Národní divadlo prezentuje uvedení této Shakespearovy hry jako uskutečnění dvojnásobného poprvé. Za celou existenci pražského ND – od roku 1883 - uvádí se tu Troilus a Kressida úplně poprvé. A poprvé David Radok (nar. 1954) spolupracoval s činohrou české první scény.
Shakespearova obecně méně hraná, obtížně uchopitelná, protože ironicko-dramatická, žánrově nesnadno určitelná hra Troilus a Kressida, situovaná do časů trojské války (zhruba roku 1200 př. n. l.), je v redukci a pojetí režiséra Davida Radoka devadesátiminutovým, bez přestávky provedeným obrazem. Radok je zároveň autorem scénického návrhu, který mu nasvítil light designer Torkel Blomkvist, hostující ze Švédska, kde Radok převážně působí. Vytvořili monumentální scénu, plně využívající šířku a hlavně hloubku jeviště v historické budově Národního divadla.
První dojem je uchvacující. Tma, šplouchání moře, postupné světelné probouzení scény, na níž se ve strnulých pózách nachází pestrá sestava vojáckých postav; střih jejich kostýmů je dobově neurčitý, rozhodně ne však „přehledně“ starověký, to více evokuje modernější dobu s koloniálními výpady. Převažuje tyrkysový odstín, kombinovaný s hnědými, zejména pískovými odstíny. V tomto světelném moři započnou Řekové své hovory o obtížném, dlouhém a únavném dobývání města Troje (mělo ležet na severu dnešního Turecka). Víc mluví, obviňují se navzájem či intrikují, než aby konali. Mezi nimi a Trojany, kteří je ve výstupech střídají, se pohybuje jako částečný posouvač dějů a zvláště uštěpačný komentátor Thersites (hostující, ve výkonu spolehlivý Vladimír Javorský). Všechny slovní souboje jak uvnitř obou táborů, tak mezi nimi navzájem, ale posléze i fyzické akce a střety, vyznívají jako marnivé sváry na jevišti světa, kde vlastně není vítězů. Do nicoty, jen coby další z projevů tohoto plahočení, se vlévá vztah Troila (Jan Dolanský) a Kressidy (Kateřina Winterová). Vše je to pouhá hra okolností. Takže po hodině a půl se končí tak, jak se začínalo, až na to, že mrtvol je o něco víc: figury znovu apaticky dlí na scéně, asi čekají na další osudové zásahy. Světla pozvolna zhasínají, voda šplouchá, konec.
Národní divadlo, Praha: William Shakespeare - TROILUS A KRESSIDA; na snímku Vladimír Javorský
Na druhé premiéře, jíž jsem byl přítomen, ten konec byl opravdu „dokonalý“ – herci se jednou, možná dvakrát uklonili, sjela mohutná železná opona, kterou jev historické budově spolu s oponou Hynaisovou odděleno jeviště od hlediště, a již se ta kovová stěna nezvedla. Diváci tleskali - dost vlažně, dlužno dodat -, avšak herců se už nedočkali. Byl-li to provozní omyl, anebo záměr tvůrců, těžko z toho usoudit. Každopádně to bylo divné.
Mizení významů (a talentů)
David Radok se etabloval jako režisér operní. A tuto inscenaci vybudoval coby jakousi operu ve slovech. Herci popocházejí, postávají, jejich fyzické akty se často přizpůsobují tomu, aby měli možnost podat svůj slovní part v pozici nejpříhodnější pro mluvený projev – a zřejmě nikoliv náhodou se často otáčejí směrem k jevišti, přejdou si dopředu, jako kdyby pěli árii. (Dodejme ale, že bohužel je to i akustická nutnost; seděl jsem na prvním balkónu, a jakmile někdo z herců se otočil zády k hledišti a promluvil, hlasitost a srozumitelnost jevištní řeči prudce uvadla.) Radokova koncepce tedy klade důraz na znělý překlad Martina Hilského a žádá precizní jevištní mluvu. V té vynikají František Němec (v roli Agamemnona, vrchního velitele řeckých vojsk), David Matásek (trojský Hektor), hostující Karel Dobrý (Odysseus), Alois Švehlík (trojský král Priamus).
