achad HaAm či první izraelský prezident Chajim Weizmann.
Tento druh sionismu dnes bohužel patří téměř mezi "vyhynulé druhy". Tváře dnešního sionismu představují především Avigdor Lieberman (současný ministr zahraničí Izraele) nebo Ehud Barak (současný ministr obrany). A není náhoda, že tyto dva politiky uvádím společně, navzdory jejich odlišné politické příslušnosti. Záměrně říkám, že liberální sionismus je "téměř vyhynulý druh." V případě, že by se ale Izrael transformoval v liberální stát všech svých občanů, tak tento druh sionismu by mohl znovu najít svůj raison d'etre. Mám však bohužel osobní zkušenost, že liberální sionisté, které jsem potkal před lety, dnes už buď sionisty nejsou, nebo nejsou liberální...
Členové Naturej Karty protestují v Londýně, rok 2006
Jak se díváte na židovskou antisionistickou organizace Neturej Karta, která dnes dává nejvíc najevo svůj odpor vůči Izraeli a nezřídka se objevuje po boku muslimů na protiizraelských demonstracích? Na jedné straně byly Neturej Karta jednou z nemnoha židovských organizací, které se postavily proti velmi tvrdé izraelské vojenské operaci loni v Gaze. Na straně druhé se její představitelé někdy setkávají i s představiteli Hamásu, Hizballáhu, případně s íránským prezidentem Ahmadínežádem.
Neturej Karta není politické hnutí, na které bychom měli nahlížet optikou "realpolitiky". Představuje židovskou náboženskou opozici vůči sionismu a je pro ni přirozené navazovat kontakty s ostatními náboženskými subjekty, které se staví proti sionismu. Je také třeba rozlišovat, kdo je nepřítel Izraele a kdo antisemita.
Obálka Rabkinovy knihy
Přesto mám za to, že se tyto organizace pohybují na hraně mezi antisemitismem a antisionismem. Na druhé straně v jejich postoji k Židům a Izraeli jsou stále rozdíly - Ahmadínežád má třeba dobré vztahy s íránskými Židy, Hamás židovské antisionisty uznává a Hizballáh přispívá na opravu synagogy v Bejrútu... Pokud se ale podíváte na jejich propagandu a rétoriku, jste na pochybách, jsou-li ještě Židy a sionisty schopni oddělovat... Podobně tak, pokud slyšíte hovořit některé představitele Neturej Karta, nemůžete se ubránit dojmu, že jde také často o propagandu. Mám teď na mysli třeba její mediálně nejznámější tvář, mluvčího americké frakce Neturej Karta, rabína Davida Weisse. Pokud ale slyšíte mluvit třeba rabína Israela Hirsche, který dnes stojí v čele jeruzalémské odnože Neturej Karta, působí jeho slova daleko střízlivěji, a to i za situace, že je z celkem pochopitelných důvodů mnohem obtížnější být antisionistou v Izraeli než v USA…
Ano, mezi rabíny, které uvádíte, jsou opravdu rozdíly v jejich stylu vystupování. Ale mnoho názorů, které Neturej Karta zastává, jsou relevantní pro řadu tradičních Židů, kteří jsou přesvědčeni o tom, že sionismus ohrožuje Židy a judaismus, i když své názory neprezentují veřejně. Ostatně ve své knize se snažím vysvětlit náboženskou židovskou opozici vůči sionismu v celé její šíři.
Pokud srovnáte židovské komunity v období před holocaustem a současné židovské komunity, kde vidíte největší rozdíly, ať už duchovní či politické?
S ostrovy tradičního judaismu se můžete setkat stále po celém světě: od Antverp a Londýna přes Montreal až do Montevidea. A pak samozřejmě také v místech, jako je newyorský Brooklyn a telavivská čtvrť Bnej Brak. Jakkoliv jsou tyto komunity roztroušené po světě, mají stále mnoho společného: pořád mluví jidiš, nosí charakteristické oblečení a především dodržují určitou náboženskou tradici.
Kluci z ultraortodoxních židovských rodin v Antverpách
Ve kterých částech židovského světa se podle vašeho názoru život nejvíce podobá životu Židů před válkou?
V tomto ohledu jsou velmi osobité zejména současné chasidské komunity. Ty se stále identifikují s místy, odkud pocházejí, i když dnes už od těchto míst žijí třeba tisíce kilometrů daleko. Mám na mysli například chasidy z Belzu, což je místo na dnešní Ukrajině, nebo satmarské chasidy, kteří pocházejí z území dnešního Rumunska. Ale chasidských skupin je ještě celá řada. Jejich pojetí židovského exilu však nemá nic společného s místem, kde dnes žijí. Podle nich Žid žijící v Jeruzalémě není o nic méně v exilu než Žid žijící v Praze. Je to spirituální, nikoliv materiální chápání exilu. Tito chasidé tak proměnili geografii v teologii. Jeden chasidský rabín jednou pokáral svého stoupence, který chtěl odejít do Svaté země, a v jidiš mu důrazně doporučil: "Macht Erec Jisroel do!" ("Vytvoř si Zemi izraelskou tady!").
Jsou nějaké zásadnější rozdíly mezi ultraortodoxními Židy v Izraeli, USA, Francii a Kanadě?
Rozdíly zde jsou, ale jsou spíš kosmetické než významné. Mohou mluvit například různými místními jazyky a absolvovat vzdělání, které se mírně odlišuje od vzdělání jinde. Ale jak už jsem naznačil, mají toho stále podstatně více společného než naopak. Je také zajímavé sledovat, jak si tyto skupiny navzájem brání své specifické identity a zároveň v různé míře odmítají stát, který o sobě tvrdí, že je židovský.
Jak byste charakterizoval židovskou komunitu v zemi, kde žijete - v Kanadě - a její postoj k politice, Izraeli a k sionismu?
O autoroviMarek Čejka Autor je právník a politolog. Působí na Ústavu mezinárodních vztahů a přednáší mj. na CEVRO Institutu problematiku Blízkého východu. Publikoval knihy Izrael a Palestina (2005), Encyklopedie blízkovýchodního terorismu (2007) a Judaismus a politika v Izraeli (2009). |
Jak se to projevuje?
Oni třeba za tato práva bojují i ve chvílích, kdy by mohli klidně zůstat sedět v pohodlí domova, protože oni už svého zrovnoprávnění dosáhli dávno. To dokládá, že judaismus obsahuje silný akcent na sociální spravedlnost, který prostupuje celou židovskou tradicí. V současnosti to dokládá i známý fakt, že Židé hráli velmi aktivní roli v boji za rovnost všude po světě, ať už to byl jejich podíl v desegregaci v USA, nebo odpor proti jihoafrickému apartheidu.
Ortodoxní Židé na ulicích Montrealu
Takže sociální akcent považujete za významnou spojnici dnešních kanadských Židů?
Ano, ale jak jsem již řekl, podobně jako v Montrealu není ani jinde na světě nikdo, kdo by mohl o sobě tvrdit, že zastupuje všechny Židy. A pokud to někdo o sobě tvrdí, zastupuje ve skutečnosti pouze svoji komunitu, respektive její sponzory.
