Předloni vydaný dvojdílný román Cesty na Sibiř dokumentaristy a spisovatele Martina Ryšavého (1967) vyvolal mezi kritickou obcí vlnu nadšených ohlasů. Posléze si odnesl cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu roku 2009. Přiznám se, že sama jsem byla tehdy k té bezmála sedmisetstránkové próze zdrženlivá. A to přesto, že místy, kdy se rozvleklá "přibližnost" cestopisu ze sibiřské pouti lámala ve vnitřně strhující děj (hlavně ke konci druhého dílu), nedal se autorovi vynikajících filmových dokumentů upřít sugestivní hlas.
Obal románu Martina Ryšavého Vrač
O knizeMartin Ryšavý: Vrač Linoryty a grafický design Viktor Karlík. Společnost pro Revolver Revue, Praha 2010, 256 stran, doporučená cena 269 korun. |
Cesty na Sibiř, román Martina Ryšavého
Cesty na Sibiř, román Martina Ryšavého
Kniha jako zasvěcení
Vrač – česky to slovo znamená lékař, doktor, ale nám samozřejmě může znít i jakási zpotvořenina slova vrah – téměř jistě opět vznikl na pozadí dokumentaristického materiálu. Ze syrovosti záznamu se však Ryšavému podařilo vykřesat obdivuhodný útvar, cosi jako nezadržitelnou slovní průtrž fantaskního moskevského vzdělance; průtrž, pod jejímž veletokem bytuje poezie. Gučevův monolog o životě v putinovském Rusku je zábavný, bolestínsky rozvleklý i mentorský, a nadto v sobě zahrnuje značnou sebeironii i vypravěčské zcizení (když Gučev autora přímo oslovuje), a tím i přiznanou relativitu románové stavby. Svou rafinovaně prostou podobou vlastně otevírá Vrač prostor pro škálu interpretací, aniž by román trpěl rozbředlostí. Ano, i slovník a styl se Ryšavému oproti Cestám na Sibiř zjasnil. Kolik jen žoviálních berliček a trefných dějinných anekdot vkládá autor Gučevovi do řeči, aby samozvaný vrač udržel naši pozornost! A je-li Gučev vračem pro autorovo alter-ego, pak je automaticky i spásně vychytralým léčitelem nás, lhostejností světa mordovaných čtenářů.
Spektákl hoře z rozumu
Formálně je román rozdělen do dvou větších celků, nazvaných podle míst, kde se monolog právě odehrává: Gelendžik a Velká Nikitská. Každá z obou částí by vydala za samostatnou novelu. Spojuje je však ona postava samozvaného vypravěče. Gučev začíná zeširoka, a to v době, kdy v Gelendžiku zuří bora, tedy vichr, který jeho posluchači znemožňuje útěk k moři. Toho využívá hrdina k osvětlení, kým je, a kým už není. Pomocí rozkošatělé fantazie, černé magie, úzkostných existenciálních vizí, tarotu, logiky a vysokého intelektu, který se mu občas zhoupne v naprostou fantasmagorii, pomocí těchto nástrojů, tak vlastních "líšněmu čelavěku" (zbytečnému člověku) hovoří Gučev o absurditě současného Ruska. Hovoří jako Čechovova postava i psanec, hovoří z nutnosti, z nesnesitelné sebestřednosti i z nezbytí, neboť dokud vede řeč, existuje. Z proudu zdánlivě nesouvislého vyprávění postupně vyplouvá napínavý příběh o Gučevově příteli z mládí Bgaševovi, nepřemožitelném režisérovi, co přežil dvanáct svých smrtí, než zemřel v třiatřiceti letech, patrně na důsledky abstinence po dlouhodobém deliriu. První poselství je v této části románu celkem jasné: kdo si je příliš jistý svým životem, kdo se cítí být kostějem nesmrtelným a proto destruktivně pije a (volně cituji) "co se nehýbe, rozhýbá, a potom ošuká", umírá kolikrát dřív než ten, kdo díky starostlivé maminčině péči (tak jako Gučev) skomírá sice hrdě, leč v nedůstojných podmínkách mezi chudými Tagistánci v komunálním moskevském bytě.
