Především dosavadní velice úzké tematické a hlavně metodické zaměření ÚSTR, který je z povahy svého zadání historickým, ho degraduje na jakýsi polopolitický orgán.
Projdeme-li si například bibliografii prací ředitele Pavla Žáčka, vidíme, že autor je uhranut mocí Státní bezpečnosti, takže mu snadno uniká okolnost, že i v těch nejrepresivnějších režimech existuje něco jako všední život, a tedy atraktivní téma pro alltagsgeschichte. Dějiny všedního dne nacionálně i internacionálně socialistického období však nenajdeme v pracích žádného člena tohoto ústavu.
Kardinál Miloslav Vlk s materiály, které na něj vedla StB.
Miloslav Vlk sledován StB.
Bez analýzy jazyka to nejde
A není to jen otázka tématu, ale především metody. Jestliže re/konstruujeme historickou realitu období komunismu (zůstaneme-li jen u něho) jen z písemností její nejrepresivnější složky, vyjde nám velmi pokřivený obraz tehdejší společnosti a to nikoli proto, že by režim nebyl v extrémní míře represivní, nýbrž proto, že jeho agresivita v relacích Státní bezpečnosti téměř zcela zanikne. Jedním z mnoha absentujících desiderat (žádaných věcí – pozn. red.) je například analýza komunisté řeči, onoho ptydepe, jak ji provozoval pronikavě a s vtipem Petr Fidelius či v souvislosti se slangem Jaroslav Suk. Jazyk Státní bezpečnosti byl plný eufemismů, perifrází a nejrůznějších jazykových pokřiveností. Vycházet právě z tohoto jazyka, aniž by ho historik dešifroval, což právě dělá Žáček, je komická diletantčina.
ÚSTR pak poskytuje veřejnosti značně pokřivený obraz doby, jež byla ve skutečnosti daleko horší, než to popisují až bukolicky zkresleně relace tajné policie. Není zde prostor na rozbor eufemizačních jazykových mechanismů, jejichž účelem bylo zakrýt hloubku brutality skutečnosti, ale psát ve vleku jazyka, jemuž musí historik badatelsky vzdorovat, je možná chyba, jež se dá tolerovat gymnazistovi, nikoli pracovníkovi ústavu, jenž by měl být vědecký.
Posunuté těžiště
Ale je to ještě horší. Většina prací je psána v pozitivistickém stylu narativně politického dějepisectví 19. století, na rozdíl od něho však s nízkou jazykově stylistickou úrovní. A 19. století odpovídá i volba metod a dokonce i – paradoxně – témat, byť ta jsou z druhé poloviny století minulého. A z diletantsky "obrozeneckého" charakteru ÚSTR vyplývá i dlouhý seznam toho, co mělo být vydáno zcela prioritně a nebylo.
Je příznačné, že vynikající práce ekonoma Libora Žídka Transformace české ekonomiky 1989–2004, kde jsou velice výstižné pasáže o ekonomice normalizační doby, vyšla v nakladatelství C. H. Becka a nikoli péči Ústavu pro studium totalitních režimů. Publikaci o komunistickém hospodářství bychom v bibliografii tohoto ústavu hledali rovněž marně.
Témata, jež měla být spíše okrajová, jsou hlavní náplní tohoto ústavu a vice versa. Jako by to všechno bylo naschvál a na výsměch obci historiografů. Přitom nestoudně opomíjená témata mohla být svou atraktivitou nejen stravitelná, ale přímo žádoucí i pro laickou veřejnost. Existuje například jedna vynikající práce o roli uranu v sovětské a československé politice, autora nenapovím, proč bych suploval za neinvenční pracovníky ÚSTR.
