Nikoliv náhodou se na úplném konci jeho nové knihy, románu Oslava, nachází následující scéna. Jeden ze dvou hlavních hrdinů díla, spisovatel Martin, jede s přáteli Milanem a Adamem na jakousi literární akci. "Když se cestou diskutovalo o praktické neužitečnosti umění a náboženství jako o charakteristické vlastnosti, která je právě těmto dvěma oblastem lidského snažení společná, Adam namítl, že jemu se umění líbí," píše Matoušek. "Milan a Martin však rázně směřovali, aniž by se předem domluvili, k společnému stanovisku. Prakticky užitečné umění a náboženství by de facto nebylo uměním a náboženstvím. Praktická užitečnost se zde přímo z podstaty věci vylučuje. Proto ostatně mají k sobě náboženství a umění blízko."
o knizeIvan Matoušek: Oslava Linoryty a grafický design Viktor Karlík. Vydala Společnost pro Revolver Revue, Praha 2009, 164 stran, doporučená cena 198 korun. |
Oslava je román o třech částech. První se jmenuje Já; tvoří ji velmi stručné deníkové zápisky starého nemocného muže Antonína v období od 5. února 2003 do 13. srpna 2004. Druhá se rovněž jmenuje Já; sestává z nedatovaných, vesměs o něco souvislejších záznamů jeho syna Martina, které často reflektují z jeho perspektivy události zmíněné Antonínem. Ve třetí části, Oni, si bere slovo vypravěč a sestupuje s otcem, synem a dalšími s nimi svázanými postavami do podsvětí, do říše mrtvých, neboť Antonín, aniž je skon v předešlých dvou částech explicitně vysloven, podlehl nádoru, který se mu objevil v plicích.
"A tak končí román o rodinných a jiných příslušnících," zní poslední věta z Matouškova románu Nové lázně, který napsal v osmdesátých letech a vyšel roku 1992, jako první z jeho stěžejních knih, k nimž lze dále připočíst romány Ego (1997) a Spas (2001). I Oslava je románem "o rodinných a jiných příslušnících", románem vztahů, jejich intimity a věčné nepochopitelnosti nikoliv ve smyslu jakkoliv autorem filozoficky stanoveném a poměřovaném, nýbrž nepochopitelnosti "žité". Člověk je proměnlivou sestavou vztahů, nemůže snadno určit, toto jsem výhradně a jedinečně já, neboť s přibývajícími roky – jako Martin v Oslavě – mimoděk i vědomě zjišťuje, jak jeho já je poskládané i z druhých lidí.
Utahování šroubu (až přes závit)
Bez vytvoření si vztahu se nelze sžít a "smířit" právě ani s Matouškovou Oslavou. Jestliže po věcných zápiscích Antonína oči jen kvapí, u záznamů Martina už musí dojít ke zpomalení četby, neboť Martin, očividně autobiografický, kromě svého vidění předtím Antonínem letmo registrovaných skutečností, vnáší do vyprávění i svá vlastní témata.
Nicméně tyto dvě části by byly téměř ničím, respektive neznamenaly by v prozaické produkci nic tak pozoruhodného, natož osobitého, neboť takováto konfrontace optik je vcelku běžným noetickým principem a kompozičním postupem. Absolutní nárok na vytvoření si vztahu k Oslavě a jejímu autorovi vyžaduje symbolická třetí část, Oni. V ní kulminuje nejen zapouzdřená rodinnost tohoto románu, kdy záchytných, identifikačních informací o dalších postavách – vyjma onoho bezmála dvojjediného Antonína-Martina – se ani tady téměř nedostává, což je poněkud iritující, ale co víc: věci dále komplikuje vypravěč, uvažující "koho se co vlastně týká". Jinými slovy – jak vůbec vzniká vyprávění?
Tady mi přijde zbytně literátské například to, aby se v podsvětí potkávali Antonín a Martin s Franzem, rozuměj Kafkou, jehož Proces si pro radost spolu překládali, a aby mluvili "o Franzově, a tudíž i naší kamarádce" Mileně, zřejmě tedy Jesenské.
Jakkoliv je Matoušek tvůrcem vážícím slova, má okamžiky, kdy jde přes míru. Přes míru čeho? Toho, co je nutné k vyslovení složitosti, tajemnosti a intenzity života, ale i literatury. Neboť ačkoliv se někomu může Ivan Matoušek jevit jako tvůrce artistní, literatura je mu nikoliv cílem, nýbrž prostředkem dozvědět se cosi důležitého o lidské existenci.
