Jak to bylo s Pracovním literárním kroužkem, jehož existence i zákaz ovlivnily značnou část mládeže v Jeně?
Tento seminář jsem založil během vojny. Při jedné dovolence, kterou jsem výjimečně obdržel, jsem si uvědomil, že jakmile budu mít vojnu z krku, budu muset dělat něco jiného. Tak jsem napsal dva letáčky, které jsem poslal otci, a ten je v práci nechal přepsat na stroji. Formuloval jsem je smířlivě, nebyly mířeny proti NDR, týkaly se knihy Ulricha Plenzdorfa Nová utrpení mladého W. (česky kniha vyšla roku 1986 v nakladatelství Melantrich – pozn. red.).
Pro mě to byla taková vzpruha, nakopnutí k psaní a k novému pojetí literatury. V té době jsem zveřejnil pár svých prvních básní. Moje první úspěšná říkanka se jmenovala Šťastný trabant. Týkala se toho auta a přitom to bylo mířeno proti mému otci, protože to auto ustavičně pulíroval a mě se přitom dotýkala válka ve Vietnamu. Tak jsem si z toho udělal protest. Lze to chápat jako tehdy povolený levicově radikální postoj.
Německý spisovatel Lutz Rathenow v 80. letech (vlevo)
Tu skupinu jsem v podstatě založil já, ale byli u toho i Siegfried Reiprich, Jürgen Fuchs a další. Chtěl jsem prostě něco udělat a pozval jsem k sobě do bytu pár lidí. Tam jsme se pak čtvrt roku scházeli. Šlo to díky politické situaci, která byla zdánlivě vstřícná, protože se zrovna – psal se rok 1973 - v Berlíně konal Světový festival mládeže a studentstva. Komunistický vůdce Erich Honecker a kulturní šéf Kurt Hager chtěli světu demonstrovat, že v rámci socialistického smýšlení jsou otevřeni lecčemu. Náš seminář se svezl na této vlně a stal se v podstatě legálním. Dostali jsme dokonce prostor v Kulturním domě v nově postaveném sídlišti jenském Neulobeda, kde působil aktivní vedoucí a kde do té doby žádná kultura nebyla.
Jak dlouho trvalo, než idyla skončila?
Konflikt se nikdy neobjeví najednou. Je to spousta kapek, než pohár přeteče. Seminář fungoval dva roky, z toho jsme rok a půl měli permanentně nějaký průšvih. Jürgen Fuchs si nebral dvakrát servítky a někdy na jeho čtení přišla i stovka lidí. Najednou začal na čtení jako host docházet Robert Havemann, disident, jehož dcera studovala v Jeně. Jürgen jí pronajal svůj byt, a to už bylo pro Stasi příliš velké sousto. Každý víkend se tu motal písničkář Wolf Biermann, který tehdy žil s Havemannovou dcerou. K tomu básník Reiner Kunze, jehož dcera pracovala v Jeně na poště! Dva zakázaní básníci v malém univerzitním městě, to byla pro NDR nešťastná konstelace.
Konflikt eskaloval po vyhoštění Biermanna. V Jeně nastal výjimečný stav, padesát domácností prohledali, prováděli kontrolní jízdy, zda se lidé neshromažďují na ulicích. Mě vyslýchali třicet hodin a tehdy mi poprvé nabídli, abych vycestoval na Západ. Po zatčení to byl největší šok, nebyl jsem na to vůbec připravený.
Nedávno jsem měl u sebe deset lidí z té doby. Tehdy je zatkli, zůstali bručet a všichni odešli na Západ, aniž na něj byli připraveni. Jürgen Fuchs si emigraci do konce svého krátkého života neodpustil. Vlastně jim skočil na jejich plány. NDR mohla inkasovat valuty, když nechala zavřené disidenty odejít a pochopila, že to je nejpohodlnější cesta. Měl jsem to před očima, takže jsem to pochopil dřív než ostatní.
Trabant 601
V každém případě vás vyloučili z univerzity. Jaký uvedli důvod?
