Diskuse o významu českého národního zájmu neprávem ustupuje debatě o hodnotovém rozměru evropské integrace. Jedinými dvěma národními zájmy jsou bezpečnost a blahobyt. Zkušenost posledních let ukazuje, že pro bezpečnost a blahobyt naší země je další prohlubování evropské integrace buď bezvýznamné, nebo škodlivé. – Nejen těmito argumenty obhajuje svůj skeptický postoj vůči projektu evropské integrace český „hard“ realista Petr Robejšek ve svém eseji České národní zájmy dnes (Kavárna MF Dnes 3. března 2012).
Základním důvodem, proč s autorovými názory nelze zcela souhlasit, je jejich zakořeněnost v realistickém pohledu na mezinárodní vztahy, který se Robejšek přitom nesnaží jakkoliv hlouběji vyargumentovat. (Zastánci Unie coby solidárního společenství „pravdu nemají“.) Předpoklady i závěry realistického pohledu na mezinárodní vztahy byly přitom nejpozději od konce osmdesátých let minulého století zpochybněny jak teoreticky, tak samotnou praxí mezinárodní politiky.
Petr Robejšek
Realismus v mezinárodních vztazích
Podle realistické teorie mezinárodních vztahů, jež dominovala akademické i veřejné debatě od konce druhé světové války do počátku sedmdesátých let, jsou základními jednotkami mezinárodních vztahů státy slepě sledující své národní zájmy. Hlavním národním zájmem je bezpečnost chápaná především z vojensko-politického hlediska. Veškeré nemateriální hodnoty podle tohoto pohledu slouží jen jako rétorická zástěrka při obhajobě materiálních zájmů.
Robejškův článek v Kavárně MF DNESKavárna z 3. března 2012 ve formátu PDF |
Bezpečnostní zájmy jednotlivých národů jsou ve světle této teorie ve vzájemném rozporu, a proto spolu státy hrají takzvanou hru s nulovým součtem: zvýšení bezpečnosti jednoho znamená úbytek bezpečnosti ostatních. (Robejšek hovoří o „sebestřednosti“ národních zájmů.) Mezinárodní spolupráce je z tohoto pohledu obtížně dosažitelná, bez existence společného nepřítele prakticky nemožná.
Filozofický základ pro tento proud myšlení o mezinárodních vztazích položil Hans Joachim Morgenthau, německý uprchlík před nacisty, který žil od roku 1937 ve Spojených státech. Morgenthau, jenž je v USA považován za zakladatele akademické teorie mezinárodních vztahů, vycházel z učení německého konzervativního myslitele Carla Schmitta, k čemuž se ovšem nikdy veřejně nepřiznal, neboť Schmitt – na rozdíl od Morgenthaua – s národně socialistickým režimem ve třicátých letech spolupracoval.
Hans Joachim Morgenthau (1904–1980) s americkým prezidentem Franklinem Delano Roosevelten (1882– 1945), asi roku 1941
Zatímco Morgenthauův poslední argument byl antropologický (národy spolu kvůli své bezpečnosti soupeří o moc, protože lidská přirozenost je sama o sobě mocichtivá), pozdější proudy realistické teorie mezinárodních vztahů akcentovaly spíše strukturální argumenty. V roce 1979 publikoval Kenneth Waltz knihu Teorie mezinárodní politiky, v níž přesvědčivě argumentoval, že mocichtivé jednání národních států není dáno špatnou lidskou povahou, nýbrž anarchickou strukturou mezinárodních vztahů – státy se snaží neustále zvyšovat svou vlastní bezpečnost, neboť si nemohou být jisté úmysly svých sousedů. Vzájemné dorovnávání bezpečnosti podle Waltze vytváří bludnou spirálu závodů ve zbrojení, jež zpravidla končí vojenským konfliktem. Petr Robejšek ve svém eseji vychází primárně z této sofistikovanější, takzvané neorealistické teorie mezinárodních vztahů.
