V posledních měsících se policie, soudy a média zabývají případem týraných dětí z Kuřimi. Nejvýraznější postavou je zde třiatřicetiletá Barbora Škrlová, která se převléká za malé děti. Je podle vás možné, aby to hrála?
Já myslím, že není. Podle mě trpí infantilismem, má odpor k dospělé roli. Vezměte si, jak svou poruchou dělá problémy všem okolo. Jak svému otci, tak lidem, kteří jí chtějí pomoct. Jakou dalo práci panu Škrlovi a ostatním odjet do Norska – a ona zavolala na linku bezpečí. Musela vědět, že jim tím zkomplikuje život. Mám takovou hypotézu. Že Škrlová mohla teprve teď přijít do jakési „opožděné“ puberty, vzdoruje svému otci a hází mu klacky pod nohy. Pasivní agresi, kterou si nepustila v patnácti, uvolňuje ve třiatřiceti.
Dalo by se její chování označit jako druh psychopatie?
Psychopatie má řadu dělení a dnes už se jí říká opisně poruchy osobnosti. Mezi nimi existuje například závislá porucha osobnosti, kdy má člověk potřebu být ovládán a nechá ostatní, aby za něj rozhodovali. U Škrlové by to mohlo být podobné.
Souvisí nějak psychopatie s inteligencí?
Poruchy osobnosti nejsou závislé na inteligenci. Inteligentnímu lumpovi se mnohem lépe tuneluje banka než tomu, který zavraždil dva lidi a sedí na Mírově. Jsou oba psychopaté, jen ten první je chytřejší. Škrlová přece studovala vysokou školu a rozhodně nepůsobí, že by byla podprůměrně inteligentní. Samotný pojem psychopatie se obtížně charakterizuje. Obecně lze říct, že se projevuje kontrastem vůči pozadí. Psychopat je určitý druh anomální osobnosti, která vybočuje z normální populace. Jeho chování se zřetelně odlišuje od očekávaných norem, což je třeba u Škrlové zřetelně vidět.
Kanadští psychologové z univerzity v Britské Kolumbii přišli před třemi lety s teorií, že psychopatů přibývá ve velkých společnostech, kde je přitahuje rychlé tempo a ostrá konkurence. Nadřízeným připadají jako vůdčí osobnosti, povyšují je a psychopati pak dělají kariéru.
Já bych tomu věřil. Potkal jsem pár významných a úspěšných podnikatelů a často to byli problémoví lidé. Jako by si podnikáním něco léčili. Každé prostředí přitahuje či odfiltrovává určité lidi. Například mezi účetními a bankovními úředníky najdeme často lidi s takzvanou anankastickou poruchou osobnosti. Je pro ně specifická extrémní pedanterie, nemají rádi změny, jsou přesní, nedělají chyby a přehnaně kontrolují své okolí. Velkým magnetem pro psychopaty je taky politika.
Kvůli touze po moci?
Ano. Mezi politiky bývá více psychopatů než mezi normálními lidmi, protože to je prostředí, které je vyloženě láká. Jsou fascinováni mocí, penězi a částečně i sexem.
Může se psychopat vyléčit?
Psychiatři a psychologové mají s poruchami osobnosti velké problémy. Hledají způsob, jak je uspokojivě klasifikovat, a pořád se hledá teorie, která by vysvětlila odlišné chování psychopatických jedinců. Řekněme si na rovinu, že na těchto poruchách si odborníci lámou zuby.
Podle průzkumů je více psychopatů mezi muži. Proč?
I na to je těžké jasně odpovědět. Neví se přesně, nakolik to souvisí s genetickou zátěží nebo zda má význam neukotvenost mužské role ve společnosti. Když máte jedno prostředí, které děti frustruje, reaguje na ně každé pohlaví jinak. Holky budou promiskuitní a kluci zase tíhnou k agresi a sexuálním úchylkám, jako je fetišismus či exhibicionismus. Když je psychopatický muž, projevuje se to většinou přímo na jeho chování, ale když je psychopatická žena, často se to viditelně podepíše až na jejích synech. Ona tu svou psychopatii skryje a uzavře v rodině. Viditelně narušená bude až další generace. Tuto patologickou funkci matky často vidíme v anamnézách zločinců, třeba u amerického sériového vraha Eda Kempera, kterého matka přivazovala jako dítě ve sklepě k topení.
