Jaká je česká literatura? Je možné ji definovat jako celek, má nějaký výrazný charakter?
Česká literatura je bohatá a mnohotvárná, snad nejsilnější v poezii, ale ve světě málo známá; o francouzských surrealistech mluví kdekdo, o českém poetismu několik odborníků. Snad se to stalo tím, že česká literatura musela ve svém historickém vývoji plnit různé funkce, vlastenecké, polemické, revoluční, osvícenské, a vždycky na úkor literatury (ani nemluvím o estetice). Někdy si myslím, že česká literatura, a hlavně poezie, je skvělým tajemstvím, a bylo by zapotřebí, aby čeští kritici jednou zase psali pro svět (venku) a nikoli jen pro vnitřní český trh. Albert Pražák, ve druhém ročníku Kritického měsíčníku (v roce 1939), v době velmi tragické, navrhl, aby čeští intelektuálové vydali časopis v cizím jazyce, aby informovali svět o českém duchovním životě, a vážně si myslím, že jeho iniciativní myšlenka má svou platnost i dnes, a právě dnes, v době globálního života.
Jak váš poměr k české literatuře "přežíval" v exilu?
Musím přiznat, že můj poměr k české literatuře se často měnil, jak z rodinných důvodů (moje matka měla k české literatuře blíž než můj otec) a později, ze zkušenosti v exilu. Byla to vlastně kontinuita blízkosti a vzdálenosti, přibližování se a zase izolace. Měl jsem velké štěstí, že můj první učitel české literatury, v gymnáziu v Legionářské ulici v Brně (kam jsem přešel v době mnichovské z německé školy), byl Robert Konečný, že jsem později seděl ve velké aule Karlovy univerzity a zapisoval si to, co přednášeli filozofové J. B. Čapek nebo Jan Patočka, a že jsem dokonce v Americe pracoval pod dohledem epochálního literárního vědce Reného Wellka, který se narodil ve vídeňské české rodině (jeho otec překládal Vrchlického).
I v exilu se věci měnily; první dobu jsem pracoval pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa, v Mnichově, a trochu také v New Yorku, a české literatuře jsem tam byl vlastně blíže než doma - když jsem třeba vysedával s Egonem Hostovským v nějaké kavárně na 57. ulici.
Peter DemetzSpisovatel, esejista, germanista, emeritní profesor Yaleovy univerzity Peter Demetz se narodil roku 1922 v Praze v česko-židovsko-německé rodině. Vyrůstal v Brně. Studoval religionistiku, germanistiku a bohemistiku na Karlově univerzitě v Praze. Ve své disertační práci se zabýval dílem Franze Kafky. V roce 1949 emigroval do Německa. Působil v mnichovské redakci rádia Svobodná Evropa, studoval germanistiku a srovnávací literatury ve Švýcarsku, v Anglii a v USA. Tam žije, od roku 1953, trvale, v současnosti v New Havenu ve státě Connecticut. Jako univerzitní profesor přednášel na evropských a amerických vysokých školách, po roce 1989 také v Praze, Brně a Ostravě. Je členem Americké akademie umění a věd, nositelem zlaté medaile J. W. Goetha, laureátem ceny J. H. Mercka. Z jeho česky vydaných knih jsou nejznámější: Praha černá a zlatá. Výjevy z jednoho evropského města (2. vyd. 2004), René: pražská léta Rainera Marii Rilka (1998), Aeroplány nad Bresciou (2003), Dějiště: Čechy (2009). |
Vnímáte i přes prostorovou vzdálenost a globální svět "život" české literatury?
Abych se vám přiznal, myslím, že dnes žiji spíše v době literární izolace (ovšem komplikované), a to z několika důvodů.
Mluvíme rádi o globálnosti, jenže americký literární život nakladatelů a publikací je dnes spíše introspektivní, málo se překládá, a nakladatelé neradi platí překladatelské honoráře. Byly časy, kdy se ihned přeložil každý nový Škvorecký (anebo Böll nebo Grass), avšak ekonomická krize je čitelná - mladší generace produkuje blogy a twitter, a nových knížek se tolik neprodává. Nicméně: Peter Filkins zrovna přeložil starší knihu spisovatele H. G. Adlera o odchodu pražské židovské rodiny do Terezína, a této publikace (nazvané The Journey, 2008/ orig. Eine Reise) si všimly důležité noviny.
