Čtvrtek 12. prosince 2019, svátek má Simona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 12. prosince 2019 Simona

Prý je tady bohem Gott

Doporučujeme   8:01aktualizováno  8:01
Kniha Gottland polského publicisty Mariusze Szczygieła poskytuje neiluzorní obraz české společnosti v uplynulých zhruba sto letech. Autor s ní doma slaví úspěchy. Zakoupena jsou práva na překlady do několika jazyků.

Gottland, obal knihy Mariusze Szczygiela | foto: repro MF DNESMF DNES

Mariusz Szczygieł se narodil v roce 1966, ve Varšavě vystudoval žurnalistiku, od roku 1990 je reportérem listu Gazeta Wyborcza, který je považován za nejvýznamnější deník vzniknuvší v postkomunistické střední Evropě. Poslední tři roky Szczygieł působí jako redaktor jeho přílohy Velký formát. Ta v tuzemském novinovém prostředí nemá obdobu; jde o přílohu reportérskou a texty a fotografie v ní dostávají velkorysý, u nás nevídaný prostor. Ostatně bláhová je už představa, že by v českém masovém deníku vycházely tak obsáhlé a „detailistické“ reportáže o Polsku, jako jsou ty Szczygiełovy příspěvky o Česku (a československých dějinách), z nichž je Gottland sestaven. Výstižná ilustrace rozdílnosti českého a polského kulturního prostředí.

Láska s odstupem
Nikoliv náhodou je úvodní text svazku, Ani krok bez Bati, věnován památce „zuřivého“ reportéra Egona Erwina Kische. Szczygieł skutečně navazuje na tradici kischovského literárního reportérství, tedy takového, kdy žurnalista dokáže komponovat text o rozsahu i desítek tiskových stran a kdy reportérovo osobní svědectví je podloženo studijní přípravou na téma. Avšak literárnost kischovského reportérství má v inovovaném podání Mariusze Szczygieła ještě jeden, doslovnější projev: varšavský redaktor umně převypravuje to, co nalezl v literatuře, nastříhává k sobě nedlouhé, flešové kapitolky, jakési efektní výpisky z načtených knih. Szczygiełovi ostatně často nezbývá ani nic jiného než dynamizovat poznatky z historické literatury, poněvadž si volí náměty z dávnější minulosti: vzestup rodiny Baťů, osud herečky Lídy Baarové či sochaře Otakara Švece, který navrhl Stalinův pomník na Letné. Ale i tady, kde to jen jde, se reportér pokouší do terénu vstoupit osobně, obvolává a navštěvuje svědky nebo alespoň pozůstalé.

Tím spíše to platí pro náměty, jež jsou blíže současnosti – tragický konec spisovatele Jana Procházky na počátku normalizace, peripetie zpěvaček Marty Kubišové a Heleny Vondráčkové od konce šedesátých let do současnosti, neuvěřitelné názorové kotrmelce brakového spisovatele Eduarda Kirchbergera alias Karla Fabiána nebo životní cesta lékařky a polistopadové političky Jaroslavy Moserové. S oblibou používá princip paralelních dějů, souběžně sledovaných vyprávěcích linií, které spolu komunikují, v určitém bodě se protnou a umocní.

Bůh ateistů. Gottland, Jevany.

Mnohé z líčených událostí jen trochu rozhlédnutější český čtenář může a musí znát. I tak však Szczygieł našince dokáže překvapit a zaujmout v detailech, jichž se dobere většinou právě tím, že hovoří s aktéry nebo s těmi, kteří k nim měli blízko. Tím v nás posiluje dojem, že pro oči nevidíme, že jsme tak unaveni či znechuceni dějinami, až postrádáme schopnost a ochotu destilovat z toho či onoho děje poselství, uvědomit si rozměr a dosah té nebo oné události, jít za lidmi, kteří by nám něco zajímavého mohli osvětlit. Možná princip slepoty z blízkosti a hluchoty z ponořenosti platí obecně, nicméně Mariusz Szczygieł podtrhuje názor, že v Česku je nevůle ke smyslu a k morální hierarchizaci nápadná, že nadmíru spoluurčuje občanské postoje. Autor to sděluje s rezervovanou láskou – není ani povýšenecká, ani vášnivě přilnavá. Odstup od nás je evidentní, byť na záložce knihy stojí, že Szczygieł „žije ve Varšavě, ale duchem – jak říká v Praze“.

