Otce mi zabili Rusové

Ani čtyřicet let po okupaci se někteří lidé nedokážou vypořádat se vzpomínkami na "návštěvu" socialistických armád. Jsou to především ti, kteří byli zraněni nebo ztratili své blízké. Většina z nich dnes přitom marně usiluje o odškodnění.

Isolda Kristiánová s fotkou svého otce. | foto: Bořivoj Černý, MAFRA

S urnou v náručí jede Isolda Kristiánová vlakem domů. V urně je popel jejího otce, který právě přišel o svůj hrob na libereckém hřbitově.
Je totiž krátce po srpnu 1969. Začíná normalizace a na oběti srpnové okupace se musí zapomenout. A otec Kristiánové k těmto obětem patřil. Bohužel.

"V roce 1968 měl ještě státní pohřeb a na pomníčku měl napsáno, že zemřel tragicky v souvislosti se vpádem sovětských vojsk," vzpomíná Kristiánová. To byla chyba. Takže hrob musel být odstraněn, aby se u něj nevzpomínalo a nemohla se tam konat ani pietní shromáždění.

V srpnu 1969 se u něj tedy mohlo vzpomínat naposledy.

. Kolik bylo mrtvých

Podle posledních zpřesněných údajů bylo v tehdejším Československu zabito při vpádu okupačních armád 108 lidí, těžce zraněných bylo asi pět set, počty lehce zraněných se počítají na stovky. Tyto údaje zveřejnil Ústav pro studium totalitních režimů. Původní seznamy mrtvých byly o čtrnáct jmen kratší.

"Moje maminka dávala ke hrobu kytičku. Byli tam dva tajní, chytli ji a vyvedli ven. Ona se samozřejmě bránila," popisuje Kristiánová. Hrob byl vzápětí zrušen a ona dostala domů podivné psaní, že si má přijet pro urnu. "V dopise bylo uvedeno, že se mám dostavit do krematoria, a datum. Když jsem tam přijela, vrzli mi urnu do ruky, neřekli nic... Pomník už na hřbitově v Liberci nebyl. Nevysvětlili to vůbec nijak," popisuje Kristiánová.

Tehdy koupila na hřbitově ve své obci hrobové místo a zařídila novou rodinnou hrobku. Ale to byla jen jedna z mnoha komplikací, které jí připravila srpnová okupace a zcela náhodná smrt jejího otce.

Smrt na náměstí
Ruské tanky vtrhly na liberecké náměstí v době, kdy tam bylo opravdu hodně rušno. Lidé mířili do města, byli zvědaví na zprávy o okupaci, jiní zase spěchali domů.

Mezi nimi byl i otec Isoldy Kristiánové Vincenc Březina. Bylo mu již devětašedesát, ale byl zdravý a v dobré kondici. Nevybral si ale dobrou chvíli.

Na náměstí totiž vypukl zmatek. Lidé skákali na tanky a snažili se s vojáky mluvit. Když jeden z Rusů začal střílet, lidé se rychle utíkali skrýt do podloubí. "Nějaký voják vylezl z poklopu a bral to samopalem dokola," vypráví Kristiánová.

. Kdo žádá odškodnění

Ministerstvo vnitra dnes eviduje přes pět set žádostí o odškodnění za úraz či smrt příbuzného. Odškodněno však bylo jen 104 osob, úředníci většinu odmítli s tím, že žadatelé již jednou odškodněni byli, i když malými částkami. Celkem sedmnáct odmítnutých žadatelů dalo stížnosti ke správnímu soudu. Jeden z nich už uspěl a soud nařídil ministerstvu jeho žádost znovu projednat.

Do podloubí narazil tank a dům se zřítil. V jeho troskách zůstane přes deset zraněných lidí. Mezi nimi i otec Kristiánové. "Vyprostili ho po dvou hodinách," připomíná.

Její zraněný otec pak skončil v nemocnici, kde zemřel 12. září. Dcera za ním chodila každý den, až do konce. Pak se dočkal státního pohřbu a pozůstalí dostali omluvný dopis od starosty Liberce Jiřího Moulise. Ten dokonce nabízel pomoc. Byl to však poslední vstřícný krok československých úřadů. Dál už totiž následovala nepřetržitá šňůra komplikací.

Takových, že zcela změnily život celé její rodiny.

Okupace jako osud
Na okupaci a zcela náhodnou smrt otce nejdřív reagovala sestra Kristiánové, která se hned vystěhovala do ciziny. Ona s maminkou se musely o rok později postarat o nový hrob pro zabitého otce a navíc o všem mlčet. O obětech srpnové okupace se totiž veřejně nemluvilo.

A pak přišly prověrky. Isolda Kristiánová, tehdy třicetiletá učitelka chemie a přírodopisu, nedokázala odpovědět na povinnou otázku, zda souhlasí se vstupem sovětských vojsk. Protože mlčela, vyhodili ji ze zaměstnání a do nového působiště musela složitě dojíždět. Bude tak cestovat za prací patnáct let. Rodina se jí rozpadne, snaží se tedy starat alespoň o matku.

