Sociální stát dosahuje své cíle intervencionistickým zasahováním do tržních vztahů. Podle vždy nutně subjektivních měřítek „sociální spravedlnosti“ reguluje tržní procesy a prostřednictvím daní přerozděluje příjmy a majetky. Vzhledem k tomu, že konkrétní kritéria této „spravedlnosti“ jsou zpravidla určována momentálně vládnoucí politickou mocí, nejde o ideově ucelenou koncepci, nýbrž o ad hoc zásahy motivované aktuálním politickým zájmem zvýhodňovat určité subjekty či skupiny.
Exekutiva však musí prosazovat své záměry v prostředí ekonomických struktur, které jsou primárně autonomní. Demokratická politická moc nemůže být uplatňována absolutně, jako je tomu ve zcela centralizovaném modelu socialismu, kde výrobní faktory plně drží stát. Intervencionistický systém kvazitrhů je charakterizován oboustranně prospěšnou vzájemnou podporou vlád a nejvýznamnějších vlastníků, tedy největších kapitalistů. To se děje v neprospěch ostatních tržních subjektů, které přitom tvoří páteř hospodářství - malé a střední podniky představují asi čtyři pětiny ekonomiky. V tomto korporativistickém systému, kde polovina vytvořeného bohatství je přerozdělována státně byrokratickou mocí, již nelze hovořit o autentickém tržním hospodářství, tedy o volném trhu.
Odhady vývoje české ekonomiky ministerstva financí z května 2012.
Vše bylo hromadné
Historii sociálního státu rámcově vymezují dvě etapy. Tu první můžeme nazvat klasicky korporativistickou. Vyznačuje se účelovým spojenectvím státu, velkých průmyslových korporací a odborových organizací. Hlavním politickým úkolem byla masová zaměstnanost při zajištění permanentního mzdového růstu, což vylučuje respektování ekonomické efektivnosti jako určujícího kritéria. Masy pracovníků ve zpracovatelských odvětvích se staly hlavními klienty sociálního státu - byla to éra hromadné výroby, hromadné zaměstnanosti a hromadné spotřeby. Růst nákladů stát zaměstnavatelům kompenzoval udělováním monopolních privilegií. Mocní odboroví předáci se stali příslušníky establishmentu. Jenže po rozpadu tohoto korporativistického modelu se zachoval rigidní trh práce zvýhodňující ty, kteří práci již mají, na úkor těch, kteří ji hledají. Takto jsou preferováni starší zaměstnanci proti absolventům škol.
Spojené tlaky
Další vývoj sociálního státu ovlivňovaly dva na sobě nezávislé faktory, jež ve vzájemné působnosti měly multiplikační efekt. První je vnitřní, systémový, druhý působí zvnějšku jako zostření konkurence.
Za stálého rozšiřování aktivit státu blahobytu roste počet jeho klientů a ještě se zvyšují jejich nároky. Zároveň klesají možnosti produktivní sféry, ochromované regulačními a daňovými intervencemi. Potenciál tvorby bohatství více a více deformovaného trhu naráží na své limity. Politici řeší tento rozpor dluhem, deficitním státním hospodařením.
Sociální stát je svázán s etatismem, tudíž s bytněním byrokracie a růstem počtu veřejných zaměstnanců, kteří se - jako na státu závislá pseudostřední třída - stávají politickou oporou systému. Jenže zároveň stále více zatěžují veřejné rozpočty a odsávají zdroje soukromému sektoru, které pak nemohou být reinvestovány. Horní patro této vrstvy patří k mocenské a majetkové elitě. Ostatně i odbory v souvislosti se změnami ve struktuře klientely sociálního státu přesouvají svoje aktivity právě do podpory státních zaměstnanců. Vytváření pracovních míst ve státní službě je samozřejmě i součástí politického řešení nezaměstnanosti.
INDICKÝ UHLÁK. Mladý Ind vynáší uhlí z volně přístupného dolu ve státě Džhárkhand. Indie je jako třetí nejsilnější asijská ekonomika stále závislá na uhlí, aby pokryla své energetické potřeby.