Měl jsem výhodu v tom, že jsem dvakrát do roka cestoval do Prahy, do Ostravy a do Brna, vysedával v Kavárně Louvre, a do Států si odvezl vždy spoustu starých a nových knih - tak jsem si minule (a velmi opožděně) objevil hutné knihy brněnského spolužáka Vojtěcha Jestřába, s nímž jsem si vždy při školní přestávce zpíval písně Voskovce a Wericha. Ale už dříve jsem si přivezl některé publikace Daniely Hodrové, která je v cizině málo známá (pokud vím, do angličtiny její knihy přeloženy nebyly), a také doma je diskutovaná spíše s respektem než s nadšením, které by si zasluhovala. Je to vlastně česká dědička Franze Kafky (ovšem post-moderní svou experimentálnější metodou) a stane se málokdy, že epická tvorba se spojuje s teoretickou a strukturální analýzou tak vytříbenou, jak dokládají její kritické publikace.
Nakolik je ještě dnes platný pojem "národní literatura"?
Je snad na čase, abychom pojem "národní literatura" zrevidovali. Tradice sloužila 300 let, ale lidé se dnes pohybují rychleji a v celých společnostech, tradiční pojmy už dávno nestačí (ani nemluvě o nové perspektivě antropologie a literární vědy u Ernesta Gellnera anebo Benedikta Andersona).
V Čechách a na Moravě si konkurovaly teritoriální a, řekněme, sokolský pohled. Teritoriální pohled (snad v tradici Bernarda Bolzana) nás poučoval o tom, že tu žilo několik literatur současně a v chronologii, staroslověnská, česká, latinská, jidiš, hebrejská a německá (také dokonce literatura italských kacířů a angličtina pronásledovaných katolíků, kteří tu našli přístřeší). Zemský pohled ještě přežil v první republice, která tak přesně nevěděla, zda je státem národním či národnostním a 28. října udělovala státní ceny i občanům-spisovatelům jazyka německého.
Škoda, že zemský pohled první republiku nepřežil, a tak se stalo, ze němečtí republikáni, kteří v exilu či v koncentráku loajálně věřili v demokracii, byli nakonec odsouzeni k dalšímu exilu a tam také zemřeli - Johannes Urzidil v Římě, Ernst Sommer v Londýně, a H. G. Adler, který se z koncentráku vrátil do Prahy, po dvou letech odešel do Anglie.
Dívám se také z jiné perspektivy na otázku tzv. česko-židovských spisovatelů a myslím, že každý z nich má (měl) jiný osud a získal si právo na to, aby se sám vyslovil k tomu, jaká kategorie kolektivu mu nejspíše vyhovuje. Nestačím se divit, že Pavel Eisner, duch kritický a nadmíru vzdělaný, Jiřího Ortena jednou nazval "prvním všenárodním básníkem z krve židovské". Co je to za krev? Vím, co to je židovské náboženství, židovská tradice, ale krev? Ptám se proto, poněvadž mám ve svých žilách také "židovskou krev", za nacistů jsem byl (úředně) "míšencem prvního stupně", ale ta hematologická metafora byla jejich, ne moje. Mluvím o Ortenovi, poněvadž dodnes mě bolí, že jsem ho tenkráte v okupované Praze nevyhledal - zabýval se tehdy R. M. Rilkem (jako já), a měli jsme si, myslím, co říci.
Dnes se lidé rychle stěhují, volí si jiný jazyk, a píší v jiných souvislostech. Sevgi Ermine Özdamar se narodila v Turecku, dnes žije v Berlíně, četla Heineho a Brechta, a už dvacet let je německou spisovatelkou. Igiaba Scego a Cristina Ali Farah se narodily v Somálsku, ale dnes píší italsky, a kritika mluví o nové sféře středozemní literatury. Nejvtipnější pražský román poslední doby napsal Gary Shteyngart, z ruské židovské rodiny, který jako mladík odešel z domova, a rozhodl se psát svoji Rukověť ruské debutantky (The Russian Debutante's Handbook) anglicky. Pikareskní román ze stověžatého města, kde mladý Vladimír Girshkin prožívá svá dobrodružství, byl americkým bestsellerem roku 2002 a kritika nám připomínala Nabokova a Woodyho Allena.
Který je váš oblíbený český spisovatel?