Kenneth Neal Waltz (1924) je americký politolog, emeritní profesor Kalifornské univerzity v Berkeley, vědec na Columbia University. Jeden z nejvýznamnějších teoretiků mezinárodních vztahů, hlavní představitel neorealismu, směru který byl jedním z diskurzů v rámci tzv. první debaty na konci 70. let 20. století.
Co jsou to zájmy
Základní problém realistické teorie mezinárodních vztahů je ontologický. Vnímání států a jejich národních zájmů coby předem daných a neměnných entit přehlíží jejich zakořeněnost ve společenských vztazích a diskursech a jejich intersubjektivní povahu. Podle amerického politologa J. G. Ruggieho existují tři druhy reality: objektivní realita zahrnuje hmotné věci, na něž si můžeme sáhnout; do subjektivní reality spadají osobní názory a pocity závislé na subjektivním vnímání jedince; mezi intersubjektivní realitu patří objekty závislé na shodném subjektivním vnímání všech zúčastněných osob.
Státy a jejich národní zájmy jsou typickým příkladem posledně jmenované sféry reality. Jinými slovy: státy a jejich národní zájmy jsou výtvorem kolektivního vnímání svých obyvatel a jako takové jsou závislé na jeho proměnách. Je nepochybné, že lidé žijící ve středověké feudální společnosti vnímali tehdejší knížectví a království zaštiťující se náboženskou legitimitou jiným způsobem, než vnímají občané současné sekulární národní státy. Národní zájmy nikdy nebyly a priori dané, naopak vždy podléhaly dobovému veřejnému diskursu, a podle něho se také měnily.
K čemu jsou hodnoty
Různá nahlížení sebe samého vedou k různému nahlížení druhých. Pouze díky obrovským posunům v kolektivním vnímání společenského a politického prostoru bylo možné učinit pokrok od vzájemně znesvářených států novověké Evropy k současnému projektu evropské integrace, v němž jsou vojenské konflikty mezi jednotlivými národními státy prakticky vyloučeny. Jednou z hlavních příčin těchto fundamentálních změn kolektivního vnímání bylo sledování společných „evropských“ hodnot. Uvědomíme-li si pokrok, kterého evropské státy dosáhly ve vzájemných vztazích za posledních sto let, nemůžeme evropské hodnoty nazývat „neškodným koníčkem“ ohrožujícím bezpečnost a blahobyt vlastního národa.
Petr Robejšek namítá, že „evropské hodnoty jsou obtížně měřitelné a libovolně vykladatelné“. Je pravdou, že hodnoty, jež byly vytyčeny antickou filozofií, křesťanstvím a osvícenstvím, sloužily v minulosti mnoha projektům, jejichž výsledky s nimi byly v rozporu. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že evropská ekonomická a politická integrace po druhé světové válce přinesla Evropanům bezprecedentně dlouhé období míru a prosperity.
Alexander Wendt. Professor of International Security, Department of Political Science, Ohio State University.
Alexander Wendt, jeden z čelních protagonistů konstruktivistické teorie mezinárodních vztahů, nazval svůj slavný článek Anarchie je to, co z ní státy dělají. Budou-li občané a jimi zvolení politici nahlížet vztahy mezi svými státy prizmatem národních zájmů diktujících nekonečné zvyšování vlastní bezpečnosti prostřednictvím posilování své moci, budou jejich vzájemné vztahy nepřetržitým řetězcem konfliktů vedených ve jménu těchto národních zájmů. Budou-li však Evropané a jimi zvolení politici nahlížet vzájemné vztahy optikou společných hodnot, které má smysl sledovat, jejich soužití může být naplněno vytvářením společné evropské bezpečnosti a blahobytu.
Z hlediska bezpečnosti evropských států jsou proto evropské hodnoty jejich hlavními národními zájmy, a nikoliv „ideologickými hrátkami“, jak tvrdí Petr Robejšek.
