Co se týče životního prostředí, ustrnul boj proti globálnímu oteplování, neboť poslední tři výroční konference Organizace spojených národů o změně klimatu – v Kodani, Cancúnu a Durbanu – nedokázaly obnovit Kjótský protokol.
Obdobně platí, že ačkoliv loňská pařížská konference zaměřená na revizi Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a následné newyorské rozhovory mezi americkým prezidentem Barackem Obamou a ruským prezident Dmitrijem Medveděvem představovaly pozitivní posun, výsledky ani zdaleka nezajistily budoucnost bez jaderných zbraní.
Tisícovky jihaofrických aktivistů utvořily na pláži v Durbanu ze svých těl lví hlavu. Účastníkům klimatické konference tak chtěli připomenout, že pro záchranu planety Země je nejvyšší čas.
Seznam nezdarů pokračuje: události na Středním východě zadusily všechny vyhlídky na mír v regionu, opatření podniknutá s cílem napomoci globálnímu oživení – včetně toho, že se zlepšila regulace, například oddělením maloobchodního a investičního bankovnictví, odstranily daňové ráje a zatočilo se střety zájmů u ratingových agentur – jsou mdlá a dvě poslední schůzky skupiny G20 byly fiaskem.
Balkanizace se šíří
Příčiny těchto nezdarů a zodpovědní aktéři se různí, avšak jedna konstanta tu je: v posledních letech dramaticky zesílilo nacionalistické, a dokonce xenofobní řečnění. Zatvrzeleji než kdy dřív se teď zdůrazňuje vlastenectví a suverenita a zároveň se všude objevují projevy nedůvěry v „ty druhé“ – dokonce i v Severním ledovém oceánu, kde Kanada a Rusko vedou spor, jejž jistý expert označil za „studenou válku na dietě“.
Důsledkem sílící balkanizace mezinárodního společenství je to, že konsenzuálně orientované konference obvykle končí ve slepé uličce. Tyto neúspěchy neznamenají, že většina lidí na světě se na daných otázkách neshodne nebo že nejsou ochotni udělat včasná, dokonce odvážná rozhodnutí. Když zasedají vlády, pocity obyčejných lidí bohužel málokdy vítězí.
Nevyhnutelně z toho plyne jedno: pokrok u zásadních globálních témat podkopává snaha o dosažení absolutního konsenzu – tedy jednomyslnosti. Konsenzuálně orientovaná vyjednávání mohou spět k výsledku, když vzniká úmluva mezi vítězi a poraženými, silnými a slabými. Po první světové válce se spojenci pokusili prosadit mezinárodní mír vytvořením Společnosti národů. Avšak požadavek jednomyslnosti ve Společnosti dával vlastně všem členům právo veta a odmítnutí Senátu Spojených států ratifikovat její Pakt odsoudilo tuto snahu k předčasné smrti.
Francouzští vojáci v zákopech během první světové války
Postupné opouštění Charty OSN
Žalostný neúspěch Společnosti národů zabránit druhé světové válce vyústil ve druhý pokus sestavit po skončení bojů mezinárodní společenství. Nová OSN byla mnohem lépe konstruována než její předchůdce a svět získal instituci, která tříbí debatu a racionální rozhodování mnohem živěji, než připouští konsenzem řízené organizace. Ovšem od té doby došlo k posunu v rozporu s duchem Charty OSN. Světové velmoci si ve snaze předejít rezolucím či opatřením odhalujícím jejich spory osvojily zvyk pořádat celosvětové debaty a konference, které se vracejí k rozhodování prostřednictvím konsenzu.
Někdo zůstal, někdo odešel. Poloprázdné Valné shromáždění OSN drží minutu ticha za Kim Čong-ila (22. prosince 2011)
Podle Charty OSN je primárním zaměřením Valného shromáždění a Rady bezpečnosti prosazovat mezinárodní bezpečnost. Jenže OSN se stala „generálním pořadatelem“ globálních konferencí a vystupuje jako organizátor a dodavatel služeb a zařízení (například sálů a tlumočníků) pro události, které oficiálně nejsou součástí jejích stěžejních činností. V důsledku toho se teď OSN čím dál častěji dávají za vinu neúspěchy těchto konferencí, které nejenže nechávají problémy bez řešení, ale podrývají též autoritu OSN.
Kdyžtak nesvalujte vinu na Rio
Letos v červnu proběhne v Rio de Janeiru konference Rio+20, která se bude zabývat pokrokem, jehož bylo dosaženo od prvního Summitu Země, jenž se v Riu konal před dvaceti lety. Tato konference, plánovaná se širokou škálou cílů, včetně zaměření na zelenou ekonomiku a udržitelný rozvoj, je odsouzena k nezdaru. Bez konsenzu nelze konat a konsenzus možný nebude.
Samozřejmě existuje naděje, že si svět svou svízel v Riu uvědomí. Pokud se většina přítomných zemí odhodlá prohlásit, že vyžadovat konsenzus je totéž jako prosazovat nemohoucnost, a pokud budou trvat na dodržení hlasovacích postupů zakotvených v Chartě OSN, mohli bychom zaznamenat obrovský pokrok.
Rio de Janeiro
Globální oteplování a hospodářská krize ohrožují mezinárodní bezpečnost. To samo o sobě je důvodem k postoupení těchto témat Valnému shromáždění OSN, které na rozdíl od Rady bezpečnosti nezná žádné právo veta. Pak by byla možná rázná deklarace a výzva k zavedení závazných opatření, které by tyto problémy řešily.
Ekonomická a environmentální krize, jimž čelíme, jsou příliš naléhavé na to, abychom hrály hry, jež mají vzbudit zdání mezinárodní jednomyslnosti. Už delší dobu je na čase vypořádat se nejen s globálním oteplováním a hospodářskou krizí, ale i s mezinárodním rozhodovacím procesem. Proč nezačít právě v Riu?
Michel Rocard v čase, kdy byl ministerským předsedou Francie (1988-1991)
Michel Rocard (nar. 1930) v pokročilém politickém věku
Michel Rocard je bývalý francouzský premiér a bývalý lídr francouzské Socialistické strany.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč; titulek a mezititulky jsou redakční.
