Žil jste od dvaaosmdesátého roku v Kanadě. Překvapilo vás něco po návratu do vlasti, k němuž došlo víceméně až po patnácti letech?
Abych začal tím pěknějším: na přelomu padesátých a šedesátých let jsem vystudoval v Mělníku zemědělskou technickou školu – obor zahradnický. Před časem jsem tam opět byl něco jako přednášet a mile mě překvapilo, kolik věcí se tam změnilo k lepšímu, pokud si je srovnám s buranstvím a hrubostí, které tam vládly v době mých studií. Mívám radost ze setkání s lidmi mladšími a často přitom vidím, že aspoň někdo si té svobody užívá a přijal ji za vlastní.
Asi jste ovšem také potkal lidi, kteří vás a vaši rodinu pronásledovali či na vás donášeli a ještě si za to nechávali platit. Jaká byla takováhle setkání po letech a co by si tihle lidé podle vás zasloužili?
Setkání to nejsou příjemná, ale já jsem přijel s tím, že je dobré hledat nějaké body nebo místa usmíření. S tím, jak člověk stárne, by se měl se světem nebo třeba s lidma, kteří ho nějak zklamali nebo on zklamal je, usmiřovat. Samozřejmě to musí probíhat oboustranně. Největší překvapení – ale to je zřejmě neustále opakovaná životní nezkušenost – je z toho, že dost často ti, kteří tvrdě donášeli a nechávali si za to platit, ještě dál provokují, ale to se dá snadno vysvětlit tím, že ty lidi skutečně v mnoha případech trpí.
Vratislav BrabenecNarozený roku 1943 v Praze. Po studiu zahradnictví a teologie pracoval převážně jako zahradník. Hraje na klarinet a saxofon. Člen hudební skupiny The Plastic People of the Universe od roku 1973, napsal pro ně texty Pašijové hry a Co znamená vésti koně. V roce 1976 odsouzen v procesu proti nezávislým kulturním aktivistům na osm měsíců vězení, které odseděl v rámci vyšetřovací vazby. Po podpisu Charty 77 pracoval kupříkladu jako pasák krav a býval propouštěn z mnoha zaměstnání krátce po nástupu. V roce 1982 emigroval i se svou ženou Marií Benetkovou a dcerou Nikolou přes Rakousko do Kanady. V roce 1997 se se ženou vrátil zpět. Nyní pracuje jako zahradní projektant a hudebník, vydal i básnické sbírky Sebedudy (1992), Karlín-přístav (1995), Vůl Hvězda Ranní (1998), Vážený pane K. (2001). |
V šedesátých letech jste studoval teologii na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. To jste tenkrát chtěl být farářem?
Fakultu jsem sice studoval, ale nebyl jsem dobrý student a nedostudoval ji. Zpočátku jsem farářem být chtěl, potom alespoň v rámci církve pracovat s hudbou, ale postupem času jsem zjišťoval, že na to nemám patřičné vlohy.
Co jste si odtamtud odnesl? Jak se například díváte na ústřední postavy křesťanství?
Odnesl jsem si dobré vzpomínky na naši fakultu. Myslím si, že to, co se tam přednášelo, bylo skvělé, na tu dobu tam vládla svobodná atmosféra a dodnes si vážím mnoha svých profesorů. Často si vybavím Passoliniho Krista z filmu Evangelium podle Matouše. Běží pouští, vykřikuje Kázání na hoře, ale nikdo ho neposlouchá, jen tak křičí do větru, a to je myslím osud slavného Kázání na hoře i Kristových slov, která nad dějinami dva tisíce let znějí a mizí ve větru… Ale my bychom přinejlepším mohli být ta ušmajdaná parta nespolehlivých apoštolů, o kterých se stejně ví a Kristus to říká, že to všechno stejně zmršíme, převrátíme. Sektáři, se kterými jsem studoval, se snažili řídit i tím, co říkal Pavel, ale v českobratrské církvi se ty pavlovské někdy bych řekl i úlety neustále korigovaly tím, co říkal Mistr. To by církev měla dělat stále, měla by neustále mít před sebou toho chudého, opuštěného Krista – Krále na oslátku, jak volá do prachu a větru. K tomu bychom se měli vracet.