Celé to exmatrikulační řízení na téma, jak vyrazit Rathenowa, bylo úmorné. Někdy jsem musel absolvovat i pět pohovorů týdně. U krajského vední SED (Sjednocená dělnická strana, obdoba Komunistické strany Československa – pozn. red.) , okresního vedení SED, partajního vedení univerzity, sekčního vedení strany, stranického vedení FDJ (mládežnická organizace, obdoba Socialistického svaz mládeže v ČSSR – pozn. red.), krajského kulturního svazu… Nemělo to konce. Pořád měli před očima pražské jaro 1968 jako červený hadr. To byl mustr, hrozba, jejich děsivá perspektiva. Těmi masovými vyhazovy bylo řečeno - v Jeně žádné „jaro“ nebude.
Co vám konkrétně vyčítali?
Vadila jim moje první báseň, kterou jsem věnoval Franzu Kafkovi. Ptali se: Proč Kafka? Proč zrovna teď?! V Praze tím přece všechno začalo! Měli podezření, že tato kafkovská báseň je vědomým pokusem o protisocialistický převrat. Praha pro ně byla permanentní neurózou. Částečně mě na ty „pučistické“ myšlenky přivedli oni. Ty pohovory byly i jakási čítanková sezení, obviňovali mě z inspirace literaturou, kterou jsem do té doby ani neznal. Svým pokusem vše jen urychlili. Paradoxní na tom je, že jejich znalost antikomunistických autorů vlastně svědčí o latentním antikomunismu. Vyhoštěnému Biermannovi v podstatě záviděli. Z jejich perspektivy přeci mohl být rád, že byl vypuzen na Západ. V osmdesátých letech vystřídal strach z Československa strach z Polska.
Lutz RathenowNarodil se 22. září 1952 v Jeně Během svého studia na jenské univerzitě (obor pedagog pro němčinu a dějepis) založil literární seskupení. V roce 1975 byl tento kroužek po dvou letech nesnadné existence definitivně zakázán v rámci operativního postupu Stasi (pod názvem „OV Pegasus“) a hlavní aktéři - Lutz Rathenow, Jürgen Fuchs, Siegfried Reiprich - se ocitli v hledáčku tajné policie Stasi. Po podpisu petice proti vyhoštění písničkáře Wolfganga Biermanna v roce 1976 byl Rathenow zatčen. Zdůvodnění znělo: „Pochybnosti o základních pozicích, objektivismus a intelektualizace problémů“. Tři měsíce před konečnými státnicemi byl „hříšník“ exmatrikulován ze všech východoněmeckých univerzit. Pracoval pak jako závozník u hlavního jenského podniku Carl Zeiss. Odešel za manželkou do Východního Berlína, kde se protloukal coby kulisák. V roce 1980 obešel „autorský zákon“ NDR a bez povolení vydal na Západě svou knihu S tím nejhorším se už počítalo, v níž kritizoval komunistický režim. Okamžitě byl zatčen. Na intervenci proslulého spisovatele Güntera Grasse a mezinárodních médií byl po deseti dnech propuštěn (zastal se ho paradoxně i Karl-Heinz Jakobs, relativně věrný zastánce takzvané Bitterfeldské cesty reálného socialismu, který ještě v roce 1974 obdržel medaili za zásluhy NDR, nicméně jeho skeptický pohled na vývoj socialismu ho vedl i k podpisu petice proti vyhoštění nežádoucího písničkáře Wolfa Biermanna). Rathenow tedy pracoval jako spisovatel na volné noze a publikoval na Západě. Emigraci odmítal - navzdory opakovaným nabídkám a naléhání východoněmeckých úřadů. Svůj postoj zdůvodnil: „Byl jsem v NDR ve větším bezpečí než bych byl na Západě. Báli se mých kontaktů se západní elitou. Nechtěli mít zbytečné problémy a víceméně mě nechávali být.“ Má dva syny a žije se svojí ženou paradoxně v jednom z památných obytných berlínských domů na Karl-Marx-Allee. Rozsáhlou bibliografii Lutze naleznete například ZDE.  Německý spisovatel Lutz Rathenow |
Co jste dělal po vyloučení z univerzity?
