Na otázku, co dnes dělá, odpoví Ruth Federmannová otázkou: "Znáte hotely Dan v Izraeli?"
Neznám, byť je mi to povědomé. Zní to jako jméno nějakých plážových bungalovů. Ale je to úplně jinak.
"Je to síť luxusních hotelů," říká. "Je jich celkem třináct. A znáte hotel King David v Jeruzalémě? Tak ten mi patří taky."
King David je izraelská ikona, kamenný hotel desítky let starý, kde se ubytovávají hlavy států, králové a prezidenti. Kráčela tudy historie, je to pojem dokonce i v Jeruzalémě, kde každý kámen připomíná biblické časy.
Teď patří Ruth Federmannové, která tady vlastně už neměla být.
Do Anglie jsem nechtěla
Vždycky se říká a píše: Poslední a současně největší vlak měl vyjet 1. září 1939, ale zastavila ho válka, která ten den vypukla. Všechny děti z něj skončily v plynových komorách.
Není to úplně pravda. Ruth Federmannová, které tehdy bylo třináct a jmenovala se Steklmacherová, přežila. Z toho dne si moc nepamatuje.
"Vím jen, že jsme přišli na nádraží, ale ani jsme se nedostali dovnitř. Proti nám chodili rodiče s dětmi a všichni nám říkali: Ten vlak nejede."
A tak se Ruth s maminkou otočily také a jely zpátky domů na pražské Vinohrady, do Blanické ulice číslo 26. Maminku to mrzelo, pro dceru to byla výborná zpráva.
"Byla jsem ráda, že nikam nejedu. Moc, moc ráda," říká paní Ruth. "Chtěla jsem totiž úplně jinam."
Měla tehdy dvě možnosti, Anglii a Palestinu. Maminka byla pro to první, protože věděla, že dcera tam získá lepší vzdělání.
Ruth chtěla jet do Palestiny.
Rozhodnutí, že Ruth odjede do ciziny, a to za každou cenu, padlo hned po Mnichovu.
"Pro jistotu musíš pryč, řekla mi tehdy matka," vzpomíná po desítkách let Ruth.
A tak když nevyšla Anglie, přišla na řadu Palestina.
"Měla jsem tetu v Tel Avivu a docela se mi tam chtělo. Byla jsem taky členkou jedné židovské sportovní organizace, ta mi trochu pomohla."
"A tak jsem v dětském transportu odjela vlakem do Terstu. Pamatuji si, že nás bylo šestnáct. Celou cestu až do Itálie tam s námi jel gestapák. Pořád tam stál a nic neříkal. Dva či tři dny, už nevím, jak dlouho jsme se tam tehdy trmáceli."
Z Itálie dál pokračovali lodí. "Tam jsme se výborně bavili, byli jsme veselí. Bylo to pro nás jako nějaké dobrodružství, výlet někam opravdu daleko."
Praha zůstala kdesi daleko. Ale zase ne tak daleko, protože Ruth stejně jako skoro každý tehdy věřila, že se dřív či později zase bez problémů vrátí.
Že nebude tak zle, to si možná myslela i její maminka. Zůstala doma i se starším synem, který byl odmalička ochrnutý. Když dnes víme, co následovalo, je důvod až neuvěřitelný: paní Steklmacherová věřila, že se jim nic nemůže stát, protože její zemřelý manžel byl za první světové války rakouským důstojníkem, a tak si naivně myslela, že nacisté, kteří mají tak rádi uniformy a pořád se ohánějí válečnými tradicemi, nechají z úcty k vojákovi rodinu na pokoji.
Nejradši bych se tehdy vrátila
Uprchlice, hoteliérkaNarodila se roku 1926 jako Steklmacherová. Zatímco její rodina doma nepřežila válku, ona založila svou rodinu v Izraeli. Nyní má dvě děti, sedm vnuků a čtyři pravnuky. Z malé dívky, která snila, že se stane módní návrhářkou, se stala velmi úspěšná hoteliérka, patří jí například slavný hotel King David v Jeruzalémě (na snímku). Do Česka se poprvé vrátila až v roce 1990, nyní sem jezdí pravidelně. Vrací se mimo jiné do Spáleného Poříčí na Plzeňsku, odkud pocházela její matka. |
"Byli jsme tam cizí, to víte, že se mi stýskalo, nejraději bych se vrátila zase domů."
Děti šly do kibucu. "Já jsem nějakou dobu pásla dobytek."
