Spisovatel Zdeněk Rotrekl: Hrozí nám zánik osobností

Doporučujeme   8:08
Riskující osobní život je nutnou podmínkou k tomu, aby jedinec neztratil svou identitu, tvrdí spisovatel Zdeněk Rotrekl. A dodává: je to podmínka nutná obzvlášť v dobách vítězícího mediálního bulváru, uniformity, totální diskontinuity.

Zdeněk Rotrekl 20. října 2009 v Praze, při udílení Cen ministerstva kultury ČR | foto: MF DNES

Rozhovor se spisovatelem Zdeňkem Rotreklem vznikal naněkolikrát. Nejprve jsem za ním vloni na podzim jela do Brna, jeho milovaného města, v němž se narodil a žije. Trochu se zdráhal, má vysoký věk a z komunistických kriminálů a uranových dolů podlomené zdraví. Nepřeháněl: v den domluveného rozhovoru ho odvezli do nemocnice. Zesláblý a unavený se několik dnů poté vypravil do Prahy převzít Státní cenu za literaturu, kterou obdržel za celoživotní dílo. A z interview zase nebylo nic. Nejprve trochu hudroval, pak mě zkoušel ze znalosti svých děl a nakonec si vzal otázky. Že až mu bude lépe, odpoví. Odpověděl, svým způsobem – někdy konkrétně, někdy od dané otázky "odjel" ke svému. Ale časově je to "zpoždění" interview vlastně příhodné. Právě letos – 1. října – Rotrekl oslaví devadesátku!

Je jedním z nejpevnějších českých spisovatelů: neuhnul, ačkoliv mu hrozil trest smrti, třináct let strávil ve vězeních a čtyřicet let nemohl publikovat. Dlouhé autorovo mlčení napravuje vydáváním jeho spisů brněnské nakladatelství Atlantis.

Zdeněk Rotrekl (vpravo) a Zeno Kaprál na Lodi literátů (90.léta)

Váš tatínek byl zahradník. Nesnil jste někdy o stejné profesi?
Tatínek byl, přesněji řečeno, sadařský odborník, jeden čas pracoval jako instruktor učňů, adeptů sadařství v císařsko-královském pomologickém ústavu v Praze-Troji. Dnes tedy něco jako učitel. Tehdy to byla dosti vysoká funkce. Pak zakládal sady a parky v Bulharsku a nakonec založil první český odborný semenářský závod v Brně. Psal se rok 1904. Těch různých květin se v mých verších v češtině i latině nalézá habaděj.

Vyrůstal jste v předválečném Brně. O něm se mluví jako o městě tří kultur – moravské, německé a židovské. Žily spolu tak idylicky?
O tom, že moje rodné město určoval trojí živel – český s příměsí moravského venkova, židovský a německý – jsem psal už dávno, na počátku disentu a samizdatu, tedy v dobách, kdy se o tom psát nesmělo. V brněnském nářečí se dodnes vyskytují německá slova navzdory všem okupacím a revolucím. A to Brno, brněnské ulice a brněnské dvory jsou přítomny i v druhém dílu mých Spisů, v románu Světlo přichází potmě.

Ale k začátku: už v samizdatové edici Petlice vyšla v roce 1978 sbírka s názvem Nezděné město. Dobrá polovina veršů se týká brněnských míst, náměstí, zahrad, ulic, parků. Když jsme s editorkou Janou Uhdeovou připravovali v nakladatelství Atlantis první díl mých Spisů, všechny verše a sbírky z let 1940–2000, dal jsem celému svazku, který má s edičními poznámkami 750 stran, název Nezděné město. To "město" samozřejmě Brno je i není.

Zdeněk Rotrekl

Narodil se 1. října 1920 v Brně. Básník, prozaik, esejista, publicista, scenárista, literární historik i kritik. Na Masarykově univerzitě studoval filozofii, historii, sanskrt a dějiny umění. Po únoru 1948 byl vyloučen ze všech organizací. 14. dubna 1949 zatčen. Odsouzen na doživotí.

10. května 1962 propuštěn na amnestii s desetiletým podmíněným trestem.
Pracoval jako dělník-osvětlovač brněnských výkopů. Roku 1968 občansky rehabilitován, promoval na Univerzitě J. E. Purkyně. Zakládající člen výboru sdružení politických vězňů K 231. Od června 1968 do prosince 1969 redaktorem čtrnáctideníku Obroda. Za normalizace činný v disidentských skupinách, signatář manifestu Hnutí za občanskou svobodu (1988).


