Snad za to mohou jeho mediální (a medializované) bitvy kolem normalizačních zpěváků a zpěvaček, dílem i Rejžkovy ostré glosy a recenze. Ty ostatně v doslovu k Rejžkově knize Z mého deníčku (nakladatelství XYZ) označil Vladimír Just za texty kritika, který jako jeden z mála střeží hranici mezi uměním a kýčem. Rejžek se zkrátka na kriticko-publicistickém českém políčku zabydlel coby nezkorumpovaný komentátor kulturněspolečenského dění. A totéž nakladatelství, kde mu před třemi roky vyšly glosy z let 1984–2003, vydalo nyní Rejžkovi v reedici, pod názvem Nic moc, svazek dvou básnických sbírek: stejnojmenný debut z roku 1980 a sbírku Jam Session na Starém bělidle z roku 1988.
o knizeJan Rejžek
|
Přiznání a vyznání
Autor k oné básnické reedici připojil i vlastní doslov či spíše vysvětlující aparát a návod k četbě, z nějž lze mezi řádky vyčíst i jakousi nenápadnou sebeobhajobu: ty sbírky kdysi publikoval jaksi "na zapřenou“, či dokonce "natruc“, v bakelitových poměrech normalizace.
Svým způsobem až dojímá, jak se Rejžek v doslovu pouští do geneze vzniku obou sbírek. Nakonec jeho záliba v poetice Miroslava Holuba, Jacquesa Préverta či E. L. Masterse je z rukopisu patrná, stejně jako Rejžkem deklarovaná nechuť k poezii ukecané, okázale lyrické a prorežimní. Ano! – potud se básník nemýlí a není důvod mu nevěřit.
Ostatně zejména ve druhé sbírce se nachází několik textů na svou dobu odvázaných a odvážných. Tyto "novinové“ básně-glosy, kolikrát spíše komentované vtipy s jinotaji, patří zároveň k tomu nejlepšímu, co v Rejžkově svazku najdeme. Jsou to ty texty (např. Ptáci, O smutné Karelgotě, Při zívání), kde si publicista a kritik básnicky brousil ostří svého jazyka a moralistně-kritického vidění světa. Jen na okraj stojí snad za zmínku, že v současné básnické produkci jako by tento druh poetiky poněkud vymizel: novinově glosátorské vtipy-básně na aktuální téma najdeme dnes snad jen u Karla Škrabala (1969) či Tomáše Kafky (1965).
obávaný glosátorPsát o sbírkách starých dvacet a více let je však vždy poněkud ošemetné. Jenže cítí-li autor potřebu ty básně reeditovat, znamená to, že se dobrovolně vydává všanc novému posuzování. |
Psát o sbírkách starých dvacet a více let je však vždy poněkud ošemetné. Jenže cítí-li autor potřebu ty básně reeditovat, znamená to, že se dobrovolně vydává všanc novému posuzování. A vystavuje-li se mu takto obávaný glosátor, je to o důvod navíc k reflexi. K reflexi, která však zatím v médiích – kromě anotací či dvouvětých, vesměs pochvalných noticek – nenastala. Že by za tím stál přísný Rejžkův zrak, s nímž je lepší raději nevést polemiku? Ale, ale...
Pokud odhlédneme od reklamně podezřelých formulací typu "za normalizace působily sbírky jako zjevení důrazem na věcnost a stručnost sdělení a laskavý i absurdní humor“, odkryje se nepříliš hutná poetika tvůrce, který poezii daleko více vymýšlí než "slyší“ a jehož svět metafor se často pohybuje nikoliv těsně před hranicí, nýbrž na samé hranici kýče.
Možná je to způsobeno Rejžkovým důrazem na civilnost a tehdejší "aktuálnost“ veršů, na přizpůsobení výrazu hovorové češtině. Ale jakápak to byla čeština, jaké výrazy a jaký svět? Zvlášť ve sbírce z roku 1980 šestadvacetiletý debutant prokazuje okouzlenost světem televizorů, s osvětářskou nostalgií mudruje o školství (!), leitmotivem sbírek jsou kromě dívek také Vánoce, Mikuláš a vůbec všechny ty rozpačitě polozapomenuté obrazy dětství a křesťanských tradic, které však v Československu dostávaly tragikomický nádech ateistické "takyopravdovosti“.
Odvaha a rozpaky
Ačkoliv bych ráda Rejžkovi vzdala hold za to, že dokázal v osmdesátých letech vydat oficiálně takzvaně nemožné, nemohu se zbavit pocitu, že jeho poezie sama o sobě dneska již zkrátka neobstojí. Že ty básně klouzají – odhlédneme-li od zmiňované kritiky společenského systému (a ono je navíc té kritičnosti a poezie, co si budeme povídat, přece jen víc u takového Pavla Zajíčka či Ivana Martina Jirouse) – na povrchu drobných postřehů, básní-portrétů, reflexí všednosti a málo invenčních obrazů maloměsta. Nadto se nemohu nad reedicí zbavit představy v podstatě kultivovaných čtenářů kolem padesátky, kteří ve svazku Nic moc naleznou jakousi resentimentální stopu ztraceného mládí, oněch osmdesátých let, tolik smutných, a přece v něčem „"utentických“ pobývání u tratí... a k tomu si – proč by ne? – pustí dokonce třeba i tehdejší bratry Nedvědy, což by si nesmlouvavý kritik kýče Jan Rejžek věru nepřál.
jazyk básníDvojsbírka Nic moc je přes všechny rozpaky docela důležitým počinem. |
V reedici vydaná dvojsbírka z osmdesátých let Nic moc je přese všechny výrazné rozpaky docela důležitým počinem. V čem? Dokumentuje – jako například mnohé amatérské fotografie z normalizačních let – jakýsi nízký strop vnímání a vyjadřování, tragicky omezený přístup ke všemu vpravdě svobodnému. Konkrétně u Jana Rejžka se tento deficit projevil v nepříliš invenčním, ba až v nedůstojně zglajchšaltovaném jazyce jeho básní.
