Zdá se tedy, že i po smrti zůstane Alexandr Solženicyn silou, s níž je třeba počítat. Bude však silou, která se nezpronevěří osvobozujícím vyhlídkám jeho nejslavnějších děl?
Dvakrát využit
Umění je v Rusku bohužel vždy využíváno k posilování narcismu moci. Solženicyn byl takto využit dvakrát. Paradoxem je, že v sovětské éře bylo jeho umění nakrátko využito jako osvobozující síla, protože Nikita Chruščov umožnil vydání Jednoho dne Ivana Děnisoviče, aby podpořil antistalinistické tání. V dnešním údajně svobodném a demokratickém Rusku je však Solženicyn idealizován pro svůj nacionalismus a pravoslavné mesiášství i pro své pohrdání údajnou dekadencí Západu, což jsou vesměs poselství, která halasně a denně hlásá Putinův režim.
Stará sovětská ikonografie se totálně rozpadla; navzdory heroickému úsilí nedokázal ani Putin restaurovat Lenina, Stalina a starý sovětský panteon. V době, kdy si Rusko zvyká na novou, ropou živenou autokracii, však Kreml chápe, že je tuto ikonografii zapotřebí něčím nahradit. Dnes se tedy zdá, že se Solženicyn jakožto jeden z nejslavnějších a nejhrdinnějších disidentů sovětské éry stane vysoko čnící postavou v ikonografii putinismu.
Po celou dobu svého prezidentství Putin opakovaně apeloval na Rusko jakožto na odvěký, mocný a Bohem vyvolený stát, jehož tradice sahá tisíc let do minulosti; jakožto na civilizaci oddělenou od Západu, nikoliv komunistickou diktaturu, ale ani západní liberální demokracii. V tomto poselství se ozývají dozvuky Solženicynova slavného projevu při přebírání čestného doktorátu na Harvardově univerzitě v roce 1978: "Jakákoliv starodávná a hluboce zakořeněná autonomní kultura, zvláště pokud se šíří na rozlehlé části zemského povrchu, představuje samostatný svět plný záhad a překvapení pro západní myšlení. Rusko do této kategorie náleží už 1 000 let."
Pilíř státu, nikoliv svobody jednotlivce?
Solženicyna, který přežil systém gulagu zavedený KGB, vedla touha vidět v Rusku velký národ, jehož věčný duch je nadřazen vulgárnímu materialismu Západu, až k tomu, že v pokročilém věku podporoval bývalého agenta KGB Putina, který kdysi prohlásil, že "bývalý agent KGB" je neexistující pojem, a jenž rozpad Sovětského svazu chápe jako největší novodobou geopolitickou katastrofu. Navzdory tomu všemu Solženicyn Putina podle všeho akceptoval jako "dobrého diktátora", jehož umlčování kritiků rozšiřuje ruskou duši.
Je smutným svědectvím současného myšlenkového založení Ruska, že se dnes vzpomíná na Solženicyna-antimodernistického pomýlence, nikoliv na Solženicyna-impozantního nepřítele sovětského barbarství a prolhanosti. Jeho tvorba je dnes pokládána za pilíř státu, nikoliv svobody jednotlivce. Díla, jako jsou románový cyklus Rudé kolo, zdlouhavé svědectví o konci imperiálního Ruska a vzniku SSSR, nebo jeho poslední kniha z roku 2001, jež nese název Dvě stě let pospolu a pojednává o dějinách rusko-židovského soužití, se jeví jako zpátečnická, moralizující, konzervativní, neosvícená, a místy dokonce i antisemitská – všechna navíc zavánějí Solženicynovým odpudivým autoritářstvím.
Brežněv nemarnil čas
Putin i Chruščov se snažili využít Solženicyna k vlastním cílům. Putin slíbil oživit morální předivo Rusů, jejich slávu a mezinárodní uznání. Aby tohoto cíle dosáhl, pokusil se navrátit vysokou kulturu do popředí ruského života a na její (politicky) podřízené místo dosadit hromadné sdělovací prostředky. Putin podporoval Solženicyna jako model pro ty, kdo se stavějí za ideál velkého Ruska – "příkladu ryzí oddanosti a nesobecké služby lidu, vlasti a ideálům svobody, spravedlnosti a humanismu".
Za Chruščova bylo naopak Solženicynovo dílo využito k vysvobození země ze spárů stalinismu. Když Chruščov umožnil vydání Jednoho dne Ivana Děnisoviče, věděl, že podkopává celou dosavadní sovětskou éru. Leonid Brežněv však po Chruščovově svržení v roce 1964 nemarnil čas, obnovil ortodoxní komunismus a zbavil ho knih, které ohrožovaly reputaci strany. Solženicyn byl zakázán a musel se poroučet nejprve do ilegality a poté do exilu.
A přesto Chruščov, izolovaný a potupený, nadále spatřoval pouto mezi sebou a slavným autorem. Jak napsal Solženicyn ve svých pamětech Dub a tele, "ještě v roce 1966 mi [Chruščov] zaslal novoročenku – což mě ohromilo, protože jsem stál na pokraji zatčení. Možná to (ve své potupě) nevěděl."
Rusko nemělo Havla či Wałęsu
Revoluce ve východní Evropě v roce 1989 přinesla mimo jiné ponaučení, že má obrovskou hodnotu, pokud v čele úprku od komunismu stojí vskutku demokraticky smýšlející osobnosti. Polsko mělo Lecha Wałęsu, Československo Václava Havla. Oba udrželi ve svých zemích během trýznivého přechodového období klid.
Rusko bohužel nemělo nikoho s takovou morální autoritou, aby dokázala upokojit vášně obyvatel. Pouze Solženicyn a Andrej Sacharov se co do morální autority Wałęsovi s Havlem blížili, avšak Sacharov byl již v době zhroucení komunismu mrtev a Solženicynovy myšlenky byly příliš konzervativní, příliš svázané s ruským nacionalismem, než aby se tento muž mohl stát symbolem demokracie v mnohonárodnostním Sovětském svazu.
Solženicynovou tragédií je, že ačkoliv sehrál významnou roli při osvobozování Ruska od totalitářství, po osvobození již neměl obyčejným Rusům co říci, nepočítáme-li jejich peskování. Možná se však my Rusové jednoho dne oprostíme od falešných snů, a až tento den nadejde, navrátí se k nám i onen hrdinný Solženicyn – Solženicyn, který se nikdy nemůže vzdát nebo nechat zkorumpovat. Takového Solženicyna však nejvíce potřebujeme nyní. Neboť abych parafrázovala pasáž o osvětlení pekla z Miltonova Ztraceného ráje, "Solženicyn není světlem, nýbrž hmotnou tmou".
© Project Syndicate, 2008.
. Nina ChruščovováAutorka vyučuje mezinárodní vztahy na New School University v New Yorku. Je autorkou knihy Imagining Nabokov: Russia Between Art and Politics (Jak si představit Nabokova: Rusko mezi uměním a politikou). |