Vratislav Brabenec
Evangelický farář a písničkář Svatopluk Karásek tvrdí, že napřed jste chtěl jít dokonce na katolickou teologii. Podle vašich dnešních slov to však vypadá, že jste své názory v lecčems diametrálně změnil.
Báseň č. 1Vratislav Brabenec Sergejovi a Jurovi ukrajinský kluci Z knihy Vážený pane K.
|
Ano. Ale tenkrát se taky katolická církev u nás nechovala tak velkopansky jako teď, kdy má velkou zásluhu na tom, že pod pojmem křesťanství si mnoho Čechů místo onoho Krista v zaprášených sandálech na poušti představí spíš restituce církevního majetku, kříšení protireformačních tradic s lidmi typu Durycha a Sarkandra a neomylného papeže. Celá ta velkolepá organizace Vatikánu, to je něco jako Kreml nebo jakákoliv superstruktura, která se snaží ovládnout svět vlastními názory: ať jsou ty názory sebelepší, nemůže to dopadnout dobře.
Důsledky papežových nařízení jsou evidentně tragické. Létá do hladovějících a zbídačených zemí, káže tam o zákazu antikoncepce a v zemích se silnou mocenskou pozicí katolické církve podporuje už tak divoce rostoucí populaci. Nově narozené děti pak končí prostitucí na ulici. Zákazy pak vedou k šíření AIDS, a tím k smrti dnes už milionů narozených i nenarozených dětí. Probíhají tam války o mizející přírodní zdroje. Podle časopisu BioScience umírá dnes již čtyřicet procent lidí na této planetě na následky znečištění životního prostředí. Má snad církev konec světa v plánu? Nemohou se dočkat? Nevím. Vezměte si třeba ohrožené druhy stěhovavých ptáků: v USA jsou sice chráněni, ale ve Střední Americe už nemohou přezimovat, protože tamní vzrůstající lidská populace kácí poslední pralesy. Zkrátka: čím svědomitěji budou lidé poslouchat papežovy zákazy, tím dřív bude po ptákách.
Členové The Plastic Poeple of the Univers u soudu
Těžko se ale dá popřít role katolické církve jako nositelky kultury.
Nezpochybňuju to dobré, co katolická církev vykonala a vykonává nejen v kultuře, ale i v sociální sféře. Husité však mají velkou zásluhu na tom, že tady vůbec my a jiní včetně katolíků můžeme v klidu sedět, svobodně debatovat a noviny nám to ještě otisknou. I když dnes považuje církevní vůdce v Evropě za neomylného jak sebe, tak všechny své předchůdce – což mrzačí myšlení a škodlivě se přenáší do politického života – tak právě a také díky husitům si dnes už nemůže dovolit to, co Chomejní v Íránu nebo současný Taliban v Afghánistánu.
Jak mohou mít husité zásluhu na svobodné Evropě, když se projevovali tak fanaticky?
Někteří z nich fanatiky nepochybně byli. Česká reformace ale dokazuje, že je možné postavit se i takovému gigantu, jakým byla v 15. století instituce katolické církve, a po husitských válkách přikročit k budování tehdy nejtolerantnějšího evropského duchovního prostředí, v němž – ohlédneme-li od některých incidentů – lidé odlišných vyznání a názorů nebyli upalováni, věšeni, stíháni nebo topeni jako jinde. To přispívalo k rozvoji věd a umění a někde, zejména v prostředí jednoty bratrské, se prosazovalo například i všeobecné školní vzdělání. Naše reformace je dodnes nedoceněná i vinou školství, které husitství zvulgarizovalo. Mnoho reformačních spisů – od Husa, Jeronýma Pražského, Chelčického i anonymní dopisy pražských kněží do Kostnice a jiné husitské manifesty – jsou skvosty, v literatuře těžko překonatelné co do hloubky teologické, filozofické a lidské. Vyvrcholením české reformace je postava Komenského, mého oblíbeného myslitele.
Členové The Plastic People Of The Universe (zleva Josef Janíček, Jiří Kabeš a Vratislav Brabenec)
Jakou filozofii čtete teď?
