Ona rozpoznatelnost však může v literatuře také znamenat, že smysl a podoba napsaného se variují až do úplného zplanění a literát se pak už jen motá jak veverka v kruhu. Ale je tomu tak i v poezii žijícího klasika Ivana Wernische (1941) a dvou brněnských trubadúrů Milana Ohniska (1965) a Leoše Slaniny neboli Slaniny Lea Bacona (1946)?
Co je tuhle za šunt?!
Začněme u toho posledního - a sarkastické jazyky by si možná přisadily, že u toho posledního z posledních. Vždyť kdykoliv se píše o poezii Leoše Slaniny, nepíše se a priori o poezii samé, to až ve druhém plánu. Podstatnější je totiž zjev básníka, což je u Slaniny autodidakta, insitního literáta a jemně řečeno sociálně výrazně vyčnívajícího muže, jaksi pochopitelné – přesto by to nemělo přehlušit Slaninovu poezii samu o sobě, která v jednotlivých básních nepopiratelně obstojí.
Slaninova letošní sbírka, nazvaná Básně roku 6 – mezi dvěma papeži, však navzdory několika slušným, ba vynikajícím veršům vyvolává rozpaky. Přesněji: rozčilení, zklamání, skepsi. Přestože totiž sbírku svými pajány doprovodil Ivan Wernisch, Zeno Kaprál a Arnošt Goldflam, je to sbírka redaktorsky přímo hanebně odfláknutá, kniha na pohled polygraficky a typograficky hnusná, levná, ubohá, i když doprovozena nikoliv nepovedenými ilustracemi Marcely Vašků. Dost možná, že texty ani neviděl žádný redaktor, ostatně žádný není v tiráži zmíněn. Jak jinak si vysvětlit školácké chyby v gramatice a vynechání písmen v básních, které textově halabala tečou po stránce, aniž by je kdokoliv kompetentní smysluplně poskládal. Smutný krok v poezii básníka, jenž před pěti lety (v nyní již zaniklém brněnském nakladatelství Petrov) vydal důstojnou a poctivě ošetřenou básnickou sbírku Divoká kočka, divoká myš. Pokud se už i v publikování poezie ztrácí redaktorská soudnost, je to hodně na pováženou. Slaninovy básně plné úzkosti, zvláštní, spíš dětsky naléhavé, občas nepřesné a místy zase ryzí dikce autora, který v sobě nezapře vliv existencialismu, jakkoliv směšně to v souvislosti s touto antipoučenou poezií zní, tak tyhle verše si brakový hábit nezasloužily.
Nebo že by snad šlo o rafinovaný koncept? V pořadí druhá báseň sbírky, nazvaná Otazníky, totiž tragikomicky předjímá osud celé tiskem vydané sbírky: "Jsou to jen otazníky/ převozu k operaci/ která se stala zbytečnou/ vzhledem k připravované/ demolici slov." Obávám se, že v této sbírce k demolici slov skutečně došlo, střízlivější čtenáři by asi řekli k devalvaci slov.
Nicméně Slanina-básník si nadále zachovává tu svou vlastní, výraznou a nezaměnitelnou, na vnějších okolnostech nezávislou řeč básníka "tvořícího v čase hnití". A co je u Slaniny stálé a stálejší a tvoří mimo jiné onu rozpoznatelnost rukopisu, to je specifické užívání dětských říkadel, které funguje s obdobnou silou obrazivosti jako v básních předčasně zesnulé Marcely Mikuláškové (1951-2004).
Bacha na prdel
Azurové inferno je název páté sbírky Milana Ohniska. Debutoval v Petrově slibnou a bondyovsky trhaně blbeckou sbírkou Obejmi démona (2001). Zdánlivou lehkost rukopisu si udržel, ačkoliv do tohoto typu poezie se historicky přece už jen vloudila jistá únava ze sebe samé.
Ohnisko jako málokdo z dnešních českých básníků dovede bruslit v poezii na hraně groteskna, nadsázky a temné propasti, kdy jedno shazuje druhé tak lišácky, až z toho má čtenář na rtech závratně šklebivý úsměv, někdy i smích. V Azurovém infernu přesto přibývá textů nikoliv nesrozumitelnějších – neboť Ohnisko je básník kvaziprimitivního ražení – nicméně textů, kde je dech hravosti dusivý natolik, že se básně ocitají na samé hranici poezie. Jako třeba v tomto banálním výkřiku v básni Deprese: "Život v prdeli/ naděje v hajzlu/ láska pominutá/ v peklo víra// Klíč od WC je ve výčepu." Takto lapidárně užvaněných a jen málo vtipných textů je ve sbírce ještě několik. Možná by stačila pouhá redukce, aby se čtenář mohl dál neúnavně radovat z variací běsů a extází v básních jinak výrazově drzého básníka Milana Ohniska.
Vedle jak ta jedle
Jako fluidum tajného čínského mistra probleskuje tímhle glosářem hlas Ivana Wernische – žijící legendy, básníka a guru vlastní odrůdy postmoderní poezie, mystifikátora, sběratele odhozené básnické sběře a jiné zvěře. Napsal pár pěkných vět jak ke Slaninově, tak k Ohniskově sbírce, a sám vydal v nakladatelství Druhé město sbírku textů Kamenické lodě. A aby toho nebylo málo, básník Ohnisko mu na oplátku připsal anotaci na obálku knihy. To možná ani nebylo nutné – praví zasvěcenci do Wernischovy poezie totiž žádný návod nepotřebují, a kdo by se snad s Wernischovými texty setkal poprvé, byl by buď okamžitě vtažen a nadšen, anebo naopak vypuzen a zpruzen.
Zákony Wernischových textů jsou totiž až mafiánsky prosté: hraje si se čtenáři, to ano, ale žongluje s přiznanou nadsázkou a hystrionskou vážností literatury tak čitelně, že je s podivem, jak se mohl nad Kamenickými loděmi v literárním měsíčníku Host takový Miroslav Chocholatý natolik rozhorlit. Že je zde Wernisch v devíti textech parodujících brakovou literaturu banální a málo rafinovaný? Ale vždyť on přesně takový chce být! Těch devět neúprosně groteskních, machisticky krvavých morytátů přece nejsou čtivem, k němuž bychom se vraceli v povznesené, toužebné či pravdu žádající náladě, s níž si otevíráme třeba knihu R. M. Rilkeho. S Wernischem se to má jako s filmy amerického režiséra Quentina Tarantana: zlo je zestetizovaný zparodovaný pašák, protože ti zlí jsou ve skutečnosti jen směšní trumberové – a v tom je úlevná lehkost a morální poselství burlesek a parodií ve filmu i v poezii. Wernisch navíc ve svých mikropovídkách-básních, podobně jako kdysi Rus Daniil Dharma (1905-1942), rozehrává krvavé maňáskové divadlo, což je u Wernische naprosto kontinuální jev.
Za podpory ilustrací Tomáše Přidala básník Ivan Wernisch zkrátka vypustil další marionetový opus pro zasmání se pod fousy; ty fousy tu ovšem mají i ženy, což by se mé babičce nelíbilo a nelíbí se to ani zmíněnému Chocholatému. Ale i když je východisko tohoto recenzenta relevantní (totiž hledat v poezii vysoké umění), v případě Kamenických lodí jest tohle východisko vedle jak ta jedle.
o kniháchSlanina Leo Bacon: Básně roku 6 - mezi dvěma papeži. Milan Ohnisko: Azurové inferno. Ivan Wernisch: Kominické lodě. |