Vnějším faktorem působícím na zhoršování pozice etablovaných sociálních států je rostoucí tlak globalizace. Ta vytváří historickou příležitost k vymanění ze staleté bídy pro masy obyvatel rozvojového světa, jehož nákladová konkurence zároveň fatálně ohrožuje průmyslové struktury západních zemí. V nich dochází k zahraničnímu outsourcingu mnohých činností nebo přímo k přesunu produkce do regionů s nižšími výrobními náklady. Západ tomu může čelit pouze protekcionismem, stlačováním nákladů (a tím stagnací mezd ve zpracovatelských odvětvích) či orientací na vyšší přidanou hodnotu, k čemuž má kulturní a historické předpoklady. Zde demokratický sociální stát selhává. Místo toho, aby mimořádné úsilí věnoval široké podpoře vzdělání, včetně maximálního zapojení privátních institucí, aby snižoval zdanění práce, čímž by méně kvalifikovaní snadněji nalézali uplatnění ve službách, aby uvolňoval pracovní trh nepřátelský k mladým lidem, tak stát ztráty příjmů v průmyslu defenzivně kompenzuje. A to sociálními programy na dluh, usnadňováním spotřebitelských půjček občanům, tedy demokratizací úvěru, a investicemi do infrastruktury, které prezentuje jako „prorůstová opatření“. Infrastruktura je však v řadě zemí již přesycená, dodatečný růst tak stimulován být nemůže, což vede k dalšímu zadlužení.
Veřejná vývěska v Pekingu s nabídkou pracovních míst a nemovitostí ke koupi a pronájmu.
Rozšiřuje se vrstva špatně zaměstnatelných nebo nikdy nezaměstnatelných lidí. Nůžky mezi těmi, kteří jsou schopni vytvářet vyšší přidanou hodnotu, a těmi, kteří to vzhledem ke svému vzdělání a kvalifikaci nedokážou, se rozevírají. Tento trend je ještě umocňován současným masivním tištěním peněz centrálními bankami. Růstu ekonomiky a zaměstnanosti to evidentně příliš nepomáhá, nicméně ceny akcií stoupají. Protože akcie většinou drží lidé s vyššími příjmy, ti dále bohatnou. Sociální stát tak sám vytváří a prohlubuje do budoucna neodstranitelné sociální napětí.
Budova Commerzbank AG v německém Frankfurtu. Ilustrační snímek
Bankovní konstrukce
Tlak na rozpočet je zesilován i demografickým vývojem. Populace stárne. Na nutnost penzijní reformy politici téměř nereflektují, neboť devastující dopad současné nečinnosti se za jejich éry ještě neprojeví. Vyhrocuje se nejparadoxnější a zároveň nejfatálnější rozpor sociálně demokratického systému: prohlubující se propast mezi produktivní a neproduktivní sférou. S relativním úpadkem a ztrátou významu zpracovatelského průmyslu, zároveň s potřebou státu blahobytu získávat na dluh dodatečné zdroje, se zásadně transformuje i korporativistické schéma sociálního státu. Ve druhé etapě jeho vývoje se státně průmyslový model mění na státně bankovní. Strategické partnerství dominantních finančních struktur a vládnoucích populistických stran, včetně personálního propojení, tvoří konstrukci pozdního období sociálního státu. Na jejím vrcholu stojí centrální banka coby manipulátor peněžní zásoby s potenciálem instituce posledního věřitele. Vazba státu a financí je zřetelná už v době vzniku centrálních bank, ale až sociální stát ji učinil systémově nezbytnou. Průmysl hromadné výroby se buď přesunul, nebo musel drasticky zvýšit produktivitu. Politicky motivovanou zaměstnanost lze jen obtížně udržovat.
(Ilustrační snímek)
Obnovující se emise státních dluhopisů automaticky skupovaly finanční instituce, které se koncentrovaly do větších celků, čímž i cíleně posilovaly svůj význam do té míry, že pád každé z nich by mohl znamenat dominové zhroucení celé stavby. Bankám byl tím dovolován morální hazard, tudíž příležitost profitovat bez nebezpečí ztráty. Operování s komplikovanými finančními deriváty bylo také vyžádáno nutností aktivovat hromady nekrytých peněz, pumpovaných do ekonomiky monetární a fiskální expanzí. S virtuálními hodnotami se mohou provádět zase jen virtuální obchody. Samozřejmost, že státní dluh je prodloužen novou emisí, evokoval víru v nesmrtelnost tohoto postupu. O konečném splacení už snad nikdo ani vážně neuvažoval. Bohatě mělo stačit, aby se z daňových výnosů pokryly úroky. Ovšem i to se stalo problémem.
