Bubeník Otto Hejnic (1975) absolvoval bicí a klavír na pražské Státní konzervatoři ve třídě profesora Veselého, který vychoval většinu tuzemských jazzových bubeníků. Hejnic o něco má starší než většina našich jazzových třicátníků a jeho kariéra probíhala poněkud odlišně. Roku 1997 získal stipendium na americkém Berklee, toho však nevyužil: hned od začátku ho lákala dráha aktivního hudebníka. V devadesátých letech byl předváděcím hráčem na Yamaha Drums Workshop a učil na International School of Music and Fine Arts in Prague. V letech 2000-2005 hrál s různými soubory v USA a po návratu do vlasti dělil svůj čas mezi řadu souborů různých stylů a žánrů: často se zahraničními sólisty i na zahraničních zájezdech. Teprve teď vydává triovou nahrávku devíti vlastních skladeb s dvěma slovenskými jazzmany, dobře známými i v Praze: s pianistou Ondrejem Krajňákem a basistou Josefem Fečem.
Otto Hejnic
O albuOtto Hejnic Trio: One CD, stopáž 49:48 minut. Vydala firma Hevhetia. |
Úvodní skladba Skeleton Key působí jako celkem běžný chorusový postbopový mainstream, avšak v průběhu alba se začne rýsovat dosti osobitý autorský rukopis. V tématech i v sólech převládá nad plynulým rozvíjením melodické linky spíše přiřazování jednotlivých frází, občas oddělovaných krátkými oddechy a odlišovaných i co do dynamiky. Časté je opakování krátkých riffových motivků v jednom nástroji (nejčastěji v pianu), pod nímž druhý vybublává jinak rytmizované sólo. Jednotlivé skladby důsledně střídají kontrastující tempa i nálady. Bouřlivý zvuk (například v Born in August, Sough) se střídá s mimořádně pomalými tempy, v nichž odmlky, pauzy a ticho skoro převládají nad šetrně dávkovanými tóny (Long Time Ago, Matyas). Nejdokonalejší ukázkou této metody je sedmiminutový Labyrinth, v němž se všechny tři nástroje dostanou až do účinného volného rozhovoru, připomínajícího i jakýsi zklidněný free jazz.
Toto trio zní odlišně od většiny našich mladých jazzových souborů; podobně jako ony však hledá cesty vzdalující se od tradice chorusového jazzu, založeného na neustálém napětí improvizovaných sól. Ze sólistů si získává pozornost zejména Josef Fečo, který výrazným tónem a melodickou invencí potvrzuje své aspirace na místo našeho nejvýraznějšího basisty. Ondrej Krajňák dokáže zachovávat Hejnicovu skladatelskou koncepci a v jejím rámci prokazuje vlastní, dnes už známé sólistické kvality. Hejnic je tu přítomen především jako autor, aranžér a tvůrce koncepce, který se nestaví do popředí jako sólista.
Album One přináší prostě další nový zvuk na široce rozprostraněné scéně dnešního jazzu: právě tato šíře je nejpodstatnějším znakem, který jej odlišuje od dřívějších stadií jeho vývoje.
Obálka alba Otto Hejnic Trio - One