Když to vidí cizí
„To je známo: malý národ, který chce přežít nepříznivé okolnosti, se musí přizpůsobit. Tomu se naučil od Habsburků i za protektorátu Čechy a Morava,“ poznamenává Szczygieł v reportáži o Stalinově pomníku, podle něho mimořádně ilustrativním příkladu české servilnosti vůči ovládající mocnosti. Ohnout se s ochotou překvapivou i pro toho, kdo to ohnutí od nás žádá – na tuhle vlastnost zde polský reportér naráží opakovaně. A také na schopnost pomstít se těm lidem z vlastních řad, kteří vynikli, vystupovali z průměru. Potkává se rovněž s neochotou vzpomínat, vracet se k politicky nepříjemným okamžikům.

Což o to, jsou to postoje a vlastnosti, které jsme i schopni sami si uvědomit, ba i přiznat, nedá se rovněž říct, že bychom se jimi chlubili, ale když vám je připomíná, ať jakkoliv laskavě, někdo cizí, vnímáte to jinak, než když se to povídá „mezi námi“. Na tomhle si člověk naléhavě a užitečně uvědomí, kdy a kde ještě nefunguje globalizace, rušící jinak celé lesy bariér a hranic: totiž i tehdy, když vám někdo z jiné země, z jiného národa řekne, že váš národ je oportunistický, podlý či jakkoliv jinak nevalný. Jistěže vždy jde o zobecnění ubližující jednotlivcům, kteří takoví nejsou, i třeba početným skupinám obyvatelstva, jež se nechovají dle cizincem kritizovaných zásad, nicméně příslušností k danému národu padá odpovědnost i na vás a vy cítíte zraněnost. Tím, že na vás někdo – třebaže neprávem – „plivne“, si žahavě připomenete, že jste součástí nějakého většího celku, který příslušníci jiného národního nebo státního celku nevnímají tak přesně a přísně diferencovaně, jak byste si vy osobně přáli a možná i zasloužili, a padá na vás odpovědnost i za to, od čeho se distancujete.

Právě tak se to má se Szczygiełovým Gottlandem. V reportáži o Vondráčkové a Kubišové, která však sekundárně vypráví i o Václavu Neckářovi, Karlu Gottovi a dalších popumělcích, polský novinář popisuje návštěvu Gottlandu v Jevanech: „Milovali Gotta a společně s ním přežili komunismus. Pokud on ‚musel držet krok s tím, co bylo jedině správné‘, tak co teprve my? Ocitnout se v Gottlandu je něco jako získat imprimatur, naše minulost je v pořádku.“

Trochu kafkárna
Přesuňme se však z nesporně panoptikálního muzea žijícího pěvce do ne tak zvonivé úvahy, nakolik si Mariusz Szczygieł přizpůsobuje tuzemskou realitu, zda texty „šikovně“ vede k vyznění, jež má naformulováno předem. Tedy například: Je jevanský Gottland opravdu výstižným symbolem českých polistopadových poměrů, respektive české tlusté čáry za minulostí? Osobně si myslím, že zde autor obětoval povinnost rozlišovat na oltář efektu a co největší srozumitelnosti. Gottland je úkaz v zásadě apolitický, je modlitebničkou pro ty, kteří milují svoji pophvězdu, a je kšeftem pro ty, kdo jsou na muzeu hmotně zainteresováni. Taková místa „zbožštění“ nějakého umělce existují leckde po světě. Jistě, Gott se nepohyboval v politickém vzduchoprázdnu, vše, co veřejně učinil, lze číst politicky, protože v totalitě se politickým stává každý veřejný čin a často získávají politické konotace i kroky jinak vysloveně soukromé. Nicméně to ještě neposkytuje stoprocentní argumentaci pro to, aby Gottland byl vydáván za symbol povahy Čechů a Česka.

Jestliže titulní motiv Szczygiełovy knihy nicméně zůstává záležitostí osobní interpretace, potom některé jiné partie jsou věcně neudržitelné, přičemž jeden druh nepřesností se týká charakteristik a druhý čistě faktů. Autor kupříkladu tvrdí, že československý režim po událostech v Maďarsku roku 1956 „ještě přitvrzuje“. Ve srovnání s čím? S první polovinou padesátých let? Nesmysl. Teror přece jen povoluje, kultuře se trošku uvolňují ruce. K jakémusi zpětnému – a dočasnému – rázu dochází v roce 1958 (mimo jiné proto, že se na pultech objevili Škvoreckého Zbabělci). Nebo: „Tisk i televize ze dne na den přestaly být bezbarvé. Z divadel a kin zmizela nuda,“ charakterizuje Szczygieł pražské jaro. Opět nesmysl: české divadlo bylo výborné už dlouho před rokem 1968 (Krejčova éra v Národním divadle a pak v Divadle za branou, Grossmanova práce na Zábradlí, Semafor atd.). A co česká filmová vlna šedesátých let? A časopisy Literární noviny nebo Tvář?

