Pro koho píšete? - Tuto otázku jsem slýchal posledních třicet let - od chvíle, kdy jsem se stal spisovatelem - od čtenářů i žurnalistů nejčastěji. Důvod, proč se takto ptají, souvisí s tím, kdy a kde otázku položili, stejně jako s tím, co si přejí slyšet. Ovšem všichni bez rozdílu se ptají s týmž podezíravým a pohrdavým tónem.
V polovině sedmdesátých let, kdy jsem učinil rozhodnutí stát se romanopiscem, odrážela tato otázka rozšířený filištínský názor, že umění a literatura jsou v ne-západní zemi, sužované problémy předmoderní doby, nadbytečným luxusem. Bylo mi rovněž naznačováno, že někdo „tak vzdělaný a kultivovaný, jako jsem já“, by mohl být národu více užitečný jako lékař, který bojuje s nějakou epidemií, či jako stavební inženýr budující mosty. Francouzský filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre tento názor na počátku sedmdesátých let podpořil výrokem, že kdyby on byl intelektuálem v Biafře, určitě by nepsal romány.
Všem se nezavděčíte
V pozdějších letech se lidé, kteří mi pokládali otázku Pro koho píšete?, více zajímali o to, jaká část společnosti by podle mě mohla mé práce číst a milovat je. Věděl jsem, že je to záludná otázka, poněvadž pokud bych neodpověděl, že píšu pro „ty nejchudší a nejvíce utiskované členy společnosti“, byl bych obviněn, že chráním zájmy bohatých vrstev a turecké buržoazie.
Jenže když nějaký spisovatel naivně tvrdil, že píše pro rolníky a dělníky, bylo mu rychle připomenuto, že jeho knihy sotva budou číst lidé, kteří jsou taktak gramotní. Když se mě v sedmdesátých letech na tuto otázku ptala moje matka, pochopil jsem z jejího smutného a soucitného tónu, že se mě ve skutečnosti ptá na to, zda mám promyšleno, jak se uživím. Když se mě na totéž ptali přátelé, dobírali si mě v tom smyslu, že nikdo nikdy nebude chtít číst knihu od někoho takového, jako jsem já.
Teď, po třiceti letech, slýchám tuto otázku častěji než kdy předtím. Ale nyní více souvisí s tím, že moje romány byly přeloženy do více než čtyřiceti jazyků. Během posledních deseti let si lidé, kteří mi tuto otázku pokládají, dělají starosti, že bych je mohl špatně chápat, tudíž raději ještě dodávají: „Píšete turecky, znamená to tedy, že píšete pouze pro Turky? Nebo teď již myslíte i na to, že vaše knihy se díky překladům dostanou k širšímu okruhu čtenářů?“ Ať už rozhovor probíhá v Turecku či mimo ně, tuto otázku vždy doprovází týž podezíravý a pohrdavý úsměv vyžadující, abych - pokud chci zachovat autenticitu svého díla - odpověděl, že „píšu pouze pro turecké čtenáře“.
Naprostá změna
Abychom správně pochopili význam oné otázky, nesmíme zapomínat, že vznik románu jako umělecké formy časově odpovídá vzniku národního státu. Když vznikaly skvělé romány v průběhu 19. století, byl román jako umělecká forma v každém ohledu formou národního umění. Balzac, Dickens, Dostojevskij i Tolstoj psali pro vznikající střední třídu svého národa, a když pak čtenáři z této střední třídy knihu otevřeli a byla jim důvěrně známa města, ulice, domy, místnosti i nábytek, měli možnost sdílet prožitky totožné s jejich prožitky reálného světa a diskutovat o stejných myšlenkách.
V 19. století se romány od těchto skvělých autorů nejprve objevovaly v uměleckých a kulturních přílohách novin, protože jejich autoři promlouvali právě k národu. Za jejich vyprávěním mohl čtenář tušit pozorovatele, kterého trápí stávající problémy národa. Psát a číst romány na konci 19. století znamenalo připojit se k národní diskusi uzavřené pro vnější svět.
V současnosti má psaní i čtení románů naprosto odlišný význam. K první změně došlo v první polovině 20. století, kdy modernismus vtiskl literární formě románu statut vysokého umění. Stejně významné byly změny v komunikaci, jež nastaly v posledních třiceti letech. V éře médií s celosvětovým dosahem spisovatelé již nemusí oslovovat pouze čtenáře ze střední třídy žijící ve stejné zemi. Mohou oslovovat, a to bezprostředně, čtenáře po celém světě.
Současní čtenáři románů čekají na novou knihu od G. G. Márqueze, J. M. Coetzeeho či Paula Austera obdobně, jako jejich předchůdci čekávali na nový román Dickense. Okruh čtenářů knih těchto autorů je ve světě v porovnání s okruhem čtenářů v jejich rodné zemi daleko širší.
Hledá se ideální čtenář
Spisovatelé píší pro ideální čtenáře, pro ty, které mají rádi, pro sebe, nebo také pro nikoho. To je pravda. Ale je také pravda, že dnešní spisovatelé píší pro ty, kteří jejich knihy čtou. Z toho lze vyvodit, že dnešní spisovatelé stále méně píší pro většinu svého národa (která je nečte) a zaměřují se více na malou menšinu ve světě, jež je čte.
Z toho plyne, že provokující otázky týkající se cílové skupiny čtenářů a nedůvěra ohledně toho, jaký je skutečný záměr spisovatelů, odrážejí znepokojení, které tento nový kulturní řád posledních třicet let vyvolává. Nejvíce znepokojeni jsou představitelé ne-západních národů a jejich kulturních institucí.
Ne-západní státy, jež řeší svou národní krizi, jsou plné obav o národní identitu, nejsou připraveny čelit černým obdobím ve své historii a mají podezíravý postoj k tvořivým autorům románů, kteří se na historii a nacionalismus dívají z nadnárodního hlediska. Myslí si, že autoři románů, již nepíší pro čtenáře ve své rodné zemi, činí svou zem exotickou se záměrem předložit ji tak ke „konzumaci okolnímu světu“ a že si vymýšlejí problémy neodpovídající realitě.
Na Západě existuje obdobně podezíravý postoj. Mnoho čtenářů věří tomu, že by si literatura v jejich zemi měla udržet svou lokální podobu a zůstat čistá a věrná svým národním kořenům. Tajně se obávají, že budou-li spisovatelé psát pro mezinárodní čtenáře a čerpat z tradic mimo svou vlastní kulturu, ztratí svou identitu. Za tímto strachem je skryto čtenářské přání ponořit se do země, která zpřetrhala své svazky se světem, a tajně naslouchat jejím vnitřním debatám a hádkám; něco jako kdybyste naslouchali hádce probíhající za zavřenými dveřmi vašeho souseda. Tato fantazie nemůže existovat v případě, pokud budou spisovatelé psát také pro čtenáře jiných kultur a hovořící jinými jazyky.
Všichni spisovatelé touží po autenticitě, a to je důvod, proč jsem rád - dokonce i po těch letech - když se mě lidé ptají, pro koho píšu. Autenticita spisovatele závisí na jeho schopnosti otevřít své srdce světu, v němž žije. Ale stejnou měrou závisí i na jeho schopnosti pochopit svou měnící se pozici v tomto světě. Ideální čtenář, čtoucí bez předsudků a nezatížený sociálními předpisy a zákazy, neexistuje; stejně jako neexistuje ideální autor románů. Avšak spisovatel hledá ideálního čtenáře, ať už ve své zemi či ve světě, a jeho hledání začíná představováním si takového čtenáře. A s myšlenkou na něj pak začíná psát.
© New York Times Syndicate