Poslední léta mě nejvíc potěší, když čtu nějakého primitiva. Líbí se mi rozhovory, které někdo na poslední chvíli ulovil třeba na severu Kanady, když tam našel nějaké šamany a mudrce, kteří se vyjadřovali také k naší civilizaci. Mimochodem ti ke zmíněnému křesťanství říkají: "My jsme takových, jako je ten váš Ježíš Kristus, měli hodně, my si ho vážíme, ale prosím vás, nám ho tak tvrdě nevnucujte."
Býval jste alergický na T. G. Masaryka. Platí to ještě?
Alergický jsem byl na něho proto, že rodiče mi jej vtloukali jako vzor všech vzorů. Jak ale stárnu, Masaryka si víc vážím. Snažím se – někdy mi to dá trochu i práce – vážit si také toho, co dělá Václav Havel, i když dělá chyby. Myslím si, že to, že vůbec máme v čele národa člověka, jako je Havel, je stále ještě neuvěřitelné.
Co zvláštního a nadstandardního Havel naší zemi přináší?
Dobrou pověst, kterou se některým českým politikům, zejména Zemanovi s Klausem, podařilo zkazit víc, než standardním politikům v zemích sousedních.
Uživili by se Zeman s Klausem politikou v Kanadě?
Jedna moje známá v Kanadě, která pracovala s filmem, říkala, že na to, aby byl člověk úspěšný politik, stačí, když má velkou volskou hlavu. V televizi pak vypadá skutečně impozantně, jak by to řekla moje maminka. A třeba ten Zeman, to je tedy skutečně prototyp vola, který ale zřejmě odpovídá prototypu blbství a volství našeho národa (smích). I v Kanadě by se v politice upíchli, ale neprošla by jim první chybička.
Jaký mechanismus tam takové politiky dokáže odstranit?
Politické strany jsou tady víc vybudované na východním principu, který hraničí až se zbožšťováním jejich představitelů. Strany v Kanadě jsou pružnější, a pokud novináři někomu dokážou podvody, strany raději obětují svého vůdce, aby zároveň nepotopil celou partaj.
Většinu života jste se zabýval zakládáním a údržbou parků. V Kanadě jste se podílel na ochraně původní dešťových pralesů či porostů mírného pásma. Co je potřeba dělat tady a teď?
Báseň č. 2Květen 00 čekám jak by se to řeklo Z knihy Vážený pane K. |
V šedesátých letech jsem zažil, když se kolem Prahy prováděly rozsáhlé zalesňovací projekty, a jejich výsledky – nynější lesoparky – jsou na mnoha místech patrné. Teď máme za sebou deset let "osvícených vlád" a svobodného systému a nebyla osázena téměř žádná nová území – ani ta, která zarůstají plevelem. Přitom nevíme, co s každoročně dotovanou zemědělskou živočišnou nadvýrobou, která devastuje krajinu. Ve všech systémech, kde jsem pracoval jako zahradník, se nejvíc plýtvalo na zahradnickou cukrařinu: třeba za letničky před veřejnou budovou se utratí tisíce a na údržbu skutečné vysoké zeleně často nezbývá nic. Přitom by se za stejné peníze dalo zalesnit několik hektarů nebo ošetřit již existující příměstský les, což by mělo trvalý význam.
Neobešla by se příroda bez myslivců? Co tak dát prostor šelmám či dravým ptákům, aby vylepšili genofond a v krajině sami udělali pořádek?
Dnes je v myslivosti respektován dravec a jeho role v přírodě o hodně víc než třeba v padesátých letech. Les, který je v přímé návaznosti na vesnické a městské osídlení, bez myslivce jako ochránce už dneska asi možný není – to je příliš romantická představa. Pro návrat dravců jsem samozřejmě, pokud to jde. Člověk by se měl s úctou koukat na dravce, že se umí množit podle toho, kolik je v kraji potravy. Vyrovnanost přírody je nesmírně moudrá a krásná a čím do ní budeme víc zasahovat, tím víc způsobíme chyb.
Obraťme pozornost k Plastikům. Znamená nedávná smrt Mejly Hlavsy jejich konec?
Pokračujeme. V červnu vydáváme nové CD pod názvem Líně s tebou spím.
Původně vyšlo MF Dnes 26. května 2001, v dnes již neexistující sobotní dvoustraně Pohledy, jakési předchůdkyni Kavárny
The Plastic People of the Universe (Vratislav Brabenec)