Dobrá, třeba mu čeští přátelé, jimž Szczygieł na začátku knihy děkuje, neřekli vše nebo s nimi hotové texty nekonzultoval. Ale redakce českého vydání měla s autorem probrat a opravit evidentní prohřešky. Praha nemá 1,5 milionu obyvatel, po dálnici z Humpolce do Prahy to není 150 km, překladatel a spisovatel Radoslav Nenadál se nenarodil v roce 1923 (nýbrž 1929), v roce 1956 nenapsala „v Československu francouzská historička Muriel Blaiveová knihu Promarněná příležitost“ (autorka se narodila v roce 1969, zmíněná kniha vyšla česky v roce 2001 a základem pro ni byla disertace, již Blaiveová obhájila v Paříži roku 1999). V textu Kafkárna, jímž se Szczygieł snaží přiblížit absurdní atmosféru Prahy poloviny osmdesátých let, stojí i věta: „Žena ředitele Ústavu pro českou literaturu se slečně Buchananové svěřuje, že se její manžel snaží si něco z toho Kafky přečíst, ale zatím mu to nejde.“ Tak to je vážně kafkárna: v oné době fakticky existoval Ústav pro českou a světovou literaturu, jehož vedením byla roku 1981 pověřena literární vědkyně Hana Hrzalová, v roce 1985 byla jmenována ředitelkou (a v prosinci 1989 požádala o uvolnění z funkce).

Neberme to doslovně
Ačkoliv je Gottland knihou reportáží, sama sobě stanovila, že je k ní třeba přistupovat jako ke zprávě podané s jistou licencí. Nadto Szczygieł nejednou obětuje analýzu a nuance barvitosti a čtivosti. Jedny limity v sobě nese reportáž jako taková, tedy coby žánr se svými pravidly, další limity přidává varšavský autor svým přístupem.
Neoddiskutovatelnou skutečností však zůstává, že k naší škodě neexistuje žádná takováhle reportážní reciprocita z české strany vůči polské realitě a že i navzdory všem přibližnostem a omylům se Mariusz Szczygieł dostal v chápání Čechů a jejich dějin i současnosti obdivuhodně daleko.

Autor: Kavárna

Střelba ve Fakultní nemocnici Ostrava

V úterý ráno útočník zastřelil v čekárně ostravské Fakultní nemocnice šest lidí a tři další zranil. Pachatel se před zásahem policie zastřelil. Jedná se o druhý nejtragičtější případ v Česku.

Kvůli vyzrazování triků padaly i žaloby, řekl v Rozstřelu kouzelník

  • Nejčtenější

Střelec v ostravské nemocnici zabil šest lidí. Policie ho našla, je po smrti

Útočník ráno zastřelil v čekárně ostravské Fakultní nemocnice šest lidí a tři další zranil. Policie po necelých čtyřech...

Výbuch plynu v Prešově má nejméně pět obětí, požár je uhašen

Na sídlišti ve slovenském Prešově v pátek těsně po poledni vybuchl plyn v jednom z paneláků. Zemřelo pět lidí, další...

Výbuch v Prešově: 8 obětí, 6 zadržených, na vině zřejmě špatná oprava plynu

Záchranáři prohledali všechna patra v prešovském paneláku zničeném výbuchem. Podle mluvčího města Prešov je celkem osm...

Zabila je máma? Příběh rodiny, který skončil záhadnou nehodou

Je to naprosto ukázkový příběh, ve kterém je vše: dennodenní hádky rodičů, ovlivňování dětí, vzájemné obviňování z...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Vzal si do hlavy, že ho nikdo nechce léčit, řekl o střelci jeho šéf

Mužem, který střílel v ostravské nemocnici, je pravděpodobně stavební technik Ctirad V. Informaci přinesl Český rozhlas...

Premium

Cítím hořkost. Bývalý šéf mordparty poprvé promluvil o svém odchodu

Nejznámější český kriminalista Josef Mareš sloužil u policie téměř třicet let, stál za objasněním řady vražd a...

Premium

Zalepili matce prsa, aby nemohla kojit. Při příbězích z Osvětimi pláče i průvodce

Lukáš Lev provází v koncentračních táborech a popisuje nacistická zvěrstva. Jeho babička si však stála za tím, že za...

Premium

Kam dál, Slavie? Manažer Nezmar připouští obavy: Jsme na hraně

Na Dortmund má jednu bizarní vzpomínku. Po letech se jí zasměje, ale tehdy? V březnu 2002 bylo Janu Nezmarovi ouvej....

  • Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o...

ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj...

ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To...

ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace...

Najdete na iDNES.cz