"Cítila jsem se jako občan druhé kategorie," vzpomíná. V novém zaměstnání měla navíc ještě nižší příjem. Pak přišel pád komunismu a jí se zdálo, že začíná opravdu lepší život. Už nemusí dojíždět, aniž by o něco žádala, dostane v roce 1992 odškodnění za smrt otce, pro ni to vychází asi na třicet tisíc korun. A v roce 2005 odpověděla na výzvu a požádala o odškodnění podle nového, tehdy připravovaného zákona.

"Půl roku jsem kolem toho běhala. Největší korespondenci mám s ministerstvem vnitra. Požadované doklady jsem jim poslala, oni si vyžádali doplnění a pak se to tak pětkrát otočilo. Nakonec jsem všechno splnila. Pak napsali, že jsem sice všechno splnila, ale odškodnění nedostanu. Odůvodněním bylo, že už jsem jednou byla odškodněná," popisuje. "Ale nevím, proč mne trápili dotazy, když jsem nakonec nic stejně nedostala," dodává.

. Kolik dostanou

Kolik dostanou ti, kteří se žádostí o odškodnění uspěli, dostanou od 30 do 70 tisíc podle povahy zranění, pozůstalí mohou dostat 150 tisíc korun.

Isolda Kristiánová netají nespokojenost. Je přesvědčená, že ve skutečnosti totiž nikdo nikoho odškodňovat vůbec nechce. "Napadlo mne, že na těch příslušných místech sedí stále stejní lidé. A ti si řekli, že odškodňování je zbytečné. Když totiž není odškodnění, jako by nebyla ani žádná vina..." uvažuje.

Osudová fotografie
Josef Novotný byl v srpnu 1968 zraněn přímo na osudovém místě: před budovou rozhlasu. Střela ho zasáhla ve chvíli, kdy se pokoušel odnést československou vlajku, na kterou najížděl sovětský tank. Bylo mu tehdy sedmadvacet, v Praze byl na služební cestě.

"Dostal jsem zásah do pravé ruky. Držel jsem vlajku a chtěl se utéct schovat," popisuje. Jenže pak začala vybuchovat munice a tlaková vlna jej odhodila na zeď. Nebyl na tom zrovna dobře: měl vnitřní zranění, prostřelenou ruku, otřes mozku a rozbitou hlavu. A také vzpomínky, na které nezapomene do konce života: jak jej odváželi sanitkou s prostřílenou střechou a všude bylo plno krve.

. Nemá nárok

Například příbuzní Danuše Muzikářové, která byla zastřelena v srpnu 1969 při demonstraci v Brně u příležitosti prvního výročí okupace, nemají na žádné odškodnění nárok. Její smrt totiž nezpůsobili sovětští okupanti, ale zřejmě příslušníci Lidových milicí. Její smrt nebyla nikdy vyšetřena. Na tento případ žádný odškodňovací zákon nepamatuje.

Skončil v nemocnici na Karlově náměstí, pak jej pustili domů na reverz. Zdálo se, že všechno bude v pořádku. Jenže pak se vrátil jeho švagr z Jugoslávie a dovezl časopis Stern. Na titulní straně byl on. S vlajkou.

Bylo jasné, že ho viděly tisíce lidí na celém světě. A co hůř: i v Československu.

Jako by nebylo dost, že byl těžce zraněn, brzy mu začaly další problémy. Pracoval ve výrobním družstvu v Hradci Králové a to ho na nátlak tamních komunistů nechalo vyhodit. Prý nedovolený kontakt s cizím novinářem. "Po diskusi a tajném hlasování představenstvo družstva potvrdilo své rozhodnutí a dnem 1. 12. 1969 trvá na Vašem odchodu z družstva," rozhodli. Nic na tom nezměnilo, že se za něj spolupracovníci rozhodli složit záruku. Musel odejít.

Novotný si sehnal nové místo, ale pozornosti tajných policistů se nezbavil. "Po srpnu 68 si mne vozili do Pardubic estébáci. Byl jsme tam asi pětkrát, sedmkrát. Pořád se ptali na to samé: Jak to vypadalo před rozhlasem? Kolik jsem viděl mrtvých?"

Skartovaná dokumentace
Po pádu komunismu si Novotný oddechl. Dostal dokonce odškodnění. Osm tisíc korun. Nepřemýšlel, zda je to moc, či málo. Ale zdravotní problémy ho trápily pořád. Bolesti hlavy, břicha. Byl kvůli tomu jednou i v lázních.

"Napsal jsem, že jsem utrpěl i újmu kvůli vyhození ze zaměstnání, ale odpověděli, že to není záležitost na odškodnění, že je to věc soudu," popisuje.

Když se před třemi lety o odškodnění začal zajímat, zjistil, že podle právě schváleného zákona má nárok na sedmdesát tisíc korun. Začal se pídit po požadovaných dokladech. Ukázalo se, že to není vůbec jednoduché. V nemocnici, kde ležel, chyběla dokumentace o zraněných. A co víc: "I v mé osobní kartě chybí zdravotní dokumentace z let 1968-75!" popisuje. Nakonec vše potřebné sehnal. Jenže... zbytečně. 16. března 2006 mu napsali: "Ministerstvo vnitra ... rozhodlo dnešního dne takto: Odškodnění za zranění panu Josefu Novotnému se neposkytuje."