Nositel mj. Řádu T. G. Masaryka (1995), Ceny Karla Havlíčka Borovského (1999), Ceny Jaroslava Seiferta (2001) a Státní ceny za literaturu (2009).


V autorových spisech, rozplánovaných do šesti dílů, vyšly dosud svazky: Nezděné město (2001), Světlo přichází potmě (2001), Podezřelá krajina s anděly (2003), Skryté tváře (2005).

Roku 1940 jste vydal první sbírku Kyvadlo duše. K veršům vás vyburcovala doba?
Tu první sbírečku básní vydal nakladatel a anarchista Joža Jícha. K veršům mě doba určitě nevyburcovala. Ale: vlastně ani nevím.

Za války jste byl totálně nasazen. Kde vlastně?
Válečnému totálnímu nasazení – pro lepší představu: od šesti hodin od rána do osmnácti hodin – jsem se vyhýbal, jak se dalo. Nakonec jsem neunikl. Jedna kapitola mých pamětí, Maschinenfabrik, o té hrůze vypráví. A také o tom, jak jsem z té fabriky uprchnul a musil se skrývat. Kdosi mě totiž udal, že "sabotuji hrdinné úsilí Říše".

Kdy jste pro sebe začal objevovat víru? Kdo vás k ní nasměroval?
Jisté předpoklady k víře, odpovídám-li už tak šroubovaně, jsem měl od dětství. Ostatně každá duše je od přirozenosti křesťanská "naturaliter christiana". Jako student jsem četl časopis katolických studentů Jitro řízený Dominikem Peckou a Leopoldem Vrlou; jeden čas jsem do něho i psal. Čili k víře mě nikdo "nenasměroval" – já se tak nasměroval! Ale počkejte, v jedné básničce, tak z poloviny sedmdesátých let, mám verše: Od počátku/ miluji tento svět se znamením ryby/ je-li to milost nevím je-li to zasloužené nevím. Tak to je k vaší otázce.

To díky víře vás nikdy nezvábily svody komunismu?
Žádné fráze o třídní nenávisti, třídním boji, diktatuře proletariátu, světové revoluci, stále výš k přesně vypočítanému pozemskému ráji, mě opravdu neoslnily. Ale musím říct, že svody komunismu nezasáhly ani naprostou většinu tehdejších brněnských vysokoškoláků. Já věděl, díky francouzskému spisovateli Bernanosovi, že pozemský ráj je stejně nedosažitelný jako ten druhý, a že i kdyby se lidstvu podařilo k němu dospět, stal by se rájem pozemských hovad.

Po druhé světové válce jste se výrazně zapojil do kulturního a politického života, byl jste referentem Svazu vysokoškolského studentstva. Tušil jste, kam to směřuje, co vás může potkat?
Ano, po válce mě po dva roky volilo dvacet tisíc brněnských vysokoškoláků do výboru Svazu vysokoškolského studentstva. Zastupoval jsem oficiálně Sdružení katolických spisovatelů a publicistů, které vydávalo revue Akord, jeden čas jsem také byl jakýmsi funkcionářem Syndikátu českých spisovatelů atd. Všechno do února 1948. Kam to směřuje, jsem mlhavě tušil, konečně proto jsem se dal do boje, abych to odvrátil. Věřil jsem, že té pohromě se dá zabránit. Všechny moje bojovné novinářské články a polemiky vyjdou jako šestý svazek mých Spisů v nakladatelství Atlantis s prozatímním názvem Svoboda není dar. Člověk nemůže pohromám zabránit, ale vždycky se jim má postavit.

Zdeněk Rotrekl s Václavem Havlem na

Nikdy jste nezvažoval emigraci?
Myslím, že o exilu, nikoli emigraci, uvažovalo v různých dobách dobrých šedesát procent českého národa.

V roce 1949 nad vámi visel trest smrti, který vám byl navržen. Nakonec jste z toho vyšel s doživotím. Jak se ten mezičas mezi navrhovanou, a tudíž možnou smrtí a zbývající nesmrtí vůbec dal snést?
Proces s námi, volenými brněnskými představiteli vysokoškoláků, začal 25. října 1949. Po návrhu trestu smrti vynesl nade mnou komunistický státní soud doživotní žalář 17. listopadu, na mezinárodní studentský den. Ale připomněla jste mně, že toto datum se vyskytuje v mých samizdatových sbírkách, tedy před listopadem 1989, mnohokrát. Dokonce ve sbírce Neobvyklé zvyky z roku 1974 mám v básni Jiná verze dobrořečení tyto verše: Dobrořečím všemu co průvanem táhlo těmito sklepy/ neboť/ bych nezvolil nic jiného nikde ale právě/ ale právě sedmnáctý listopad/ den dalšího zavěšování (stejně visícího) --

Třináct let jste strávil ve věznicích: Leopoldov, Bory, Bytíz. Co bylo nejhorší?
Všechny ty věznice byly jinak zlé a jinak snesitelné.