Národní divadlo, Praha: William Shakespeare - TROILUS A KRESSIDA; na snímku František Němec
Problém Radokova Troila a Kressidy tkví v tom, že kromě oné jednoznačně monumentální a vtahující scény, je vše ostatní v téhle inscenaci přítomno jen zpola. Není to stylizace dotažená do důsledků, rozuměj do detailů. Například takových, že by všechny mluvní party byly pojaty coby koncert slov v podání úmyslně extrémně staticky aranžovaných scén: chvílemi je to živý obraz volně připomínající jevištní kreace slavného režiséra Roberta Wilsona (v Národním několikrát hostoval), chvílemi řadová realistická inscenace. Jako kdyby Radok nenašel dost sil zmocnit se hereckého materiálu Národního divadla se vším všudy a natvarovat si jej do posledního pohybu. Takto jeho režie zůstává operně obecná, zakládající důraz na vizualitu celku. V opeře podstatnou roli samozřejmě zastávají pěvecké party a hudba; je-li pěvecký výkon excelentní, pak již tolik nesejde na tom, zda představitel role třeba zvedne ruku patnáct nebo čtyřicet centimetrů od těla. U činoherního obrazu, který se Radok pokusil zkomponovat, je centimetrová přesnost nezbytnou podmínkou úspěchu. Jinou otázkou je, je-li Zlatá kaplička na vysoce stylizované obrazy vybavena fyzicky i mentálně, totiž kondicí herců a jejich odhodláním něco takového podstoupit. A nesmíme opominout problém publika, které sem přichází v očekávání převážně mainstreamovém, nepříliš otevřeném inovacím a krajnostem.
Pozoruhodným jevem Národního divadla je, kolik talentů tady zapadne do provozu a už vlastně nevytvoří roli, na niž by se nezapomínalo. To je případ dejme tomu Petry Špalkové (zde v roli věštkyně Kassandry; v jednu chvíli její extatičnost vyznívala až parodicky). Poprvé se v Troilovi a Kressidě představil nový člen činohry Martin Pechlát (Achilles), jenž přišel z rozpuštěného Pařízkova Divadla Komedie; Pechlát určitě nepropadl, ale ani nevynikl. Zato jeho parťák z Komedie Jiří Černý, hostující v postavě Patrokla, byl z onoho prvního balkonu pro mě – a nejen pro mě, jak jsem posléze zjistil - k nepoznání; tak dokonale řadový byl.
Národní divadlo, Praha: William Shakespeare - TROILUS A KRESSIDA; na snímku Jiří Černý, Kateřina Winterová a Karel Dobrý
Vyšumělý apel
„Moc bude vždycky v právu – dokonce právo a křivda, z jejichž soupeření se rodí spravedlnost, ztratí jméno a spravedlnost zajde na úbytě. Na světě zůstane pak jenom moc a z moci vzejde chtíč a z chtíče lačnost, lačnost si odhlasuje zákon vlka, a tenhle vlk, hnán pudem žravosti, se vrhne na všechno, až sežere sám sebe,“ praví v poměrně dlouhém monologu Shakespearův Odysseus. I jeho pravdy ovšem, tak jako pravdy každé postavy z Troila a Kressidy, jsou relativizovány v onom rozpadlém, řádu zbaveném světě, v němž huba mnohdy volá po společném, ale hlava a srdce myslí hlavně na sebe. A právě na tuhle ochablost a relativizaci, kterou Radok & spol. pociťují i tady a teď, míří šípy své inscenace. Jenže s arzenálem, který sestavili v Národním divadle, srdce ani mysl publika nedobudou.
David Radok při přípravě inscenace Troilus a Kressida, vpravo překladatel hry Martin Hilský.
O inscenaciNárodní divadlo, Praha William Shakespeare: Troilus a Kressida. Překlad: Martin Hilský  William Shakespeare (1564 –1616) - významný anglický básník a dramatik, klíčová postava evropského dramatu. |