I když musí být již léta každému zdravému rozumu jasné, že takovéto dluhy nemohou být nikdy splaceny, byla investice do státních dluhopisů dlouho bezpečná. Když ještě krize nebušila na dveře, každý investor věřil, že do doby splatnosti jeho půjčky se nic nestane. Teď, kdy iluze umělého růstu vyprchala, není nákup státních obligací investicí, nýbrž spekulací. Ta však vyžaduje odpovídající úrok. Mezi vládami a bankami stoupá napětí. Nyní je politikům zřejmé, že stát potenciální zdroje na splátky úvěrů nemá a že bilance bank jsou zatíženy iluzorními aktivy státních obligací, ale i chybně poskytnutých úvěrů soukromým subjektům. Mnohé z nich se staly nesplatitelnými po prasknutí kreditních bublin, vzniklých v důsledku záplavy levných peněz produkovaných eurozónou (ta je strukturálně defektním politickým projektem). Současné zadlužení v této měnové unii činí téměř tři sta procent HDP, z toho asi dvě třetiny jsou dluhy soukromé.
Dárkový certifikát ke spořícímu statnímu dluhopisu (vlevo) a Pamětní list emise státních dluhopisů
Půjčím si a panuji
Vztahy státu a bankovních institucí dospěly do absurdních provázaností. Na jedné straně jejich vlastní zájmy stále zřetelněji kolidují, na druhé straně sílí vzájemná závislost. Vlády nutně potřebují uplatňovat na trhu stále více obligací, aby mohly financovat rostoucí dluhy. Vzhledem ke stoupající rizikovosti dluhopisového úvěrování investoři požadují vyšší úroky, které však vládám neúnosně zvyšují náklady na obsluhu onoho dluhu. Věřitelé se už obávají státní zadluženosti a vytvářejí tlak na snižování deficitů veřejných financí. Vlády na to nereagují omezováním přímých výdajů, nýbrž zvyšováním daní, nejvýrazněji pak subjektům s vyššími příjmy, což dále podvazuje kulhající ekonomiku a slábnoucí investice. To se projeví na výběru budoucích daní, z nichž by měly vlády umořovat dluhy. Státní obligace svojí toxičností neúnosně zatěžují bilance bank. Ty potřebují kapitálovou sanaci, kterou dnes může reálně uskutečnit už jen stát. Ten je přitom závislý na oněch dluhopisových úvěrech, poskytovaných právě těmito bankami.
Šéf Světové banky Jim Yong Kim na zasedání ministrů financí a guvernérů centrálních bank zemí G20. (4. - 5. listopadu 2012)
Dřívější panovníci měli své bankéře financující jejich výboje. Dostávali za to ochranu a privilegia, byť občas o svoji půjčku přišli. Dnešní vlády k ovlivňování finančnictví disponují soustavou legislativních nástrojů. Vůči bankovním domům však schizofrenně vystupují i jako potřební klienti, za což je bankám implicitně udělováno privilegium podnikání na finančních trzích bez rizika fatálních ztrát. Tento trade-off se vládám vymyká z rukou. Bankovní ústavy vědí, že sociální stát si nemůže dovolit nechat je zkrachovat. Banky se snaží regulace obcházet, což je práce jejich kreativních a špičkově placených expertů. Jde o to obhájit legálnost a formální dodržení regulačních nařízení při realizaci sporných obchodů a operací.
Dechberoucí nástup ECB
V tomto chaosu protichůdností, kamufláží, rozporů a politické bezradnosti přichází zachránce s tiskárnou peněz, která každému, kdo to potřebuje, pomůže. To však údajně pouze na přechodnou dobu. Samozřejmě všichni vědí, že se žádné problémy nevyřeší, jen na čas odsunou. Evropská centrální banka je tedy orgán, dnes už nepokrytě politický, s výlučným pověřením neomezeně manipulovat s měnou. Orgán, který svojí formální nezávislostí stojí jakoby mimo státy i Brusel, přitom s exkluzivní pravomocí tisknout peníze i nad nimi. Rovněž stojí mimo demokratické mechanismy, a to ještě vzdáleněji, než třeba Evropská komise. Tato „nezávislost“ je zcela v zájmu politiků, protože ti mohou ECB ovlivňovat postranně, což je zbavuje vnější odpovědnosti.
