Vy osobně se cítíte podveden?
Nemohu říct, že bych se cítil podveden či otráven, protože takovéto chování od části politiků dost očekávám. Ne že bych přímo předvídal, že tato situace dopadne takto, ale máme všichni určité zkušenosti. Takže se necítím překvapený. Cíle politiků prostě nemusí být vždy čisté. Mám ostatně tušení, že to taková katastrofa nebude a všechno dopadne uspokojivě. Jsem životní optimista.
Jiří BrančíkVystudoval psychologii na brněnské univerzitě, od roku 1977 působí ve Vojenské nemocnici v Brně. V roce 1993 se stal vojákem z povolání. Ve stejném roce vyhrál výběrové řízení a stal se primářem psychologického oddělení Vojenské nemocnice, v této funkci působí stále. Na přelomu let 1997/98 se zúčastnil devítiměsíční armádní mise v Bosně, kde působil rovněž jako psycholog. |
Jak tu situaci pojmenujete?
Je to situace dost velkého zmatku a myslím si, že i jisté obavy z vládnutí. Nejsem politolog, nemohu analyzovat pohnutky strany, která se rozhodla udělat v politické krizi zásadní obrat a nejít do předčasných voleb (ČSSD - poznámka autora). Ale z hlediska občana to hodnotím tak, že tato skupina politiků má strach v současné situaci vládnout, protože situace je určitě náročná. Náročná co do řešení problému, náročná co do vysvětlování, prezentace zvoleného řešení nám, tedy občanům. Což chce celého chlapa. Pokud není k dispozici, tak je to těžké.
Připomíná vám to nějaké situace z vaší praxe?
Ano, setkávám se opravdu s tím, že lidé mají často strach ze života. Strach řešit své problémy, protože na to nejsou zvyklí. Když sem přijdou a ten problém rozebíráme, tak se naštěstí někdy podaří nastínit cestu, jak situaci řešit.
Čistě teoreticky: můžete takto pomoci i politikům?
Ze své praxe vím, že pomoc je možná pouze tam, kde to ten člověk chce. Tam, kde člověk přijde a řekne "já mám problém, pojďme to řešit" nebo "pojďte mi pomoct ho řešit", tak rychle vycítím, jestli to ten člověk opravdu řešit chce. Potom si myslím, že mu v mnoha ohledech pomoct můžu. Ale já nejsem ten řešitel, já nejsem ten guru, já jsem jen jakýsi napovídač, ten, který řekne: tato cesta by mohla být možná dobrá, zkuste to.
Že by to bylo tak jednoduché? Tedy že politici mají strach z vládnutí a nechtějí to přiznat?
Určitě ano, takových politiků, kteří mají strach, je vůbec hodně. Už dlouho se nevyskytl politik toho typu, který by otevřeně řekl to známé churchillovské heslo: Lidi, já vám navrhuji dřinu, slzy, pot a krev. Vy mě příště nezvolíte, ale udělám všechno pro to, aby vám všem bylo lépe. To chce odvahu, to chce obrovskou odvahu. Místo toho český politik řekne: Já bych měl rád změnu, ale příště už bych nemusel být "u válu", tak raději od těch plánovaných změn ustoupím. To chce obrovskou odvahu a takoví politici už nejsou na skladě.
 |
Jak byste postupoval, kdyby tady u vás některý z těch politiků seděl na náslechu a vy byste ho měl zbavit strachu z vládnutí?
Zeptal bych se ho asi na začátku, proč dělá tu práci, kterou dělá. Snažil bych se přijít na to, co mu ta práce přináší, čím ho naplňuje. No a pak bych se ho taky ptal, jestli je ochoten, ale opravdu ochoten kdykoliv tu práci vyměnit. Nechat toho, když cítí, že to není dobré, že to nenaplňuje jeho a nenaplňuje to ani ty, které na něj spoléhají. Snažil bych se, aby upřímně odpověděl, jestli ta jejich práce má smysl.
Podařilo by se to?
To nevím, protože lidé se silným egem k této sebereflexi nejsou přístupní. A politici často takovými lidmi bývají.
Strana, která teď odmítla předčasné volby, před časem shodila vládu. Myslíte si, že už tehdy si pan Paroubek třeba ve skrytu duše přál, aby nevládl? Jak vlastně to jednání hodnotíte jako psycholog?
