S "neznámými poklady" spisovatele Franze Kafky to není až tak žhavé

Kdyby novinářské kachny uměly plavat, pak bychom jednu zvlášť vypasenou, neustále štěbetající Kafka, Kafka, Kafka, mohli pozorovat v Praze na Vltavě, píše v polemickém příspěvku spisovatelka a publicistka Alena Wagnerová.

Na snímku vzniklém kolem roku 1910 je Franz Kafka před domem, který v Praze obýval. | foto: ČTK

Česká média, mimo jiné MF DNES, se nedávno informovala o dění kolem pozůstalosti spisovatele Maxe Broda. Má se z ní vynořovat "seznam Kafkových děl. Některá prý ještě nikdo nikdy neotiskl," tvrdila redaktorka Kateřina Koubová v MF DNES a pokračovala: "Bude to poprask, ale ještě si na něj počkáme." Autorka se zkrátka spolehla se na informace agentury AP. Ta ovšem v tomto případě skutečnost obětovala touze po senzaci, na jejímž vzniku se však podstatně podílí i izraelská Národní knihovna v Jeruzalémě. Článek byl navíc dekorován ukázkou údajně Kafkova rukopisu, jenž je pravděpodobně rukopisem některého z členů rodiny Löwyových, z níž pocházela Kafkova matka Julie.

Max Brod

Napětí se nekonalo

Kafkovští badatelé prý bez dechu očekávali otevření několika švýcarských trezorů obsahujících pozůstalost Maxe Broda (1884–1968). Světlo světa má podle izraelských pramenů spatřit řada dosud neznámých rukopisů Franze Kafky (1883–1924), které vrhnou nové světlo na jeho dílo, jak tvrdí izraelská badatelka Sara Löbová. Jako první z takových senzačních odhalení uvedl deník Haarec nález rukopisu Svatební přípravy na venkově. Jenže ten je kafkovským badatelům dobře znám – pracoval s ním i Hans Gerd Koch (1954), vydavatel kritického vydání Kafkových spisů. Stejně tak známé a publikované jsou Kafkovy kresby, vydána je též jeho korespondence s Brodem. Kafkovští badatelé zkrátka otevření trezorů s žádným napětím neočekávali. Senzační na celé záležitosti je snad jen to, že pracovníkům jeruzalémské Národní knihovny tato fakta a existence kritického vydání Kafkových spisů zřejmě známy nejsou.

O autorce

Alena Wagnerová

Narodila se roku 1936 v Brně. Vystudovala biologii a pedagogiku, dáel studovala divadelní vědu, germanistiku a srovnávací literární vědu. Publikovat začala v 60. letech. Od roku 1969 žije v Saarbrückenu v Německu, od roku 1990 v Saarbrückenu a Praze. Píše a publikuje česky i německy. Dlouhodobě se zabývá česko-německou moderní historií a pražskou německou literaturou.

Z knih: Neohlížej se, zkameníš (1968), Dvojitá kapel (1991), Odsunuté vzpomínky (1993), Milena Jesenská (1996), Neodsunuté vzpomínky (2001), V ohnisku nepokoje. Hermann Kafka a jeho rodina (2003), A zapomenuti vejdeme do dějin... (2010).

 

Konvolut Kafkových rukopisů, které izraelský stát prohlásil za kulturní dědictví židovského národa, k tomu všemu do Brodovy pozůstalosti nepatří, nýbrž je majetkem dvou dcer před třemi lety zemřelé (ve věku 101 roků) Ilse Esther Hoffeové, Brodově spolupracovnici; Ilse svým dcerám rukopisy odkázala. Té je Brod daroval krátce po konci druhé světové války a svůj dar znovu písemně v roce 1952 potvrdil. A izraelský státní archivář Paul Alsberg proti majetnictví Ilse Ester Hoffeové v roce 1974 neměl žádných námitek a potvrdil je. Avšak nyní jeruzalémská Národní knihovna chce dokázat, že Kafkovy rukopisy jsou součástí Brodovy pozůstalosti.