Budova ECB v německém Frankfurtu. Ilustrační snímek. Listopad 2012.
Mocenský nástup Evropské centrální banky v posledních měsících bere dech. Možná, že se toho zalekli i sami její představitelé. ECB teď supluje paralyzovanou politickou moc, která již nemá účinné nástroje. Předbíhá i legislativně zdlouhavou centralizaci. Zcela nepokrytě se vyjádřil prezident banky Mario Draghi: prohlásil, že pro řešení problémů, myšleno tím tištění peněz, není potřeba žádná úplná politická unie. Jelikož měnová politika nemá již naprosto žádný efekt – úrokové sazby se blíží nule – stává se ECB de facto hybatelem fiskální politiky. To za tichého požehnání politiků, pro něž je to jediné východisko. S neuvěřitelnou lehkostí rezignuje na svoje poslání udržovat měnovou stabilitu a zabraňovat inflaci. Banka má dnes tak obrovskou moc, že odmítnutím nakupovat dluhopisy některé nad propastí stojící země může prakticky odstřelit její vládu, nebo naopak jejich skupováním ji udržet.
ECB půjčila bankám na tři roky téměř zadarmo bilion eur. Dotyčné banky za tu dobu své bilance určitě nevyčistí. Jejich případné vyvlastnění se stane jen dalším stupněm státně bankovní integrace. Nyní ECB jednoznačně deklarovala, že bude vykupovat tříleté dluhopisy bankrotem ohrožených zemí. Tyto tři roky mají být údajně i lhůtou na provedení strukturálních reforem. Na skutečně účinné změny, které by zastavily zadlužování, ale málokdo věří. Vládami ustanovený orgán s původním úkolem střežit měnu se zpronevěřuje svému mandátu a uděluje těm samým vládám exkluzivní příležitost k morálnímu hazardu. Tím zakládá jeho státní verzi. Tento hazard se může stát společně s již zažitou existencí na dluh životním stylem.
Preziden t ECB Mario Draghi; listopad 2012.
Bertelsmannova nadace zadala institutu Prognos vypracování studie o ekonomických a sociálních dopadech případného odchodu jednotlivých jižních států z eurozóny. Je zde vyčíslován gradující dopad eventuálního odpadnutí Řecka, pak Portugalska, dále Španělska a nakonec i Itálie. Kdyby tato prognóza byla přijata za relevantní, tak vláda i občané prakticky již zkrachovalého Řecka nebudou reflektovat na žádnou fiskální disciplinu a úsporná opatření, protože z eurozóny nelze vypadnout. Tak budou jednat Portugalci, Španělé, Italové a pak možná i Francouzi.
Na výraz solidarity protestující mávali vlajkami ekonomickou krizí sužovaných zemí Španělska, Itálie a Portugalska
Letadlo na vykouzlený pohon
Reformy však, aby měly smysl, mohou znamenat pouze redukci státní moci, jejího aparátu a přerozdělování. Musí dojít k obnově přirozených tržních funkcí a ekonomické svobody. To znamená, že musí být stabilizováno a široce garantováno soukromé vlastnictví a musí být zajištěno volné nakládání s tímto vlastnictvím. A konečně se politici musejí zbavit iracionálního přesvědčení, to asi dnes platí pro většinu z nich, že kauzální vztahy v ekonomice lze ohýbat podle politických priorit. Někteří si dokonce myslí, že žádné takové vztahy ani neexistují.
Bez těchto předpokladů a systémových zásahů nemůže být regenerována schopnost trhu vytvářet bohatství. Jenže na prosazování takové změny paradigmatu se těžko najdou politici. Ostatně ani podstatná část voličů by ji nepřipustila. Je to i v rozporu se zájmy bruselských eurokratů.
Znakem pozdního období evropského sociálního státu je všeobecný život na dluh, jeho krytí tištěním papírů a státně bankovní morální hazard. Letadlo na vykouzlený pohon.