Těžko říct, ale myslím si, že tak dalece to nepředvídal. Tehdy ten krok zaváněl spíš opravdu nějakým emocionálním napětím. Obrovským nepřátelstvím, jistou nepřejícností. Takže tehdy se tito lidé rozhodovali asi spíše emocionálně a toho racionálna tam bylo málo. A v politice to má být přece vždycky naopak.
No právě; čím to je, že je všude tolik emocí?
V posledním období jsme třeba mnohokrát slyšeli, že bohatí lidé jsou zlí nebo že bohatí lidé jsou špatní. A proto na ně musíme uvalit větší daně, zatížit je, protože oni musí být solidární. Tím se automaticky hraje na jednu z nejhorších lidských vlastností, a tou je závist. Jak potom může ta populace vypadat, když je jí ze všech billboardů servírováno: Bohatí vám musí dát, je to jejich morální povinnost. Oni to určitě získali podvodem, to jenom vy, co dřete od rána do večera, jste poctiví... a tak dál. Hraje se s těmi velmi negativními lidskými vlastnostmi, jako je závist, nenávist. A současně se nepodporují pozitivní lidské vlastnosti, jako je odpovědnost za svůj život, odpovědnost za své konání, odpovědnost za své zdraví. Když se řekne, nemusíte zaplatit nic, když si pokazíte zdraví, tak člověk neví, proč by si své zdraví hlídal, když někdo má povinnost mu to zdraví spravit. Vlastně tady nevidím jakousi všeobecnou snahu negativní vlastnosti lidí nějakým způsobem uvádět na pravou míru, a naopak. Tedy ty pozitivní vlastnosti posilovat.
Lidé jsou politikou velmi zklamáni. Co jim doporučíte?
Já bych jim doporučil, aby poté, co to prvotní zklamání odezní, začali přemýšlet. A ptali se: Co za tím je? Co můžu já třeba jako volič udělat pro to, aby příště to zklamání bylo menší? A když člověk začne přemýšlet v tomto smyslu, tak zpravidla objeví určité řešení. Neplatí to jen pro oblast politiky, ale vůbec. Protože to je jedna z nejlepších otázek obecně: Co můžu udělat pro to, aby můj život byl co nejkvalitnější?
Nejčastější reakcí v současné době je, že lidé nechtějí jít volit... Že nechtějí mít s politikou nic společného...
Lidé mají nárok na zklamání, rozčarování, znechucení, ale to jsou ty emoce. To je to prvotní. Ale pak by měla následovat rozvaha. Co já s tím můžu dělat dál? Rozhodně si nemyslím, že by bylo dobré zevšeobecňovat ve smyslu, že celá politika je nanic nebo že politici jsou všichni stejní. Jeden můj příbuzný říká: Oni jsou paseni na jedné louce. S tím nesouhlasím. Určitě není dobré upadnout do pasivity, odmítnout jít k volbám a říct: Já to nechám na vývoji. Pak totiž můžete být překvapen ještě víc.
Dobře, jsem obyčejný volič, co mohu dělat?
Aktivnější mohou třeba zakládat vlastní politickou stranu, což je samozřejmě velmi obtížné. Ale snadnější je kontaktovat třeba ty politiky, ke kterým mají přístup, nejlépe na regionální úrovni. A ptát se na konkrétní věci. Často tyto dotazy a reakce na regionální úrovni jsou pro nás pro všechny efektivnější než celé volby.
Bude mít tato situace důsledky? Bude třeba otřesena důvěra v politiku?
Já si myslím, že ne. Ostatně plno lidí reaguje racionálně v tom smyslu, že lépe hodnotí tuto dočasnou úřednickou vládu, která má docela solidní návrhy řešení. Takže v tom tragédii nevidím. Spíš vidím do budoucna určité nebezpečí právě v tom, že politici vedou lidi k tomu, aby projevovali negativní vlastnosti. O tom jsem se už zmiňoval. Také se ale neřeší plno věcí. Mluví se například o nárůstu extremismu. Plno vlád, které tady byly od vzniku naší mladé demokracie, pořád jenom říkalo, že je nutné ten problém řešit. Ale co vím, tak žádná vláda nedokázala přesně pojmenovat problém a nabídnout řešení. Například že ti nejposlednější lidé, kteří jsou teď takzvaně vyčleněni a nepřizpůsobiví, potřebují vzdělání. To je podle mě hlavní medicína.