Pracoval jsem ve fabrice, kde byla velká otrava. Mohl jsem si schrupnout, nepředřel jsem se, kolikrát se nedalo pracovat vůbec, protože nebyl materiál. Byla to kombinace země hojnosti a mírného trestaneckého tábora, po níž dodnes někteří teskní. Neplatilo to ovšem všude. Pamatuji si ženy v provozovnách Zeissu, které brousily čočky s hromadou oleje, který stříkal všude kolem. Když jsem šel okolo, říkal jsem si: Bože můj, tohle bych nikdy nemohl dělat. Dokonce si myslím, že jim platili méně než mně.
Proč jste si pro popis reality NDR vybral žánr pohádek?
Víte, skutečnost je vždy směsí toho, co čteme a slyšíme. Pohádky se mi líbily odjakživa. Babička mi je předčítala… Důležité bylo, že jsem – stejně jako Jürgen Fuchs a další – sledoval vlastní literární cestu a měl jsem své autory. Například texty od Poláka Slawomira Mrožka. K českým věcem jsem se později také dostal, ale - po pravdě řečeno - Maďaři a Francouzi, například Alfred Jarry, mě bavili víc. Chci tím říci, že existovala spousta věcí, které člověka nakazily, aby hledal neposlušné literární formy.
Navzdory opakovaným nabídkám vycestovat jste zůstal ve východním Berlíně. Bylo lepší být disidentem než emigrantem?
Nepokládám se za disidenta. Tím bych byl, kdybych je hned zkraje poslal do háje. Já se neustále pokoušel – i s vědomím vlastního sebeklamu – najít skuliny, abych se mohl realizovat v NDR. Byla to houpačka, nicméně občas se něco podařilo. Poté, co mě vyloučili z fakulty, jsem něco publikoval v jedněch církevních novinách, čímž začala moje čtení po kostelech. Nebyl jsem tudíž izolovaný, co se východoněmeckého publika týče. Stasi čas od času něco povolila. Žvatlání pro malé děti je tolik nezajímalo, a já mohl psát. Tehdy nám pouze říkali: Nepište proboha žádné dvojsmysly a už vůbec ne trojsmysly, my máme experty, ti na vše přijdou. Během těchto hrozeb mi došlo, jak moc vážně nás berou. Respekt před psaným textem, který by na Západě nikdy nebyl tak enormní, mě fascinoval. To, že se okresní partajníci snažili zjistit obsah ještě nenapsaných básní a chtěli o nich mluvit, je naprosto abnormální a nepřirozené.
Obal jedné z knih, na nichž se Lutz Rathenow podílel
Obal jedné z knih, na nichž se Lutz Rathenow podílel
Tudíž jste měl výhodu, že vaši první recenzenti byla státní bezpečnost?
Ano, byli prvními recenzenty, ale ti jenští se moc neorientovali. Nezajímala je literatura jako literatura, nýbrž pouze její politická stránka. To v osmdesátých letech vedlo k tomu, že se experimentální tvorba opoziční scény Prenzlauer Berg trpěla, protože to nepochopili jako problém. Nerozuměli tomu a z čtení takových podivností měli hlavu jako střep. Jeden z nich mi osobně řekl: Proboha, proč bych se tím měl hrabat, stejně by to nikdo dobrovolně nečetl. Vnímali to jako literaturu bez čtenářů. Možná pro pár germanistů. Já se snažil o subverzivní poměr mezi literaturou a politikou. Psal jsem tak, abych se na jednu stranu vyhnul přímé konfrontaci, na druhou stranu jsem konflikt vyostřoval. Proto jsem si vybral pohádky a předčítal je punkerům a vůbec mladým lidem. V západním rozhlase odvysílali jednu mou povídku o dvou tchořích, kteří se vsadili, kdo z nich víc zasmradí. Jak tak smrděli, marně čekali, až půjde někdo kolem a rozsoudí je. Z toho by mohla být dětská báchorka, ale jeden východoněmecký ministr prohlásil, že tím osočuji politické systémy. Nicméně mě nezavřeli, a sotva by kvůli takovýmto historkám někoho nezavřeli, to zase ne. Doufali totiž, že nás nějak integrují.
