Tedy, samozřejmě, anglický název mít může, pakliže ji vlastní či provozuje zahraniční podnikatel, který se nechce přizpůsobit českému prostředí.
Tak třeba T-Mobile Arena: to je pojmenování ryze anglické, a je tudíž utvořeno, jak anglická syntax káže (a také ta Arena by se měla vyslovovat po anglicku). Naproti tomu Sazka je staré české jméno sázkové agentury a rovněž aréna je v češtině staré, dávno přejaté slovo (v 19. století, jak známo, měli jsme v Praze několik divadel tohoto jména: za Koňskou branou, na území dnešních Vinohrad, byla kromě vlastní Arény ještě Švandova aréna v Pštrosce a Kramuelova aréna při výletním hostinci v Kravíně; některé z nich přetrvaly až do 20. století, tak Pištěkova aréna při Slezské ulici byla v provozu ještě v letech dvacátých, Aréna na Smíchově vydržela až do let třicátých). - Slovní materiál, z něhož je nové pojmenování vytvořeno, je tedy veskrze český (jenom je třeba opravit pravopis: už dlouho přece píšeme, podle vžité výslovnosti, aréna, podobně jako siréna, doména, karanténa apod.). Právě proto tak udivuje ten anglický slovosled.
Říkáme přece Stadion Folimanka, a nikoli *Folimanka stadion. Mělo by tedy být: Aréna Sazka, a nikoli *Sazka aréna! Snad chyba tisku? To sotva, po zkušenosti s Langhans galerií. Nelze všecko svádět na korektory. Je to spíš chyba jazykové redakce. Svědčí o tom novinové titulky, kde se název uvádí v nepřímém pádě: „Dopravní spojení v okolí Sazka Areny v Praze“ nebo „Americká zpěvačka vystoupí v pražské Sazka Areně“. Jak to, že to redaktor neopraví? Zpěvačka může být americká, ale vystupuje-li v Čechách, pak jedině v ARÉNĚ SAZKA!
Na další takový případ jsem narazil v Hybernské ulici. Je tam v jednom domě nová obchodní pasáž, která nese název HYBERNSKÁ CENTRUM. Hybernská, toť název ulice, jaký se běžně užívá v platnosti substantivní: bydlím v Hybernské, pojedu do Hybernské atp. Jméno pasáže je tedy zase obrácené naruby: správně musí být CENTRUM HYBERNSKÁ (podobně jako stanice Vltavská).
Co se to proboha děje? Opravdu je třeba neustále připomínat, že v češtině může existovat jedině Palác Metro, a nikoli *Metro palác, Salon Diana, a nikoli *Diana salon, Hotel Hubertus, a nikoli *Hubertus hotel? (Nechme stranou otázku psaní velkých písmen.)
Ve všech takových případech jde o určitý druh jmenné konstrukce, kde první substantivum má význam zcela obecný (generický) a následující vlastní jméno jeho obsah blíže určuje. (Jsou v Praze různé stadiony: stadion Viktorie, stadion Sparta, stadion Bohemians atd.) Vlastní jméno zde tvoří nesklonný substantivní přívlastek, kterému se říká nominativ jmenovací (další příklady: firma Novotný, báseň Máj, nakladatelství Odeon atd., stačí zalistovat v kterékoli gramatice). Někdy se v takovýchto spojeních vlastní jméno skloňuje spolu se jménem obecným, v tom případě mluvíme o přístavku (apozici). Pojem apozice může být sice předmětem učených sporů, ale z praktického hlediska je situace celkem jasná: pořadí obou jmen bude stejné jako v případě neshodného přívlastku (tedy: do města Prahy, na řece Vltavě atp.).
K tomuto druhu apozice (jde o tzv. přístavek specializující) je třeba poznamenat, že obrácené pořadí tu sice možné je, ale v současné češtině je to nápadný archaismus, kterého lze užít leda snad v kontextu starých pověstí a bájí. Známe to přece ze školních let: „Viděla jsem kostel nad Orlicí řekou...“ nebo: „nechoď, dítě, na Volhu řeku...“ apod. Kdyby dnes někdo prohlásil: Tak se nám zase rozvodnila Lužnice řeka - vypadalo by to, jako by k nám zavítal Ilja Muromec.
* * *
A přece, mohl by někdo namítnout, jsou tu jisté doklady z 30. let, kdy se názvy nových podniků, zejména restauračních, tvořily podobně jako dnes Sazka aréna: tak třeba Trilobit bar nebo Opera-hotel. Dalších příkladů by se mnoho nenašlo, snad ještě Rokoko kabaret nebo Sekt Pavillon, ale přesto je třeba vzít tuto námitku vážně. Zda by byl tento trend pokračoval, kdyby ho byla nepřerušila válka, to je čistě hypotetická otázka, na kterou nelze odpovědět, a jistě nemá smysl pouštět se do planých dohadů. Pokusme se raději určit, jaké místo mohou doložené konstrukce zaujímat v gramatickém systému češtiny.