Monografické práce bývalých i současných členů ústavu jsou poznamenány metodologickou zastaralostí. Portréty kardinála Berana na jedné straně a komunistického aparátčíka Václava Kopeckého na druhé straně jsou spíše tradičními biografiemi než skutečně odbornými knihami (které by přitom mohly mít dopad i na širokou laickou veřejnost, jak je to běžné v Německu, Francii, Británii a dalších zemích s velkou historiografickou tradicí). Co však chtít od ústavu, jehož ředitel nemá historické vzdělání, jak by se dalo očekávat?
Spis StB na Václava Klause (vyhodnocení)
Spis StB na Václava Klause (dotazník)
Samé dílčí kroky
V Ústavu pro studium totalitních režimů jako by nikdy neslyšeli o gender history (není socialistická žena za pultem i před pultem vysoce atraktivní téma?), o sociálních a hospodářských dějinách (přímo badatelská lahůdka!), dějinách mentalit (socialistický člověk a jeho duševní svět), historické sociologii, jak se ji v téměř partyzánských podmínkách pokoušejí pěstovat Jana Machačová a Jiří Matějček, kulturních dějinách (úkol pro Jiřího Knapíka?), již zmíněných dějinách každodennosti, mikrohistorii (dějiny jednoho českého stachanovce, ach, to by bylo počtení), modernizační teorii (byl komunismus modernizačním hnutím?), nemluvě o lingvistickém obratu a dalších a dalších oborech či směrech dějezpytu.
Samé dílčí studie. Téměř etudy. To je dosavadní knižní bilance ÚSTR. Začít s vydáváním dílčích studií se může jevit jako metodologicky standardní, ale není tomu tak, zvláště nasvědčují-li dva roky působení tohoto ústavu, že u dílčích monografií zůstane. Jistě by bylo nejen přínosné, ale přímo nutné zavést v této instituci tematickou a metodickou pluralitu a zejména zpřísnit kritéria, neboť dosavadní publikace ústavu jsou na úrovni prací ze sborníků regionálních muzeí.
Vezměme hypotetickou situaci: historik s filozofickým a společensko-vědním zázemím má v rozpracovaném stadiu rukopis o interpretacích totalitních režimů, v němž se kromě nejdůsažnějších teorií totality, jako například reflexe Hannah Arendtové věnuje i méně citovaným pracím (kupř. Cassirerův The Myth of State). Představa, že by práci o ideových zdrojích i interpretacích totalitních režimů vydal právě tento ústav, aby jím korunoval svou činnost, je stejně absurdní, jako kdyby televize Nova místo pořadů Koření či Střepiny zařadila do programové nabídky diskusní pořad, v němž by o politice nediskutovali politici, ale filozofové a sociologové. Tím spíše by nebyl takový autor vůbec mezi možnými kandidáty na ředitele ÚSTR.
Život tady nebyl jenom politika
Pokud by si studenti (či jiná uživatelská skupina) měli učinit obraz o československé či české totalitě z publikací ÚSTR, byl by obraz té doby pohříchu chudý a pokřivený. Jako by v totalitních režimech existovala jenom politika. Právě v těchto režimech, kde jsou čelisti moci zahryznuty hluboko až do vlásečnic soukromí, má nadměrně velký smysl kultura, umění, každodennost nebo autarkní domácí ekonomika, jež sehrála klíčovou roli právě v období normalizace. Po těchto oblastech v ÚSTR ani vidu, ani slechu. Cožpak socialistický člověk v něčem nebydlel, něco nejedl a nechodil do divadel či na koncerty? Nebyla by monografie o normalizační architektuře například mimořádně atraktivní i pro širší čtenářskou obec? Nemluvě o monografii věnované komunistickým televizním seriálům a o stovce dalších, neméně atraktivních témat.
Místo nich se řinou z ÚSTR vědecky podřadné a stylisticky nejen nečtivé, ale přímo od čtení odrazující publikace, jež jako by ztělesňovaly chromého či spíše do země zadupaného ducha normalizačního režimu. Jako by se do této instituce nastěhovala atmosféra doby, jež měla být její hlavní náplní.