Moje oblíbená povídka je o ledním medvědu z Apoldy, což je poblíž Výmaru, který chce do Horní Volty (Obervolta). Cestou k nádraží zapomene přesné jméno země, do níž chce odjet, tudíž mu nádražáci namluví, že už tam je. Na tom je patrné, že vlastně nikam odcestovat nesmí. Tahle forma vyprávění funguje i dnes. Dvěma tchořům se smějí děti také dneska a vezmou si z toho třeba, že je lepší nesmrdět. Dokonce ta dvě zvířata někteří vidí coby analogii sjednoceného Německa! Ke konci NDR ze mě chtěli udělat regulérního autora dětských knížek. V té době už nechtěli mít zakázané autory. Řekli si: Ježišmarjá, vždyť to jsou jen ptákoviny pro děti… To zvládneme!
Tuto sobotu v rubrice KAVÁRNA
Co zakoušela východoněmecká mládež v 70. letech - dva materiály zejména o dění ve městě Jena. Tamější Stasi byla krutější než StB v ČSSR.
Byl jste zatčen za knihu S tím nejhorším se už počítalo, kterou jste bez povolení publikoval v západním Německu. Co je v ní tolik iritovalo?
Když mi ji vrátili, byl to samý škrtanec. Prošli každou povídku, to bych ostatně dnes z redakčního pohledu docela uvítal. Obzvlášť je zaujala próza Povídka s dobrým koncem. Avizovaný dobrý konec jsou krásné časy bez tajných služeb. Ptali se mě, zda chci občany NDR navádět k převratu. Jedna věta se mým vyšetřovatelům obzvláště zalíbila: „Tento špicl postupně zdegeneroval v člověka.“ Na posměšky týkající se tajných služeb či armády byli obzvlášť alergičtí. Při zatčení jsem důsledně opakoval, že tím myslím jihoamerickou vojenskou diktaturu. Jak vás vůbec napadlo, že bych tím mohl myslet NDR? ptal jsem se jich.
Byl jste ve vězení deset dnů. Tušil jste zprvu, jak dlouho tam zůstanete?
Samozřejmě jsem se při zatýkání ptal, jak dlouho to bude trvat. Člověk by v některých situacích takové nesmyslné otázky vůbec neměl klást. Jeden z nich mi řekl: „No jo, asi příští rok kolem vánoc, tak nějak, pak mám dovolenou.“ Pracovali s nátlakovými metodami, protože měli vyzkoušeno, že tak jim tak leccos vyjde. Pravdou je, že v roce 1980 mohl člověk počítat spíše s měsíci než roky.
Günter Grass
Pak je ovšem dost dopálil spisovatel Günter Grass, který na jedné bytové přednášce ve východním Berlíně řekl, že je třeba bránit se proti režimu jako v Polsku. Pro ty, kteří ho zrovna odposlouchávali, to bylo vyhlášení války. Následovaly zákony, podle nichž bylo třeba zatknout občany NDR zavčasu, a ne tak pozdě jako v Polsku, kdy vám lidé přerostou během tří let přes hlavu. Jenže to by mě museli zatknout ještě dřív než by inkriminovaná kniha vyšla. Pak totiž reagovala spousta PEN-klubů a západní tisk.
Gregor Gysi (PDS/WASG) - Gregor Gysi, jeden z lídrů koalice PDS/WASG, odevzdává v Berlíně svůj hlas během voleb do spolkové vlády (18. září 2005)
Proč jste se raději neodstěhoval na Západ?