A tu je především hodno povšimnutí, že vedle odděleného psaní Trilobit bar nacházíme v tehdejším úzu také tvar spojený, Trilobit-bar, který lze brát jako přechod k pravému kompozitu: Trilobitbar. V daném případě jsem sice toto spojité psaní nikde nezaznamenal (což arci neznamená, že se tu a tam nevyskytlo), je ale bezpečně doloženo u Lucernabaru, kterýžto tvar se často vyskytuje vedle alternativního Lucerna-baru (v tomto případě zas ovšem nelze vyloučit ani oddělené psaní Lucerna bar).
Kolísání pravopisu zde svědčí, řekl bych, o tom, že uvedená syntaktická spojení byla tenkrát přece jen pociťována jako cosi neregulérního, anomálního, a proto se jevila tendence zmírnit jejich výstřednost tím, že se z nich udělají řádná kompozita, resp. substantivní spřežky (neboť mezi komponentami složených slov podobný syntaktický vztah možný je: například podle staršího výrazu bibliotéka vznikly nověji další kompozita jako diskotéka nebo vinotéka; viz též složeniny typu autoservis, fotolaboratoř, které se začaly šířit právě ve třicátých letech). Všimněme si také, že pouze spojitě (tj. jako jedno slovo) byly tehdy psány příbuzné názvy Lucernafilm a Filmklub (nikdy: Film klub). Zaznamenejme ještě Lawn-Tennis-Klub na Štvanici, Yacht-Klub v Podolí; jinak už jen Autoklub, Aeroklub nebo Klub Hagibor.
Hlavní otázka však zní takto: je možno spatřovat v uvedených dokladech náznak jakéhosi „syntaktického vývoje“?
Tu je třeba vzít v úvahu, že v jazyce se vždy vyskytují rozličné atypické zjevy, které se vymykají obecným pravidlům. Na tom není nic mimořádného. Jazykové systémy mívají v některých místech neostré hranice, „roztřepené“ okraje. Zkrátka, jazyk má svou periferii.
Pro jmenné konstrukce, o kterých tu pojednáváme, platí v češtině jasná a přesná pravidla. Jsou součástí ustáleného syntaktického řádu, který je nezbytnou podmínkou pro to, abychom mohli vytvářet koherentní promluvy. Tento řád neposkytuje prakticky žádný prostor pro individuální tvořivost. Tím není řečeno, že by v syntaxi neexistoval žádný vývoj. Některé typy syntaktických konstrukcí zastarávají, vycházejí z užívání, vznikají konstrukce nové. Nová konstrukce se však ujme a prosadí jen potud, pokud bude schopna zobecnění. Pouhé porušování stávajících pravidel ještě nelze považovat za „vývoj“. Vývojový potenciál mohli bychom nové konstrukci přiznat pouze tehdy, kdyby se ukazovala jako produktivní, tj. kdyby jevila schopnost dát vzniknout novému pravidlu. Nové pravidlo mohlo by nakonec, v krajním případě, zcela vytlačit pravidlo staré. Výměna pozic mezi periferií a centrem je tedy myslitelná; takový vývoj by ovšem neproběhl naráz, nýbrž stupňovitě, a to nikoli v měřítku desetiletí, nýbrž století, neboť v oblasti syntaktické postupuje vývoj mnohem, mnohem pomaleji než v oblasti lexikální. Otázka je, zda současná jazyková fakta opravňují k domněnce, že u jmenných konstrukcí daného typu je podobný vývoj pravděpodobný.
Na takto formulovanou otázku lze myslím odpovědět zcela jednoznačně. V té formě češtiny, kterou označujeme (vžitým, ač ne příliš šťastným) termínem „spisovná“, představují zmíněné případy (včetně těch současných) nepochybně pouhé periferní jevy, a jak jsme viděli, možnosti zobecnění jsou zde vskutku mizivé. Nikdo pochopitelně nemůže prorokovat, jak bude spisovná čeština vypadat za padesát let. Prozatím však ve spojeních jako LANGHANS GALERIE nebo SAZKA ARENA nelze spatřovat slibný počátek budoucího vývoje, nýbrž prostě jen - gramatickou chybu.
. Petr Fidelius a Kam kráčí čeština?Pražský editor a kritik, vystudovaný filolog PETR FIDELIUS se již od dob, kdy byl nucen topit v kotelně a intelektuální činnost provozoval ve volném čase, věnuje analýze jazyka. Výsledkem toho byla mimo jiné kniha Řeč komunistické moci. Publikujeme cyklus, v němž Fidelius rozebírá některé aktuální jevy v českém jazyce. Dodejme, že autor je převážně čtenářem Lidových novin, a z nich tedy čerpá většinu dokladů, avšak jeho kritika se samozřejmě zdaleka netýká pouze tohoto listu. |