Pak se vrátila do Tel Avivu. "No a teď jsem tam už sedmdesát let."
Osm let měla postel u příbuzných, což byl pro budoucí hoteliérku víc než podivný začátek.
Všechno se změnilo, když se seznámila s mladým mužem, který přijel do Palestiny v roce 1944. Byl to německý Žid, který bojoval za občanské války ve Španělsku a potom tam dřepěl roky v internačním táboře. Vzali se.
Měli jsme jeden kufr
"Měli jsme dohromady jediný kufr. To bylo všechno, co jsme měli," vzpomíná Ruth Federmannová na víc než skromné první měsíce manželství. "Ale on měl hlavu."
To se projevilo velmi rychle. Bratři Federmannové, Jekutiel a Sammo, si v roce 1947 koupili penzion s jedenadvaceti pokoji. Nacházel se v Tel Avivu přímo u moře. Jmenoval se Kate Dan. Jméno pro budoucí řetězec, který jednou bude nejstarší a největší v Izraeli, bylo na světě.
Pár let to samozřejmě trvalo. Po mnoha letech přivedly hotely paní Federmannovou znovu do Prahy. A na místa, která důvěrně znala.
Bylo to v roce 1990. Železná opona padla a Izrael přestal být pro Československo nepřátelským státem. Díky tomu se mohly stát hned dvě věci najednou.
Přední hoteliéři světa se rozhodli, že do Prahy svolají kongres Mezinárodního hotelového svazu. A protože v jeho čele byl jako prezident Jekutiel Federmann, mohl přijet i on. A jeho manželka také.
"Bylo to úžasné. Šla jsem se podívat na stará místa. Prohlédla jsem si stavby, které projektoval otec. Byl totiž architekt a do své smrti v roce 1933 toho stihl opravdu dost," popisuje paní Ruth, jak vypadal návrat.
Nechtěla jsem nic vědět
Cesta do Prahy pro ni byla důležitá i z jiného důvodu. V té době se už zase začala zajímat o svou minulost. Než našla odvahu vracet se zpět ke svým kořenům, uběhla celá desetiletí. Zpočátku totiž reagovala jako mnoho lidí, kteří vyvázli z holokaustu, zatímco jejich nejbližší v něm zahynuli.
Zkusila se od minulosti odstřihnout. Jako by nikdy nikde žádná nebyla. "Nechtěla jsem nic vědět. Zavřela jsem knoflíky jako u starého rádia," říká teď.
K minulosti se začala vracet před třiceti lety, když jí někdo přinesl její rodokmen, aby ho zkusila doplnit.
Už od počátku věděla moc dobře, jak to bylo s maminkou i bratrem. "Mám od ní ještě pohlednici z Terezína. Pak to ustalo. Po válce jsem si dopisovala s přítelkyní v Praze, která mi řekla, že matka zahynula v Osvětimi 19. října 1944 a bratr čtyři dny po ní."
Protože rodinu už hledat nemohla, začala aspoň pátrat po dětech z posledního Wintonova vlaku, které už stejně jako ona nestačily kvůli válce odjet. Věděla, jak na to.
"Moje teta měla tehdy v Praze dva byty a jeden půjčovala lidem od Wintona, aby v něm mohly přespávat rodiny z venkova, které přivezly děti na cestu do Anglie." A tak přes bratrance získala seznam, na němž bylo padesát jmen. Byla to jen část osazenstva posledního vlaku.
Našla čtyři.
Jsem ráda, že jsem tady
Kniha
|
Americe. A je možné, že ještě někde žijí další."
Z vlaku, který nikdy nevyjel, prozatím tedy existuje pouhých pět dětí, které přežily. Tedy včetně paní Ruth.
"Měla jsem obrovské štěstí," říká.
Pak se na chvilku odmlčí a potom ukáže prstem k nebi: "Myslím, že tam nahoře mě má někdo rád. Můj celý život byl štěstí. Ale na začátku bylo neštěstí. Něco mi však umožnilo začít nový život. Jsem ráda, že jsem skončila v Izraeli a ne v Anglii. Našla jsem tady dobrého muže, měli jsme dvě děti, teď mám sedm vnuků a čtyři pravnuky."
"A tohle všechno z jednoho děvčete, které bylo na útěku a zpočátku nemělo ani peníze na autobus."
Text je upraven z knihy Winton Train – po 70 letech znovu do Londýna