Mimo jiné i proto, že jsem se během deseti dnů vězení dostal v NDR do neuvěřitelně privilegované situace. Po mezinárodní intervenci mě pustili. Pravda, řízení pokračovalo tři měsíce. Každý týden jsem se musel dvakrát až třikrát dostavit k výslechu u Stasi. Hned poté jsem měl právo navštívit advokáta, abych celou věc probral. Jmenoval se Gregor Gysi, což je kapitola sama pro sebe (Gregor Gysi – východoněmecký právník a politik, který takto působil jak před pádem berlínské zdi, tak po ní; poněkud svými postoji i profesí připomíná Mariana Čalfu – pozn. red.). Získal jsem spoustu kontaktů na lidi ze Západu, měl jsem dokonce k dispozici jednoho státního zástupce. Proces skončil rychle, byl jsem osvobozen.
Měli přece prostředky, kterými vás mohli ničit?
Ano, a také je často využívali. Mé ženě opakovaně posílali anonymní dopisy o mých údajných aférkách, ale udělali jednu chybu. Přeháněli. Reálně z mé strany existoval jeden takový přešlap, jenže si jich vymysleli dalších sedm, navíc z různých prostředí. A pak jedna fiktivní žena napsala dopis mé ženě. Ustáli jsme to. Já pak řekl své ženě: „Podívej, jak bych mohl ty ženy vůbec znát? Všechny jsou z dost různorodých prostředí, to bych ani nemohl stihnout.“
Na základě manželské krize, kterou chtěli provokovat, a která jim zprvu i vyšla, nás však s manželkou ještě více stmelili. Rozvodové kvóty byly tehdy v NDR vysoké. Nemám mnoho známých, kteří by v manželství žili tak dlouho jako já. Zkoušeli to i přes našeho syna. Často si volali jeho učitelku na kobereček. Šikana iniciovaná Stasi bývala běžná. Naštěstí nám učitelka naznačila, že i přes to se synem jedná fér. Jinak by to byl opravdu vážný problém.
Problémem byla i otázka, kterou jsem si často kladl, jak se zachází s lidmi, s nimiž jsem v kontaktu. Začalo to u mé ženy. Pracovala ve škole. Vyzkoušela si takový test. Přihlásila se na inzerát na místo na ministerstvo kultury. Tam dorazila a oni začali blekotat, že je na místo sekretářky s vysokoškolským vzděláním překvalifikovaná. Nakonec z nich vypadlo: „Ach, paní Rathenowová, povězte, ne že by to bylo důležité, ale nemáte náhodou něco společného s Lutzem Rathenowem?“ „Ano, je to můj muž.“ „No víte, opravdu se nehodíte.“ Přirozeně mi došlo, že zanechávám stopu plnou problémů u lidí, s nimiž jsem byl v kontaktu. To jsou účinné metody, jak člověka rozložit. Verbování přátel coby agentů se jim v sedmdesátých letech dařilo ve dvou ze tří případů. V osmdesátých už to tolik nešlo. Vyplývá to z akt. Spousta lidí řekla ne.
Německý spisovatel Lutz Rathenow
Kdo říkal častěji ano?
Konkurence kvete všude a spisovatelé bývají často žárliví. Zrovna nedávno jsem psal článek o Saschovi Andersonovi (německý spisovatel narozený v roce 1953, aktivní spolupracovník Stasi – pozn. red.). On spoluvytvářel opoziční scénu Prenzlauer Berg. Od začátku jsem mu nevěřil. Krátce před svým vycestováním na Západ mě pod heslem „Básník ve válce“ přemlouval, ať jedu do Libanonu.
Je pravdivá moje domněnka, že ve vašich pohádkách, které se od skutečnosti spíše odklánějí, je realita NDR nakonec zachycena pravdivěji než například u prominentní východoněmecké spisovatelky Christy Wolfové, které takzvaně říkala pravdu?
No jo, uzpůsobená realita Christy Wolfové je rovněž reálná, protože takto se tenkrát podvolila a přizpůsobila řada lidí. Formuloval bych to spíš tak, že v jejích knihách je realita NDR přítomná v různých stupních autenticity.
