Proč Rakousko zmizelo z mapy Evropy

  9:13aktualizováno  9:13
V březnu 1938 došlo k anšlusu (připojení) Rakouska k nacistickému Německu. Jak bylo možné, že podalpská země prostě zmizela z mapy Evropy a její obyvatelé tomu ještě aplaudovali? Pokusme se naznačit odpověď.

Muži z rakouských jednotek zdraví Hitlera při jeho příjezdu do Vídně. | foto: Profimedia.cz

První světová válka dokonale změnila mapu světa. Změny zásadně dolehly i na rakousko-uherskou monarchii. Na troskách kdysi slavné říše vznikla řada nástupnických států. Včetně rakouské republiky. Již název tohoto nového nevelkého státu - Německé Rakousko - vypovídal o převládajících náladách v zemi. Panoval zde širší konsenzus o brzkém připojení ke vznikajícímu německému státu, jenž byl tenkrát nazýván Výmarskou republikou. Obyvatelstvo obou zemí projevovalo na přelomu let 1918/1919 značné sympatie k tomuto kroku.

Jenže vítězní spojenci přinutili rakouskou vládu podepsat v září 1919 saintgermainskou smlouvu, dokument, na jehož základě Rakousko muselo nést odpovědnost za rozpoutání válečného konfliktu a z toho vyplývající reparace. Vítězné mocnosti dokonce zakázaly mladé republice používat přívlastek „německé“ v názvu státu.

Všeobecné rozhořčení tamějších lidí nad podmínkami „nespravedlivého“ míru vystupňovaly především dvě další skutečnosti. Územní ztráta pohraničních území s převážně německy mluvícím obyvatelstvem (například Jižní Tyroly) a článek 88 vzpomínané smlouvy, který zakazoval sjednocení s Německem. Také Berlín se musel vzdát jakýchkoliv kroků vedoucích k omezení rakouské suverenity.

Příslušná ustanovení byla prosazena na poválečném mírovém kongresu hlavně z popudu Francie. Její představitelé, v čele s premiérem Georgem Clemenceauem, se obávali, že spojením dvou převážně etnicky německých států by došlo k vytvoření osmdesátimilionového „pangermánského“ bloku, jenž by výrazně ohrožoval bezpečnost Francie. Zákaz anšlusu představoval jak pro Němce, tak pro Rakušany do nebe volající porušení po válce tolik proklamovaného principu národního sebeurčení.

To není náš stát
Rakouská republika byla v očích jejího obyvatelstva umělým útvarem bez podstatného smyslu. Vznikl tudíž „stát, který nikdo nechtěl“, což v důsledku znamenalo neidentifikaci veřejnosti se zemí. Vědomí etnické a jazykové vzájemnosti způsobovalo, že se necítili být Rakušany, nýbrž Němci.

Popularitu anšlusové myšlenky zvyšovalo chronicky nemocné rakouské hospodářství, čehož kořeny lze hledat v rozpadu podunajské monarchie, kdy zanikl rozsáhlý vnitřní trh habsburské říše. Po roce 1918 jej nahradily celní bariéry ze strany nástupnických států, znesnadňující pohyb zboží, kapitálu a osob. Rakušané se prakticky denně potýkali s nedostatkem potravin a uhlí. V zemi nabývaly na intenzitě hlasy pochybující o možnosti její samostatné existence. Z hospodářského hlediska se „alpská republika“ jevila jako neschopná života a jedním z východisek mělo být spojení s Německem.

Z našeho pohledu je zajímavé, že na počátku dvacátých let minulého století Československo podalo svému jižnímu sousedovi pomocnou ruku. Šéf zahraniční politiky Edvard Beneš přes odpor českého veřejného mínění prosadil zálohu na půjčku pro Rakousko ve výši 130 milionů korun. Důvody jeho kroku byly pragmatické. Jedním ze životních zájmů Československa bylo zabránit jakémukoliv sblížení Rakouska a Německa, protože by to pro něho znamenalo výrazné omezení suverenity nejen v politickém, nýbrž též v hospodářském slova smyslu.

Československo v roce 1922 spolupodepsalo Protokoly o sanaci Rakouska, takzvané ženevské protokoly, a poskytlo pětinu ze schváleného úvěru 650 milionů zlatých korun. Nebyla to pomoc nezištná. Výměnou za to se vídeňští představitelé vzdali anšlusu na dalších dvacet let. Poskytnutá finanční injekce pomohla Rakousku ke krátkodobému zotavení státních financí, avšak již o pár let později Vídeň zoufale adresovala do světa prosbu o další půjčku.

Třeba však dodat, že ne úplně všichni v Rakousku vnímali společný stát s Výmarskou republikou za všelék. Pro rakouské podniky předpovídala část průmyslníků a národohospodářů možné negativní dopady vyplývající ze silnější německé konkurence na společném trhu. Část veřejnosti pociťovala obavy z konfesních rozdílů mezi převážně protestantským Německem a dominantně katolickým Rakouskem.

Nicméně anšlus zůstal jedním z hlavních cílů rakouské diplomacie, byť oficiální politika Vídně byla v tomto směru maximálně opatrná. Naoko se držela mezinárodněprávních závazků a připojení k Německu označovala za téma v danou chvíli zcela neaktuální. Avšak mezi Vídní a Berlínem probíhal proces známý jako Angleichung, tedy harmonizace nejrůznějších norem a ustanovení obou států, který byl především z rakouské strany chápán jako první krok k anšlusu.

Nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 přinesl zásadní obrat: zatímco dosud to byla především Vídeň, kdo vyvíjel aktivitu pro spojení s Berlínem, nyní se iniciativy chopilo Německo. Hitler vyjádřil představy o budoucnosti Rakouska ve svém spise Mein Kampf slovy: „Německé Rakousko se musí vrátit do německé vlasti.“ V jeho pojetí mělo jít o faktické „rozmělnění“ podalpské země ve Velkoněmecké říši. Na něm však tehdejší rakouští představitelé v čele s kancléřem Engelbertem Dollfussem neměli zájem.

Dollfuss ve snaze zabránit tomuto kroku spoluinicioval přeměnu dosavadního - mezi obyvatelstvem ne zcela zakořeněného - pluralitního demokratického systému ve specifickou formu klerikálního stavovského státu, vykazujícího určité totalitní rysy. Sociální základna nového režimu zůstala poměrně úzká, většina obyvatel projevovala vzrůstající apatii ve věcech veřejných.

Když se Hitler rozčilil...
Ačkoliv se německo-rakouský poměr za Dollfussovy éry nebezpečně vyhrotil, neznamenalo to, že rakouský kancléř rezignoval na anšlus. Pouze odmítal jeho realizaci s Německem, které je nacistické. Proto se stal trnem v oku představitelů Třetí říše. Teroristické akce s cílem svrhnout Dollfusse vyvrcholily neúspěšným nacistickým pokusem o puč v červenci 1934.

Důležité bylo, že se na obranu Rakouska postavila fašistická Itálie - Benito Mussolini považoval „alpskou republiku“ za svoji sféru vlivu. A tak jediným výsledkem nacistické agrese byl tragický Dollfussův konec. Jeho nástupce Kurt Schuschnigg po určitý čas za pomoci Itálie vzdoroval agresivnímu sousedovi. Ale pak Hitler podpořil Mussoliniho plány ohledně výbojů v Africe a mezinárodní postavení Rakouska se stalo svízelnější než kdykoliv jindy, protože Francie a Velká Británie daly již předtím najevo, že se nehodlají v rakouské otázce angažovat.

Hitler se hodlal zmocnit vlády v Rakousku podobně jako kdysi v Německu, tedy kabinetním pučem provedeným lidmi, kteří se k němu chovali loajálně. Za této situace si pozval Schuschnigga do svého sídla v Berchtesgadenu, kde ho přinutil akceptovat podmínky zahrnující jmenování rodáka ze Stonařova na Jihlavsku a loajálního nacisty Arthura Seyss-Inquarta ministrem vnitra.

Vlastní manévrovací prostor rakouské vlády se tím výrazně zmenšil a Schuschnigg reagoval v tísnivé situaci oznámením o vypsání referenda o otázce nezávislosti země. Rozčilený Hitler dal místním nacistům pokyn k povstání a nařídil německé armádě vpád do Rakouska. V následující atmosféře zmatků Schuschnigg pod nátlakem „hnědokošiláčů“ odstoupil z úřadu a na jeho místo byl jmenován Seyss-Inquart.

Hitlerovi osobně a německé armádě se v napadené zemi dostalo ovací. Obyvatelé měli dost neustálých hospodářských obtíží, jež prudce kontrastovaly s ekonomickým vzestupem Třetí říše. Navíc právě vznikal stát, který konečně mohli považovat za „svůj“. Hitlera přimělo nečekané vřelé přijetí v jeho rodné zemi k „neotřesitelnému rozhodnutí“. I když s tím původně nepočítal, podepsal dne 13. března 1938 zákon včleňující Rakousko do německé říše, které tak za platonického protestu ostatních velmocí na sedm let zmizelo z mapy Evropy.

Autor:

Mazat nebo nemazat? V Rozstřelu o tom diskutovali poslanci

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Vraha své dcery potkala v metru, sedl si přímo proti ní. Zhroutila se

Roberta Kučerová s fotografií své zavražděné dcery Reginy

Před dvaceti lety přišla Roberta Kučerová o jediné dítě. Její sedmadvacetiletou dceru Reginu nechal zavraždit Zdeněk...

Hašek titul JUDr. neměl získat. Jeho práce by propadla i jako seminárka

MF DNES získala rigorózní práci Michala Haška

Rigorózní práci, díky které Michal Hašek získal titul JUDr. ve slovenském Sládkovičově, exhejtman 7 let tají. MF DNES...

Liberecký podnikatel vystřelil po mladé rodině, teď mu hrozí osm let

Jiří Vařil na snímku z července 2009

Policie prověřuje incident z poloviny ledna v liberecké části Harcov. Devětatřicetiletý muž tam tehdy vyběhl z honosné...

Hmyz rychle vymírá, podle vědců do 100 let zmizí. Přírodu čeká kolaps

SOSÁNÍ. Hmyz saje nektar z květu pampelišky v lese nedaleko běloruského...

Katastroficky rychle neumírají pouze včely. Každý rok ze světa zmizí 2,5 procenta z celkového objemu veškerého hmyzu....

Imigranti chtějí ve školách místo angličtiny turečtinu, Němci se bouří

Výuka islámské věrouky v německém Offenburgu.

Učme na základních školách místo angličtiny turečtinu, polštinu či ruštinu. S tímto návrhem přišla Rada pro integraci v...

Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace...

ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou...

ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor...

Najdete na iDNES.cz