Dá se říct, že počet psychopatů, tedy lidí s různými poruchami osobnosti, dnes stoupá?
Psychopatii můžeme rozdělit na primární a sekundární. Lidé v první skupině mají svou poruchu danou geneticky a jejich počet se nijak zvlášť nemění, je jich okolo čtyř procent v populaci. Sekundární psychopatii se říká také sociopatie, protože je svázaná se společností. Ta narůstá, když panují podmínky, které psychopatům svědčí. Počet sociopatů taktéž kolísá okolo čtyř procent.
Které podmínky to jsou?
Psychopatům se daří v nestabilním světě, protože se řídí zásadou: vytěžit prostředí a zmizet jinam. Psychopati kvetou, když mohou beztrestně střídat prostředí, tedy za revolucí a válek. V těchto dobách se vyrojí řada lumpů a podvodníků bezcharakterně využívajících druhé.
Jak se má člověk proti takovým psychopatům bránit a nenaletět?
Každý člověk může naletět psychopatovi a není to nic divného. Jiná otázka je, proč někdo psychopatům naletí i vícekrát za sebou. Jde o lidi, které dovedou psychopati ovládat. Pro běžné lidi je nejlepší obranou dobrá paměť a – třebas je to s podivem – obyčejné drby. Nemusím být chytřejší než podvodník, stačí si zapamatovat a vyměnit si informace, co dělal před pěti a deseti lety. Dřív býval v kostelech zvyk ohlášek. Několik měsíců předem se řeklo, že ten a ten si chce vzít tu a tu, a dejte vědět, jestli znáte nějaké překážky. Tím se bránili proti sňatkovým podvodníkům, kteří střídali prostředí, kradli věna, plodili děti po celém světě a nestarali se o ně. Když je společnost stabilní a nejsou války, využívá se kolektivní paměti na obranu proti takovým parazitům.
Dnes už sice nejsou války jako před šedesáti a více lety, ale žijeme ve společnosti bez paměti, o jejíž stabilitě se čím dál víc pochybuje...
Podle studií evoluční psychologie může být společnost stabilní za dvou podmínek. Musí v ní být nejen ti, kteří trestají parazitující jedince, ale také ti, kteří trestají ostatní normální lidi za to, že parazitující jedince netrestají. Dnes žijeme s televizí a počítačem. Dříve lidí chodili víc do hospod, zakládali baráčníky, Orla, Skauta a fungovalo velké množství spolků, které byly navzájem propojené. Lidé byli ohromně kolektivní a díky tomu měli velmi dobrou kolektivní paměť. Dnes je naše společnost ve velkém pohybu a nedokážeme ji stabilizovat. Žijeme ve schizofrenní situaci. Pomocí špionážních kamer se můžeme dostat nepřirozeně hluboko do soukromí člověka, proto se vnikání do soukromí bráníme. Jenže na druhé straně nám zůstává skryto mnoho zla, které se odehrává za zdmi domů a které zakrývá odcizení a atomizace společnosti.
Souvisí s tím i stále klesající počet věřících?
Lidé přestávají věřit, protože církev jim dnes není schopná dát návody na řešení jejich aktuálních problémů. V kostele dostanete návody, které fungovaly za první republiky. Dřív se třeba chodilo na procesí, což bylo výborné. Ušlo se dvacet kilometrů, lidé zpívali, měli společný cíl a zážitky, ale to dnes není realizovatelné. Lidé potřebují odpovědi na otázky, které je trápí dnes.
To nezní moc optimisticky, protože naše nestabilní společnost vyhovuje oněm sekundárním psychopatům a k tomu stále přibývá nejistých, bojácných a úzkostných lidí, kteří nevědí co se sebou. Znamená to, že jsme se před sto lety méně trápili?
