Ovšemže, dlouhodobé strategické ozvuky Sarkozyho zjevného rozhodnutí vrátit Francii pod integrované vojenské velení NATO a posílit francouzský vojenský závazek vůči angažmá NATO v Afghánistánu, vůbec prvnímu mimo bojiště, nelze v tomto raném stadiu hodnotit s pražádnou mírou přesnosti. Důsledky těchto rozhodnutí jsou ale jasné: Francie za Sarkozyho je teď zpátky ve středu Atlantické aliance.
Rozchod s pátou republikou
Ač se to mimo Francii může jevit jako něco všedního, doma Sarkozyho zahraničněpolitická revoluce vyvolala ostrý odpor. Sarkozyho rozchod s vojensko-diplomatickým dědictvím páté republiky pranýřují všechny levicové strany.
Samozřejmě že skutečná roztržka levice se Sarkozyho politikou má své kořeny v jeho koncepci vztahu Francie se Spojenými státy. Ostražitost vůči Americe zajisté nebývala jen levicovou pózou; mnozí gaullisté během dekád také antiamerikanismem nasákli. Avšak byť Sarkozy svou stranu zřejmě nepřiměl k nadšení nad zásluhami Ameriky George Bushe, zmírnil kdysi notorickou podezíravost vůči USA. V této stěžejní oblasti francouzské diplomacie se tudíž rozevřela propast mezi pravicí a levicí – rozdíl, který jsme ve Francii nezaznamenali už čtyři desítky let.
Francouzská levice, není divu, Sarkozyho atlantistické impulzy odmítá a často jej obviňuje, že zrazuje odkaz generála de Gaulla. Většina Francouzů však, zdá se, upřednostňuje zlepšení vazeb s USA.
Je v tom větší než malé množství ironie. V roce, kdy socialisté oslavují čtyřicáté výročí demonstrací proti de Gaullovi z května roku 1968, se zároveň snaží přivlastnit si jeho diplomatický háv a prohlašují se za obránce nezávislé francouzské zahraniční politiky, již prosazoval.
V 60. letech socialisté i centristé odsuzovali de Gaullův "antiamerikanismus“. François Mitterrand (předseda socialistů v 60. letech) a opozice kritizovali de Gaullovy způsoby sólo hráče ohledně NATO, francouzské politiky na Středním východě či ústavy za to, že tříští alianční konsenzus. Ba socialisté byli proti de Gaullovu rozhodnutí vyvázat Francii z jednotného vojenského velení NATO, stavěli se proti budování nezávislého francouzského jaderného arzenálu (dávali přednost americké jaderné záruce) a nesouhlasili s de Gaullovou roztržkou s Izraelem po Šestidenní válce.
Konec antiamerikanismu
Ke konci 70. let však socialisté začali své postoje měnit, sjednotili se kolem koncepce jaderného odstrašování jako garance národní nezávislosti a začali se odtahovat od Ameriky. Přestože Mitterrand počátkem 80. let stál pevně po boku USA ve věci rozmístění raket Pershing v Evropě, čímž si získal respekt prezidenta Ronalda Reagana, gaullistický konsenzus nad zásadními principy francouzské zahraniční politiky se už rozšířil do všech politických uskupení. Dokonce i o komunistické straně se dá říct, že vzala její zásady za své.
Sarkozy teď porušil tuto takzvanou "gaullisticko-mitterrandistickou“ orientaci, která se zakládala na lpění na víře ve francouzskou "výjimečnost“ v oblasti zahraničních věcí. Neznamená to, že by se teď Sarkozyho Francie ve všech mezinárodních záležitostech podřizovala americké linii. To ani zdaleka ne. Znamená to však, že se už Francie nebude proti Americe stavět jen proto, aby stála proti Americe.
© Project Syndicate, 2008.
. Pascal BonifaceAutor je ředitelem Institutu pro mezinárodní a strategické vztahy (IRIS) se sídlem v Paříži. Jeho poslední knihou je Football et mondialisation (Fotbal a globalizace). |