Ve sporu mezi sestrami Hoffeovými a izraelskou Národní knihovnou v podstatě nejde ani tak o pozůstalost Maxe Broda, jako právě o ty Kafkovy rukopisy. Národní knihovna argumentuje s tím, že Brod ve své závěti z roku 1961 určil Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě, nebo státní knihovnu v Tel Avivu, za místo, kam má být jeho pozůstalost předána. Text závěti však tak jednoznačný není. Doporučuje sice uložení v Izraeli, ale stejně tak připouští i uložení v cizině a dává Ilse Ester Hoffeové plnou moc v tom, pro kterou z možností se rozhodne a komu Brodovu pozůstalost svěří. Jde tedy i tak, jak je zřejmé, o pozůstalost Maxe Broda, a nikoliv o Kafkovy rukopisy, které jsou v držení sester Hoffeových.

z komiksu Franz Kafka: Proces

Izraelská hysterie

Vyjádření redaktorky MF DNES

Reportéři zahraniční redakce, jak je jistě pochopitelné, nemohou být každý den u všech událostí osobně. Nezbývá než se spoléhat na renomované agentury a další hodnověrné zdroje, což se stalo i v tomto případě. Nakolik jde o kampaň izraelské Národní knihovny, neumím posoudit, v agenturní zprávě mluví obě strany sporu, což je pro mě důležité.

V případě rukopisů Kafkovy družky se zdroje liší, jedni říkají, že část z nich skutečně Dora Diamantová spálila, avšak část si ponechala a to potom zabavilo gestapo.

V každém případě polemiku vítáme a nové detaily jsou určitě pro milovníky Kafky přínosné.

Kateřina Koubová

Soubor Kafkových rukopisů uložených v curyšské bance přitom není obsáhlý. Největší část Kafkových rukopisů Max Brod po válce odevzdal Kafkově rodině a ta je svěřila do opatrování Bodleian Bibliothek v Oxfordu. Není rovněž pravda, jak píše Kateřina Koubová, že Kafkova družka posledního roku Dora Diamantová Kafkovy rukopisy, které zůstaly v jejich společném bytě v Berlíně, spálila, jak o to Kafka žádal i svého přítele Maxe Broda. V roce 1934 se Maxu Brodovi přiznala, že je nezničila, protože nebyla schopna se od nich odloučit. Zabavilo je u ní gestapo, které nehledalo Kafkovy rukopisy, nýbrž Dořina muže, komunistického funkcionáře Lutze Laska. O jaké rukopisy šlo, a kolik jich bylo, známo není.

Z rukopisů, jež Ilse Ester Hoffeové měla v majetku, nechala roku 1988 u Sothebyho vydražit román Proces, který je od té doby uložen v Literárním archivu v Marbachu. Jiný Kafkův rukopis, Zprávu pro akademii, od ní koupil majitel nakladatelství Suhrkamp Siegfried Unseld.

Brodova pozůstalost samozřejmě není nezajímavá, obsahuje vedle Brodových deníků, zápisníků a dalších písemností, i řadu zajímavých korespondencí, například se spisovateli Hugem von Hofmannsthalem a s Thomasem Mannem, se skladatelem Leošem Janáčkem a filozofem Martinem Buberem. Ale i tato korespondence byla už před lety evidována. Eva Hoffeová i její sestra Rut (příjmením Wieslerová) měly a mají v úmyslu jak Brodovu pozůstalost, tak Kafkovy rukopisy v jejich držení nabídnout německému literárnímu archivu v Marbachu, známém svou vysokou odbornou úrovní. A právě to, že by Kafkovy rukopisy měly opustit Stát Izrael, vyvolalo v této zemi pobouřené až hysterické reakce.

Takže inventarizací "neznámého" obsahu trezorů nejspíš bublina splaskne a ukáže se, že šlo o mnoho povyku pro nic. Což třeba otevře možnost věcně a v klidu uvažovat jak o uložení Brodovy pozůstalosti, tak o vlastnických právech sester Hoffeových.