Stěžoval si ombudsmanovi, ale i ten jej odmítl. Zvažoval soud, ale nakonec se rozhodl, že do toho nepůjde. "Mně by to bylo trapné. Připadal bych si jak u hokynáře. Buď si někdo odškodnění zaslouží, nebo ne. Pokud to někoho netrkne, je pod úroveň se o to přetahovat," říká.

. Čtyři z pěti žadatelů odškodnění nedostali

Ten vtip všichni znali. Po srpnové okupaci se sice hlasitě deklarovalo, že pobyt sovětských vojsk je dočasný, ale ve skutečnosti to vypadalo, že bude trvat věčně. A tak si lidé dávali hádanku: "Jaká je jednotka dočasnosti?“ Odpověď: "Jeden furt.“

Bylo to pro zasmání, ale také k pláči.

Stejně je tomu i s odškodňováním těch, kteří při "dočasném“ pobytu sovětských vojáků přišli o příbuzné nebo byli sami zraněni.

I oni čekají dlouhé desítky let na slibované odškodnění a podobnou hádanku by si jistě snadno vymysleli a mohli si ji vyprávět mezi sebou. Kdyby na to ovšem měli náladu. "Vyšetřují a odškodňují se nacistické zločiny, ale na ty, které způsobili sovětští vojáci, se stále zapomíná,“ říká Isolda Kristiánová, která přišla za okupace o otce.

Byl jedním ze 108 mrtvých, které v roce 1968 po sobě okupační armády zanechaly.

Chyba v zákoně
Podle tři roky starého zákona mají pozůstalí po všech zabitých nárok na odškodnění ve výši 150 tisíc korun. Jenže je dostala jen opravdu hrstka. A to kvůli chybně napsanému textu zákona.

Ukázalo se totiž, že odškodnění nemohou dostat ti pozůstalí, kteří už dříve odškodněni byli, třeba i zlomkem částky, na niž by měli podle zmíněného zákona nárok.

Stejné to bylo i s těmi, kteří žádali o odškodnění za úraz. Ti měli zase nárok na třicet tisíc, v případě trvalých následků na sedmdesát tisíc korun. Jenže i těch kvůli chybně sepsanému zákonu uspělo jen pár. Europoslanec Hynek Fajmon (ODS), který před třemi lety s podnětem na odškodňování přišel, se brání, že sporná úprava zákona vznikla až při projednávání v poslanecké sněmovně. "Jako autor zákona jsem nechtěl, aby vyplácení odškodného bylo podmiňováno tím, že předtím nebyl žadatel odškodněn. To tam bylo vřazeno levicovými poslanci,“ uvedl dříve Fajmon.

Odškodněn jen každý pátý
Podstatné totiž je, že předchozí odškodnění byla opravdu výrazně nižší. Kristiánová dostala v roce 1992 za smrt otce asi třicet tisíc korun, Josef Novotný, který byl vážně zraněn a měl by dnes nárok na sedmdesát tisíc, dostal v roce 1992 směšných osm tisíc. Jenže právě kvůli těmto předchozím částkám žádný z nich nemůže nyní dostat už žádné odškodnění, i když by na ně měl nárok. Podobně jako Kristiánová a Novotný jsou na tom stovky dalších. Ministerstvo vnitra, které žádosti vyřizuje, eviduje přes pět set žádostí. Odškodněn však byl jen každý pátý, celkem 104 osoby.

Zatímco někteří z odmítnutých se rozhodli bránit soudně a podali si žaloby ke správnímu soudu, skupina pravicových politiků začala usilovat o změnu původního zákona a připravila jeho novelu.

Ta má odstranit právě spornou podmínku pro ty, kteří už jednou odškodněni byli, a zavádí jednoduché pravidlo: o již vyplacenou částku se prostě nově vyplacené odškodnění sníží. Návrh zákona má šanci na úspěch, podpořila jej totiž už i vláda. "Věřím, že to bude definitivní tečka, nedovedu si představit, že by s tím byly ještě další tahanice a situace se dále komplikovala,“ říká senátor Jiří Liška (ODS), který patří k předkladatelům novely.

Oběti z roku 1969 mají smůlu
Zatímco oběti sovětských okupantů mají nyní konečně šanci na odškodnění, hůře jsou na tom ti, kteří byli zraněni nebo přišli o své blízké v srpnu 1969, během pouličních bouří při prvním výročí okupace. Tehdy totiž proti demonstrantům zasahovali čeští ozbrojenci, především příslušníci Lidových milicí. O odškodnění tak například usiloval Jaroslav Muzikář, jehož dcera byla za nejasných okolností zastřelena v Brně. Jisté je, že odškodněn už nikdy nebude: zemřel před dvěma roky.