Test z dějepisu. Kdy se to stalo? Tenhle rozkaz musel posvětit přímo Kreml: válečné lodě se ze zdvořilosti zastavily nejdříve v Sýrii, protože tam bude mít Moskva brzy novou vojenskou základnu. Potom zakotvily v Libyi, která Kremlu pro jeho válečné námořnictvo už taky nabídla přístav. Odtud plavidla zamířila přes Atlantik do Karibiku. Velké vojenské cvičení s tamními spojenci hned vedle strategicky důležitého Panamského průplavu mělo pikantní přídech provokace, protože se odehrálo přímo na zadním dvorku Spojených států. Vypadalo to jako rukavice hozená z nejkratší vzdálenosti. Karibská krize v miniaturním balení.
Tak hádejte, kdy se to stalo? Za Chruščova? Za Brežněva?
Ne, tohle je úplně čerstvá věc. Netýká se SSSR, ale Ruska. To má pocit, že NATO ho zahání do kouta a smyčka kolem něj se pořád utahuje, a proto se snaží oživit své imperiální ambice tím, že oprašuje mapu světa mrtvého Sovětského svazu. A daří se mu to.
Staré a nové sítěNové ruské sítě velmi připomínají ty staré sovětské. Rusové nyní obnovují spojenectví se státy, které patřily do sovětské sféry vlivu. Dokonce i jména jejich vůdců jsou stejná: například Kaddáfí v Libyi, Asad v Sýrii (byť to už je syn) či Ortega v Nikaragui. |
"Naše dlouhé úsilí stát se součástí Západu nepřineslo ovoce. Náš cíl se změnil. Chceme se stát nezávislou velmocí v multipolárním světě, v němž je Rusko silným hráčem,“ napsal šéfredaktor ruského časopisu Globální otázky Fjodor Lukjanov.
A dělá se to takhle.
Chce Amerika dostat do Severoatlantické aliance Gruzii a Kyjev, jež leží přímo u našich hranic? My jí to vrátíme tím, že se znovu spřátelíme s Kubou a Nikaraguou.
Chce Amerika protiraketovou obranu ve střední Evropě? My vyšleme jaderné bombardéry na Kubu. Ukazuje se americké námořnictvo v Černém moři na dohled ruských břehů? Vyšleme naše lodě téměř na dohled amerického pobřeží.
Když sledujete, kam mířily ruské uniformy v posledních týdnech, s překvapením zjistíte, že to vypadá jako návrat na místo činu. Nové ruské sítě docela připomínají ty staré sovětské.
Je to takové ruské zpět do budoucnosti.
"Yankeeové budou kňučet“
Dokonce i jména připomínají staré časy. Třeba takový Daniel Ortega. Dnes demokraticky zvolený prezident Nikaraguy byl šéfem státu i v 80. letech, kdy loutkový komunistický režim podporovaný Moskvou a Kubou bojoval proti „imperialistické agresi“. Teď se stala Nikaragua po Rusku první (a jedinou) zemí světa, která oficiálně uznala nezávislost Severní Osetie a Abcházie, dvou území, jež se v létě odtrhla od Gruzie. Něco za něco: Rusové budou modernizovat nikaragujskou armádu a dodají protiletadlové střely, vrtulníky a hlídkové čluny. Cena? Ani rubl. Je to dárek od přátel z Moskvy.
Závěr minulého týdne Ortega strávil v Moskvě (mohl tam navštívit i skupinu nikaragujských vojáků studujících na ruské kadetce), opačným směrem brzy poletí ruští vojenští poradci a ropní prospektoři.
Možná ještě někdo. Rusové by rádi pomohli Nikaragujcům se stavbou průplavu spojujícího Pacifik s Atlantikem, čímž by snížili význam Panamského průplavu.