Ilse Ester Hoffeová a Max Brod

Ilse Ester Hoffeová – postrach kafkovských badatelů

Ilse Ester Hoffeová se narodila jako Ester Reichová v roce 1906 v Opavě, kde její otec byl vrchním stavebním radou. Pocházel z nedalekého Podolí, její maminka Hedvika z Vídně. Ester Hoffeová měla ještě tři další sourozence, dva bratry a sestru.

Duší rodiny Reichových byla její matka Hedvika, na niž si ještě devadesátiletá Ilse Ester vzpomínala jako na báječnou neobyčejně aktivní a sociálně činnou ženu, která jí zřejmě byla životním vzorem. Ve své knize Die Kinderpflegerin propagovala Hedvika Reichová moderní výchovné metody a přístup k dítěti. Za války se podílela na takzvaných válečných kmotrovstvích, šlo o péči o rodiny s dětmi, jejichž otcové byli ve válce a obdržela za to od císaře Františka Josefa vyznamenání.

Stejně aktivně jako na veřejnosti působila Hedvika Reichová I v rodině. Že Ilse absolvovala lyceum a po roce 1918 se naučila česky, to byla samozřejmost. Aby se zdokonalila ve francouzštině, strávila pak rok v rodině Nancy jako svého druhu au pair, o něco později čtyři měsíce v Londýně, aby se naučila anglicky. Práci si našla v Praze jako sekretářka u tehdy světoznámé firmy na stiskátka Jindřicha Waldese. Zde poznala svého o řadu let staršího muže Otto Heinricha Hoffeho, který byl u firmy Waldes prokuristou a pocházel z velmi religiozní židovské rodiny.

V roce 1932 a 1934 se Ilse narodily dvě dcery, Anita Rut a Eva Dorrit. Na penzi se Reichovi z Opavy přestěhovali k dceři do Prahy a zde Hedvika Reichová později navázala spolupráci s Maxem Brodem v záležitostech německého obyvatelstva republiky.

V druhé polovině třicátých let začalo pomalu přituhovat. Hoffeovi v roce 1936 podnikli cestu do Palestiny a začali se učit hebrejsky, ale na vystěhování tehdy ještě nemysleli. Ilsin manžel, když situace začala být kritická, emigrovat nechtěl, ale Ilse se nakonec prosadila a ještě po 15. březnu dosáhla toho, že se rodina mohla s celým zařízením vystěhovat přes Francii do Palestiny. Pravděpodobně tu také pomohly kontakty firmy Waldes. Loď na kterou v Marseille nasedli, byla poslední lodí, která do Palestiny odplula. V Palestině se setkala s Maxem Brodem, který jí i její rodině zřejmě ulehčil zakotvení v nové zemi. Ilse, z níž se teď stala Ilsa Ester, nabídl místo sekretářky a tou zůstala až do jeho smrti.

Při svém odjezdu z Prahy Ilse slíbila své matce, že jí pošle certifikát, aby z protekotrátu také mohli odejít. Ale Hedvika Reichová se proti svému muži neprosadila. Ten odejít nechtěl. Vycházel z toho, že starým lidem se nic nestane a zřejmě nechtěl být také na obtíž své dceři. Brzy na to se Reichovi museli vystěhovat ze svého bytu U Havlíčkových sadů do jednoho pokoje, kde se o ně věrně starala služebná Anna Petránková. Před deportací je však zachránit nemohla. Manželé Reichovi byli v květnu 1942 deportováni do Terezína a odtud v říjnu téhož roku do Treblinky, kde byli oba zavražděni.

Se svou rezolutností a nesmlouvavostí byla Ilse Ester Hoffeová obávanou partnerkou kafkovských badatelů. Kafkův a Brodův odkaz i své vlastní zájmy dovedla nekompromisně hájit. Ale ti z nich, kteří s ní jednali otevřeně a přímo, dokázali s ní nakonec vždy vyjít. Já sama jsem Ilse Ester Hoffeovou poznala v Tel Avivu v roce 1996 jako křehkou starou dámu ne nepodobnou malému ptáčku, ale s ještě ostrými drápky.
Alena Wagnerová