Ústav pro studium totalitních režimů - jeho ředitel Pavel Žáček a premiér Mirek Topolánek při prohlídce ÚSTR; Praha, 4. dubna 2008
Po politických debatách o podobě ústavu se nakonec povedlo i zadání této instituce, jenže malé ambice vedení ÚSTR vedly k ještě slabším výsledkům. Po dvou letech činnosti se sice kvantitativně podařilo obhájit činnost ústavu, byť počet publikací neodpovídá počtu pracovníků, ale kvalitativně je produkce ÚSTR velmi nízká. Jako by se počáteční rozpaky nad zakládáním tohoto ústavu promítly do charakteru a výsledků jeho činnosti.
Přitom je ÚSTR nejen nesmírně důležitý pro dějinnou identitu české společnosti, ale i nutný, nemá-li se povědomí o obou totalitách rozplynout jako ranní jinovatka na někdejších apelplacech všech komunistických lágrů na našem území.
Ohlas čtenáře s pocitem pohroženíVážený pane Janato! Zdravím Vás a reaguji na Vaši úvahu v Kavárně, příloze Mladé fronty Dnes. Historie je mým koníčkem, ale i zaměstnáním, a tak sháním po časopisech i publikacích informace hlavně o době 20. století, tedy o období, které víc jak z poloviny pamatuju, ale o kterém jsem se učil, když řeknu, že zkresleně, tak je to málo. Věřím, že s činností ÚSTR jste seznámen dobře, a tak jste oprávněn napsat o něm i úvahu do celostatních novin. Já znám jeho činnost jen zprostředkovaně, právě přes Vámi tak kritizované publikace, ale i časopis Paměť a dějiny, který odebírám od prvního čísla. Ústav jsem nenavštívil, ani nepřišel do styku s žádnými jeho pracovníky. Jenom vím z tisku i z televize, že proti řediteli panu Žáčkovi je vedena kampaň, protože řadě lidí jeho činnost nevyhovuje. Komu asi nevyhovuje? Především těm, po kterých on a jeho ústav tzv. "jde". V nedávných dnech se připomínalo 20. výročí rozpuštění StB. Co se stalo s těmito lidmi po tzv. sametové revoluci? Nic!!! Nohsledi minulého režimu, kteří ničili život lidem, kteří se nebáli, jako my - většina, se dokázali o sebe dobře postarat finančně a že by ještě dnes neovlivňovali politický život (nějakým způsobem), to mi jistě nechcete tvrdit. Samozřejmě že publikace o životě v totalitních režimech mohou být s větším záběrem, na tzv. "obyčejný" život, ale my jsme se ještě zdaleka nevyrovnali právě s těmi, o kterých se Vám zdá, že se o nich píše až moc. 
Ředitel ÚSTR Žáček na Náměstí Svobody v Brně 28. 10. 2008 stojí před výstavou portrétů estébáků Tváře moci. Tato fotografie ilustrovala článek v MF DNES. Opravdu mladá generace nebude, až my pamětníci odejdeme, nic vědět o těch, kteří ničili život jejich prarodičům. Ta fotka, která Vaši úvahu ilustruje - vždyť to jsou právě ti, o kterých by se psát mělo, jejich jména zveřejňovat. A ne vláčet "hanbou" chudáky, kteří podepsali spolupráci s StB ze strachu. Váše úvaha, alespoň pro mne, vyzněla opravdu negativně. Bolševici zajásali a budou jásat, až na místo ředitele přijde osoba, která své podřízené bude vést k tomu, aby psali jen o ženách za pultem, o výstavbě paneláků, co lidi jedli apod. Ať jsme si, co jsme si, vždyť jsme přece všichni jenom lidi! Zapomeňme! S pozdravem Váš čtenář z východních Čech, který vzhledem k politickému vývoji po letošních parlamentních volbách se bojí podepsat Poznámka redakce: odesláno z mailu: tslavek@centrum.cz |