Už připluli!Ruské válečné lodi v těchto dnech poprvé od roku 1990 kotvily na Kubě a v Nikaragui. Minulý měsíc ruské námořnictvo mělo společné manévry s Venezuelou. Rusko nechce narušit americkou hegemonii v Karibiku, spíše se snaží získat trhy v Latinské Americe a udělat protitah vůči domnělému obkličování ze strany Západu. |
A v Karibiku je samozřejmě Kuba, starý, potom zavržený a nyní opět objevený spojenec. Teď tam popoprvé od roku 1990 zakotvily ruské válečné lodi. Nedávno se tam zastavil i ruský prezident Medveděv (před ním už tam byla ruská vojenská delegace), aby demonstroval nově navázané přátelství. Předtím byl ve Venezuele, kde ruské válečné lodě pilně cvičily s domácími. Je to srdečné objetí: „Teď budete kňučet, Yankeeové,“ prohlásil venezuelský prezident Chávez, když ve Venezuele nedávno přistály ruské bombardéry, které mohou nést jadernou výzbroj. „Poslali jsme tím Americe vzkaz.“
Měl pravdu. Rusům nejde o mocenské šachy jako za studené války, je to pro ně hlavně záležitost prestiže a obchodu – v čase krize jsou latinskoamerické trhy zajímavé, ale i tak musí Američané zpozornět. Potenciální vojenský trojúhelník Kuba – Venezuela – Nikaragua by byl hodně blízko americkému podbřišku od Floridy až po Texas.
Tahle hra si zaslouží pozornost, neboť probíhá simultánně na více stolech. Průvodním znakem je třeba informace, že Rusové zřejmě dostali nabídku, aby si znovu otevřeli základnu ve vietnamském Cam Ranh. Ale zajímavější věci se dějí hlavně na Blízkém východě.
Kaddáfí, Asad: jako tehdy
Zatímco jsou všichni posedlí Irákem a Usámou, téměř nepozorovaně se na Blízkém východě děje něco neméně významného: Moskva se vrací. Ale jinak. Rusko, na rozdíl od SSSR, tam vidí rádi.
Velká část vlivu, o nějž Moskva přišla po zhroucení sovětského svazu, je zpět. Arabské satelitní televize a webové stránky jsou plné diskusí o úloze regionu v „nové studené válce“. Dozvíte se tam překvapivé věci.
Třeba to, že návrat Ruska jako regionálního hráče vítají i islamisté, kteří dříve v Sovětech viděli šejtana. Teď je naopak ďáblem Amerika, která kdysi povzbuzovala islám jako baštu proti komunismu.
Je to prosté: podle Arabů s pádem SSSR zahynula také komunistická ideologie, která podle přesvědčení muslimů odporuje jejich víře. Za studené války bylo snazší vysvětlit spojenectví s Američany než se Sověty. Ti první byli křesťané, tedy přece jen „lidé Knihy“, ti druzí byli bezvěrci, a tudíž nebezpeční nepřátelé Alláha. Je to klasická muslimská logika: křesťan sice může být nepřítel nebo rival, ale má k muslimovi blíž než ateista. Jenže teď paradoxně punc nepřátel islámu převzali po Sovětech Američané.
A tak Rusko dnes neobnovuje vztahy jen se Sýrií, kam se zřejmě vrátí na dvě bývalé sovětské námořní základny (jedna leží velmi blízko tureckého přístavu Ceyhan, což je terminál, kudy bude proudit velká část ropy do Evropy), a s Libyí, která rovněž nabídla jeden ze svých přístavů jako ruskou námořní základnu.
Íránský režim s gustem dává najevo, jak je s Rusy zadobře, protože tím posouvá do autu americkou hrozbu a získává čas na dokončení svého jaderného programu. Dobrým kumpánem se ukazuje i palestinský Hamas, jenž podobně jako Nikaragua uznal nezávislost Abcházie a Jižní Osetie.
Hrátky s bumerangem
Celkem vzato, nejsou to zrovna přátelé, jimiž by se někdo chtěl chlubit, ale ve světě (a na Blízkém východě obzvlášť) není moc Dušínů, a navíc mezinárodní politika většinou upřednostňuje zájmy před známkou z mravů.
Ruské ambice mají však dvě slabá místa. Státy, které mají moře, vědí, že válečné loďstvo je nejdražší část ozbrojených sil. Rusko poté, co se náhle přetrhly zlaté ropné časy, nebude mít na to, aby vybudovalo opravdu silnou flotilu. Ta nynější je jen stínem té někdejší sovětské.
A navíc si Rusové pohazují s bumerangem. Sázka na staronové přátele může vyjít, ale také může bolet. Amerika taky byla s muslimy nejdřív kamarád, pak se jejich hněv obrátil přímo proti ní. Na rozdíl od Ruska však měla výhodu, že na svém území neměla desítky milionů jejich souvěrců.