Martin Ryšavý, autor knih Cesty na Sibiř a Vrač
Druhá část monologu, o poznání bezvýchodnější Velká Nikitská, se pak odehrává právě v Moskvě. A skeptické vize o Rusku jsou zde v proudu Gučevovi řeči ještě intenzivnější. Gučev skrze svou soukromou apokalypsu a za pomoci divadelně nasvícených obrazů (neboť rekonstruuje i svou minulost v legendárním sklepním moskevském divadle), předvádí realitu současné Moskvy se vším sociálním bezprávím vůči starým lidem, s veškerou sovětskou a postsovětskou krutostí a bezohledností k bližnímu. Nic nového, a přesto jde o silně působící kvaš ruské reality.
Do monologu jsou vloženy Gučevovy roztodivné úvahy filozofické, Gučev nám i plasticky vysvětlí, proč není schopen sám napsat román. Míhá se zde množství aktuálních reálií současného Ruska včetně Anastasijců, podezřelého sektářského hnutí, jež hlásá návrat k přírodě a které se prosazuje i u nás. Nutkavá upřímnost zpovědi Gučeva naráží vlastně jen na vědomí, že sebelepší rekapitulace života je limitována pamětí, jež selhává; bolestí, která překrucuje a studem, který odhaluje lidskost.
Vydržet!
Vrač je dílem jak čitelným, místy vyloženě zábavným, jindy fascinujícím, tak i – přiznávám – místy těžko uchopitelným, pokud se nechceme ztratit v nepřeberných monologických odbočkách. Skrze Gučeva vnímáme život, který by docela už skomíral, nebýt vyprávění, přesněji lásky k vyprávění, důvěry ve slovo a iluzorní touhy po jakési všeobsáhlosti vědění. A jak ví náš hrdina metař: jakýkoliv návrat zpět do lineárního vyprávění je z principu nemožný, protože život je zpravidla podmíněn bezpočtem smrtících proher. Vždyť i ten hrdinův přítel Bgašev měl za života dvanáct smrtí, než se mu to podařilo skutečně zahynout. A tak metař Gučev, náš vrač, který ztratil vše kromě schopnosti řeči a prudkého intelektu, ví i to, že odskok do nehybnosti mlčení se de facto rovná smrti. Zvlášť v realitě putinovského Ruska, zamořeného feudalismem s prvky věčného komunismu a té nejhorší odnože tvrdého kapitalismu.
Martin Ryšavý, držitel Ceny Pavla Kouteckého 2010
Vrač tak léčí českého čtenáře z nevyléčitelné choroby postsovětské éry. A i když to zní nepravděpodobně, je tento román přes všechny nutné reálie z bývalé SSSR současně léčbou našich soukromých neduhů, slabostí a osamění. Léčbou v éře smrtící lhostejnosti. Vsadím se, že i autor měl chuť s nahráváním svého hrdiny praštit a utéct od toho, od záznamu i psaní těch hořce vtipných hovorů. Nakolik je stylizoval, to není naše věc. Poselství je jasné: Vydržet! A navzdory vlastní netrpělivosti či rezignaci do úmoru zaznamenávat nesmysly přesně takových vračů, kteří nám ve svém "změněném" stavu vědomí osvětlí skryté souvislosti života víc než kovaný pragmatik z naleštěné kanceláře.
Nebo řečeno střízlivěji: Martin Ryšavý ve Vrači kongeniálně propojil své dokumentaristické oko s viděním prozaika. Vznikl tak prapodivný román, který nemá daleko k filozofickým esejům, sociologickým studiím, dokumentaristickým žánrům, nebýt ovšem toho, že v něm jde – a to především - o syrový projev poezie, toho důvěryhodně posunutého těžiště lidského vnímání.