Pochyboval jste v téhle době o Bohu? Přepadla vás beznaděj?
Ne, bylo mně darováno, že jsem o Bohu nikdy nezapochyboval.

Svého druhu štěstí

"S jedním opatem, premonstrátem Vilémem Tajovským, jsem jistý čas v Leopoldově sdílel jednu kobku na oddělení B číslo 52. Víte, jaké to bylo štěstí? Kdo tohle může říct?"

Z Bytízu jste propašoval sbírku Malachit. Jak?
Tu sbírečku veršů na záchodovém papíru se mně podařilo z Leopoldova přenést na lágr Bytíz, měl jsem ji perfektně "zašifrovanou". Na té uranové šachtě pracovali samozřejmě také prokádrovaní civilní zaměstnanci, jejich zděné několikapatrové budově jsme říkali Bibo. No a jedna stará babička, jejich uklízečka, celý ten štos záchodového papíru s mými verši poslala matce do Brna. Dopisy z domova jsme dostávali jednou za čtvrt roku, pravda, někdy taky ani jeden za celý rok.

Za čas v jednom matčině dopise čtu větu: "Malachit v pořádku došel." Tři dny jsem přemýšlel, co ta věta v našem ezopovském jazyku znamená, až jednou jsem přišel na to, že tak přece začíná první verš mé básničky: Malachit měď polnici dal. Celé sbírce Malachit tak dala název matka. Vyšla v edici Petlice 1978, za dva roky v Mnichově, naposledy v Nezděném městě, v tom prvním svazku mých Spisů v nakladatelství Atlantis 2001.

Ve vězení jste potkal generály, biskupy, opaty, politiky, básníky, letce. To musela být zvláštní zkušenost. Co jste si v té době myslel o českém národu?
Já rád opakuji, že svým způsobem jsem měl úžasné štěstí i jinak. Kde bych se já, pouhý kmán, setkal s tolika osvoboditelskými generály, parašutisty, biskupy, opaty, a dokonce se třemi ministerskými předsedy? S jedním opatem, premonstrátem Vítem Tajovským, jsem jistý čas v Leopoldově sdílel jednu kobku na oddělení B číslo 52. Víte, jaké to bylo štěstí? Kdo tohle může říct? V románu Světlo přichází potmě, ten název jsem plánované próze dal právě v Leopoldově, tomuto "pobytu" s opatem věnuji dvě strany. Ale národ v celku? I moje matka byla přece tím "národem". Dostala z trestu za mě sklepní, plesnivý byt, v němž rostla dřevomorka. Také jedno erbovní slovo mých veršů.

Zdeněk Rotrekl (druhý zprava) s manželi Kotrlými a sestrou faráře Františka Lizny, Černovice 1987

Čtyřicet let jste nemohl publikovat. To vás nezlomilo?
Moje třetí knížka veršů Pergameny vyšla v roce 1947 v kroměřížském nakladatelství Karla Kryla. Ano, to je otec našeho zpěváka. Další – kromě samizdatu – až v nakladatelství Atlantis v roce 1991. Výbor s názvem Sněhem zaváté vinobraní pořídil přítel z disidentských dob Jan Trefulka. Ale odbočka: i to nakladatelství jsme ještě v disidentských dobách u Václava Havla na Hrádečku zakládali. Byl jsem u toho. Čili: ve vlasti mám, jak se tomu říká, přetržku jedenačtyřicet let, v zahraničí, v Římě, v Mnichově a v Kanadě, mně vyšly čtyři knížky. Ale ty stejně nikdo nezná.

Takže závěrem na vaši otázku: Ne, to takřka více než čtyřicetileté trápení mě nezlomilo. Mému úsilí před Únorem i po Únoru dal listopad 1989 za pravdu. Ale byla to, jak by řekl Brňan z Altecu, tvrdá hokna.