Politikové nám v poslední době nabízejí někdy dost špatné příklady. Nevadí to?
Politici vzešli z lidí této země a nejsou jiní než oni. Ale vadí mně, když někteří z nich v nedávné minulosti dávali lidem vzkaz, aby se například nedodržovaly zákony. Z toho mi běhá opravdu mráz po zádech. Například když politik řekne, neplaťte u lékaře. Ano, toho se bojím.
A co říkáte, když třeba pan prezident v této politické krizi obviní Ústavní soud, že za tu krizi může on?
Já s panem prezidentem souhlasím v mnoha věcech, ale v tomto mu nerozumím. Ústavní soud krizi nezpůsobil, jen se nějakým způsobem vyjádřil. A už vůbec není dobré vzkazovat těmto soudcům "dávejte si pozor, nebo vás vyměníme", když budu parafrázovat jiného z politiků.
Jak hodnotíte jako odborník roli hlavních aktérů, pana Paroubka a pana Topolánka? Jak rozumíte jejich jednání?
Rozhodně mají oba silné ego. Ale to musí mít každý politik, zvlášť ten, který se chce stát lídrem. Otázka je, jak se s tím egem zachází. Vždycky si myslím, že člověk, který má silné já, by měl být schopen ještě jakési sebereflexe. A zvláště si připomínat, že kromě osobních zisků, které jsou na úrovni osobního uspokojení i materiálních benefitů, by měl pamatovat přece jen na to, že ovlivňuje směřování této země. A v tom si myslím, že by měla fungovat jakási cenzura toho silného ega, aby to nesměřovalo jen k tomu: "Já chci vládnout." Já je samozřejmě chápu, že chtějí vládnout, ale dobré by bylo, aby si řekli: "Já chci vládnout tak a tak. Já chci vládnout moudře."
Kdo z těch dvou velkých rivalů je vítězem? Topolánek, nebo Paroubek?
Nikdo. Bude dobře, když si chvilku počkají na to, kdo bude vítězem, až do budoucích voleb. Ale pořád si myslím, že přes všechny zmatky, které to poslední dění provázejí, můžeme do určité míry vyhrát všichni. Ekonomicky v tom, že tato současná garnitura zavede rozumná opatření, ale možná i morálně v tom, že lidé budou mít čas se opravdu zamyslet nad politikou. Já v této souvislosti vkládám naději do mladé generace.
Jak je to s lidskou pamětí? Nesází politik často na voličovu zapomnětlivost?
Přesně tak, voličská paměť je krátká. Hlavně proto, že velká část lidí se o politiku nezajímá do hloubky. Ale i když si lidé nemusí pamatovat příliš, tak by se měli naučit usuzovat nebo přistupovat k volbě toho politika nebo strany víc hlavou než srdcem. Nemám nic proti emocím, ale lidé často volí víru. Víru v to, co ten politik slíbí. Někdo řekne "já mám pro vás jistotu" a člověk tomu věří, protože naše přirozená touha je tu jistotu mít.
Je náš český volič naivnější než jinde? Třeba v porovnání se zeměmi, které neprošly komunistickou diktaturou, jako je třeba Německo?
Těžko srovnávat, ale tady existuje pořád jakýsi zvyk spoléhat, že někdo za nás všechno zařídí. Jistě je to dědictví minulosti, ale lidé si už nepamatují, že kdysi sice měli opravdu své jisté, ale za nějakou cenu. Proto jsou zčásti ještě ochotni přistoupit na sliby, které jsou nesplnitelné.
Jak ta krize ovlivní politickou scénu? Bude z ní těžit třeba TOP 09, strana, která není spojena se současnou situací?
Ano. A není divu, protože pokud volič pociťuje určitou mezeru v současné politické nabídce, tak sáhne po tom, kdo ji dokáže zaplnit. A je to dobře. Každá nová myšlenka může náš život obohatit.
Jaký je tedy vlastně ten výsledný vzkaz? Jak podle vás vypadá současný pohled na politiku?
Není nový. Česká politika je v mnohém určitě nevyspělá, v mnohém nám přináší zklamání, frustraci. Bylo by dobré, kdyby se opravdu objevila tvář charizmatická nebo tvář, která by lidi nějakým způsobem oslovila. Tu tady postrádám, ale zázraky se nedějí. Přesto si myslím, že nehrozí žádná katastrofa.