Karel Čapek. Je pro mě reprezentantem nejproduktivnějších dob Československé republiky. Vždycky jsem se k němu vracel. Hovory s TGM, jeden z mála českých dramatiků (hlavně Věc Makropulos, a RUR), cestopisy (moje četba: Anglické listy) a povídky či romány, Obyčejný život. Možná, že je spíše symbolem masarykovské republiky než spisovatelem, těžko rozeznat přesné kontury.
Která zdejší jména si spojujete se světovostí?
Světovost? Milan Kundera, Josef Škvorecký, Daniela Hodrová... Spíše postrádám cílevědomou aktivitu kulturně politickou na mezinárodní scéně, proč nepozvat nadané překladatele anebo autory, kteří mají zájem o české věci, na roční stipendium do Prahy nebo do Brna (například Garyho Shteyngarta nebo vynikající překladatelku Kristinu Kallertovou)? Italská republika pravidelně vysílá vzdělané lektory a lektorky italštiny na americké a jiné univerzity. Co Česká republika?
Co bylo podstatným důvodem vaší emigrace?
Napsal jsem disertaci o ohlasu Franze Kafky v Anglii, akademickou budoucnost jsem neměl. Moje žena Hanka byla sekretářkou u britsko-české společnosti a policie pořád naléhala, aby jim prozradila, co se tam děje... Tak raději pryč.
Odešel jste z Československa v roce 1949. Ve vašich životopisech je psáno, že za "dramatických okolností". Můžete přiblížit, jak se to stalo?
Takřka jako v dobrodružném filmu... Poprvé si nás měli vyzvednout na nějaké chatě v šumavském podhůří. Čekali jsme tři dni, ale nikdo nepřišel. Museli jsme zpátky do Prahy. Moje žena Hanka už prodala všechen nábytek a žila tři měsíce v prázdném bytě. Na podruhé se nám útěk podařil přes Klatovy. Přes den jsme seděli v biografu (sovětský film jsme viděli třikrát, ale nikdo nás tam nehledal). Taxikář, který naši malou studentskou skupinu za drahé peníze odvezl blíže k pohraničním lesům, v jedné zatáčce zastavil, řekl, že vzadu na silnici vidí vůz StB, že musíme vyskočit a utíkat do lesa. Tak jsme vyskočili, bez orientace, těžký kufr jsem tam nechal a vydali jsme se nazdařbůh do lesa. Na štěstí správným směrem, poněvadž jsme po hodinovém pochodu narazili na skupinu bavorských dřevorubců, kteří nám ukázali cestu do nejbližší vesnice, kde nás zatkla německá policie a předala nás CIC, kde jsme se měli báječně. Dovezli nás do amerických kasáren, kde nás nakrmili broskvovým kompotem.
Když jste poprvé jel do znovu svobodných Čech, jel jste domů?
Moje nevlastní matka (kdysi tanečnice v souboru Velké Operety) ještě žila. Ubytoval jsem se ve starém bytě v Příční ulici, seděl jsem zase na lavičce na Karláku a chodil jsem po Praze s přítelem Ladislavem Nezdařilem, který prožil všechna ta léta doma, aniž by si zoufal.
Nakolik českou literaturu obohatil živel německý a židovský, který dlouhodobě přispíval ke smyslu zdejší kultury?
Těžko mluvit o literaturách jako celku, raději se dívám na jednotlivce. Moderní česká literatura byla z historických důvodů jazykově i jinak introspektivní (velké výjimky v 19. století: Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer, Lumírovci), ale v 19. a 20. století se otevírala světu (K. H. Mácha a německá romantika, anebo židovské tradice u Ivana Olbrachta anebo Egona Hostovského). Dnes je literatura "čistě" národní už více méně akademickou abstrakcí.
Překládal jste českou poezii…
Překládal jsem často do němčiny, s manželkou jsme kdysi přeložili Babičku Boženy Němcové. S přítelem Nezdařilem jsem vydal antologii nové české poezie, ve které jsem publikoval svoje překlady Emila Juliše, Sylvie Fischerové, Jany Štroblové, Jaroslava Seiferta, Františka Listopada a mnoha jiných.
… kterého básníka nejraději?
Nejraději jsem pracoval na překladech Františka Halase a Jiřího Ortena. Docela se mi povedl překlad Halasovy básně Předjaří, a pořád myslím na Ortenovy Elegie, některé jsem už přeložil, ale chtěl bych pokračovat v práci, pokud se mi to podaří…