Lidé byli zvyklí žít v poměrně velké bídě a ta vyžadovala různé formy spolupráce v rámci rodiny i širší společnosti. Díky tomu se třeba vědělo, jak má vypadat předmanželský život. Že nesmí být sex, protože svobodná matka umírá hlady... Kvůli dnešnímu blahobytu, který přichází po válce, plus efektu televize a počítačů se náš životní styl zásadně změnil a provází jej globální výchovná nejistota. Nevíme, co je dobré pro výchovu dětí – kdy jim máme dávat mobily, jak moc je nutit do čtení, jaké počítačové hry hrát, či naopak nehrát a podobně. Říkám to proto, že těmito otázkami nás bombardují rodiče i vy novináři, ale my na ně moc neumíme odpovědět.
Takže i když dříve lidé trpěli hlady a válkami, spolupracovali daleko více než teď, kdy je všeho dostatek až přebytek...
Jistě. Trápily je úplně jiné problémy. Za Freuda bylo mnohem víc hysterických poruch, ale mnohem méně depresí a hraničních poruch osobnosti. Přitom péče o malé děti, je dnes mnohonásobně lepší než za Freuda. V jeho době žilo více lidí v jedné domácnosti. Rodiče měli pět deset dětí a kupodivu se jim výchova dařila lépe než dnes, kdy máme jedno dvě děti, vychováváme je v interiérech a nemůžeme je ani pustit na ulici, aby je nesrazilo auto.
Čím více se máme lépe, tím hůře je na tom naše duše?
Řekl bych to slovy biologů. Podle nich existují živočišné druhy, které jsou uzpůsobeny na prostředí buď chudé, nebo bohaté na potravu. Lidé po celou dobu evoluce vyrůstali v prostředí na potravu chudou. Museli kooperovat, aby se uživili, bydleli pohromadě, aby se zahřáli. Dnes žijeme ve společnosti, která je nutričně bohatá, nemusíme kooperovat a můžeme se rozstěhovat. To je přece obrat o 180 stupňů! Děti ztrácejí nejen prarodiče, ale i rodiče, protože ti na ně nemají čas. Buď moc pracují, nebo se rozvádějí. Takhle se v tom plácáme a nevíme si s tím rady. Jako bychom byli zkorumpovaní svým blahobytem.
A přitom se dříve snilo o životě bez hladu.
Ano! O tom snily snad všechny utopie od Thomase Morea. Euroamerická civilizace už hlad nemá. Ale ani Marx si nedovedl představit, že nás bude trápit 65procentní rozvodovost, města zahlcená auty a děti trávící u playstationu pět hodin denně, což je smrtelná dávka. Nejen že pořád do někoho střílejí, ale především se izolují jednotlivé generace. Děti nečtou, upadá rodinná komunikace a nepředávají se hodnoty napříč generacemi, což je základ stability společnosti. Pak se nemůžeme divit, že nám vznikají sociopaté, kteří jsou vychováváni po mobilu, izolovaní od rodičů, kteří jen hledají, jak je pasivně zabavit.
Jak to jako psycholog řešíte se svými klienty?
Když za mnou přijde muž, že má doma krizi a chce ji vyřešit, zeptám se třeba, co je pro něj největší hodnota. Obvykle odpoví, že zachovat rodinu. A kolik hodin denně trávíte opravdu aktivně se svým dítětem, zeptám se ho. Odpoví: No tak té plné pozornosti asi dvě hodiny týdně. Na jedné straně tedy tvrdí, že rodina je pro něj největší hodnota, ale prakticky s ní nežije. Tady je jediné doporučení: kompromis. Choďte domů v pět hodin a samozřejmě, že na tom částečně zařve vaše kariéra. Nebojte se být každý den alespoň dvě hodiny domácím sluhou, dělejte dětem či ženě, co jim na očích vidíte, a pak si zase můžete dělat, co chcete. Ale pozor, to je víceméně soukromá rada pro onoho muže, pro kterou se musí rozhodnout sám. Jediné možné rady jsou totiž cílené pro daného člověka, univerzální návody neexistují.