V románu Světlo přichází potmě jste popsal postavu konfidenta Ladislava Šantrocha. Mají Češi ke konfidentství zvláštní sklony?
Ta postava konfidenta Ladislava Šantrocha skutečně v reálu existovala. Ovšem zdali mají Češi zvláštní sklon ke konfidentství, nelze tak jednoznačně rozhodnout. Především u nás existuje zákeřná touha zbavovat se vlastní identity a vlastního rozhodování o sobě samých. Vždyť od února 1948, ale vlastně ještě daleko předtím, jsme u nás a za nás nechali vládnout cizince a ještě jsme s poslušností sluhů na kolenou opakovali, že jsou naším vzorem. I celé vlastní dějiny jsme si kvůli jejich pochvale předělali. Ale takový prostor, v němž se po dvě generace lámou charaktery, v němž se vyhlazují celé společenské vrstvy jako selský stav, živnostníci, řemeslníci, v němž se rozkrádá majetek, oslavují zlodějny všeho druhu a navíc zdůvodňují ideologicky, v němž se karikují dějiny a boří paměť, nuže – to je přímo ideální prostor pro konfidentství všeho druhu.

Tušil jste, že se komunistický režim zhroutí?
Netušil jsem ani v těch nejbujnějších snech, ale věřil jsem od svých prvních novinářských článků v roce 1946, že tato lež – vždyť komunistický režim od samého začátku na ničem jiném nestál – jednou padne.

Ivan Martin Jirous říká, že za komunismu, ve vězení, se člověk vzepjal k boji: nepřítel je jasný. Kdežto po revoluci v roce 1989 je nepřítel tak rozprostraněný, že na boj se rezignuje. Cítíte to stejně?
Ve vězení se v boji pokračuje v jiné formě, jinými způsoby, prostě jinak. Bylo by zlé začít bojovat až ve vězení. Nepřítel ovšem je "rozprostraněný", je to ten Camusův bacil moru, zalezlý v šatnících, na půdách a ve sklepech a číhající na svou příležitost. Boj s ním nekončí nikdy.

Říkáte, že k uměleckému tvaru vede cesta přes "riskující osobní život". Je to podmínka?
Je to podmínka, obzvlášť v dobách vítězícího a všeovládajícího mediálního bulváru, uniformity, totální diskontinuity a – téměř – zániku osobnosti. Ano, nám hrozí zánik osobností, protože nemají kde a v čem vyrůst a tvorba vlastního tvůrčího charakteru je věcí neznámou.

Kvestor ČZU: Nejlepší disciplínu měli při nácviku na útok zahraniční studenti

  • Nejčtenější

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný

18. dubna 2024

Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování

21. dubna 2024  16:37

Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce

19. dubna 2024  15:44

Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...

Spousta obětí střelby mohla být zachráněna, řekla matka Rakušanovi

25. dubna 2024  16:02,  aktualizováno  16:25

Na jednání výboru pro bezpečnost Sněmovny kvůli snaze opozičního ANO zřídit vyšetřovací komisi k...

Podvody přesáhly pět milionů, žalobce viní pojišťováka i jeho otce lékaře

25. dubna 2024  16:23

Z pojistných podvodů s celkovou škodou přesahující pět milionů korun obžaloval krajský státní...

Pomstím Palestinu, psal ve Francii podezřelý z únosu a znásilnění Židovky

25. dubna 2024  16:18

Policie ve Francii zadržela dvaatřicetiletého muže z pařížského předměstí Gennevilliers, který čelí...

Svědci mluvili až příliš, soud s Weinsteinem se zopakuje. Z vězení však nevyjde

25. dubna 2024  15:46,  aktualizováno  16:15

Newyorský odvolací soud ve čtvrtek zrušil odsouzení někdejšího hollywoodského producenta Harveyho...

Manželé Babišovi se rozcházejí, přejí si zachovat rodinnou harmonii

Podnikatel, předseda ANO a bývalý premiér Andrej Babiš (69) s manželkou Monikou (49) v pátek oznámili, že se...

Bývalý fitness trenér Kavalír zrušil asistovanou sebevraždu, manželka je těhotná

Bývalý fitness trenér Jan Kavalír (33) trpí osmým rokem amyotrofickou laterální sklerózou. 19. dubna tohoto roku měl ve...

Herečka Hunter Schaferová potvrdila románek se španělskou zpěvačkou

Americká herečka Hunter Schaferová potvrdila domněnky mnoha jejích fanoušků. A to sice, že před pěti lety opravdu...

Největší mýty o zubní hygieně, kvůli kterým si můžete zničit chrup

Možná si myslíte, že se v péči o zuby orientujete dost dobře, přesto v této oblasti stále ještě existuje spousta...

Tenistka Markéta Vondroušová se po necelých dvou letech manželství rozvádí

Sedmá hráčka světa a aktuální vítězka nejprestižnějšího turnaje světa Wimbledonu, tenistka Markéta Vondroušová (24), se...