Umělecký šéf Komedie David Jařab vycházel z překladu Gabriely Veselé, který byl publikován v roce 1992 a pod názvem Snové novely představil dvě rozsáhlejší prózy tohoto píšícího vídeňského lékaře, analytika lidských duší a osudů. Schnitzlerovy hry se na českých jevištích objevovaly relativně často (Rej, Casanova v lázních, Duše – krajina širá, Anatol aj.), z Rakušanova prozaického díla je bohužel přeložen pouhý zlomek.
Arthur Schnitzler v mladých letech
Obal českého vydání dvou Schnitzlerových novel
Zatímco na začátku letošního roku, při adaptaci povídky pražského německého spisovatele Johannese Urzidila (1896-1970) nazvané Weissenstein Karl, se úpravce a režisér David Jařab (1971) v zásadě držel dobové, řekněme meziválečné atmosféry a na jevišti se „zhmotňuje“ duch pražské německé literatury, u Schnitzlera inscenátor opustil atmosféru Vídně první třetiny minulého století a přenesl adaptaci do dobově a místně blíže neurčitelného „současna“. Při srovnání literární předlohy a divadelního tvaru je evidentní, že Jařab se u Schnitzlera více odpoutal ke své vlastní autorské výpovědi a pracoval na díle, které nechce být obrazem určité životní situace an sich, nýbrž obrazem toho, co je bodavé a křehké ve vztazích mezi muži a ženami teď. Tím mají Touhy a výčitky blízko k jiné Jařabově letošní inscenaci, k Lulu.
Samé dobré stavební kameny
Prakticky všechno je v Touhách a výčitkách podařené a funkční, a přece inscenace nepřenáší na diváka plnost a nepřináší naplněnost. Jařabova scéna je opět velmi jednoduchá, ale otevřená významům a proměnám. Čtyři pohovky jsou postaveny do čtverce tak, že uvnitř nich vznikl prohloubený, do červena nasvícený prostor, který může být vstupem do pekla, krytem, hrobem, koneckonců i krbem. Za tímto parcelovaným prostorem, po němž chodí, běhají, skáčí, svíjí se, „povalují“ a jinak existují osudy, naproti divákům, se tyčí projekční stěna. Ta je buď prosvěcována pro dotvoření atmosféry nebo jsou na ni promítány erotické záběry; ovšem použité sekvence pocházejí – kdovíproč - někdy z dob, kdy Schnitzler psal Snovou novelu (vyšla roku 1926). Ivan Acher zkomponoval (a spolu s Janou Vébrovou a NUO-multimusic minibigbandem nahrál) další ze svých vynikajících scénických hudeb, které zpevňují tvar inscenace a posilují v činech postav ráz fatálnosti.
Z osmičky postav – symetricky rozdělených na ženské a mužské – nelze mít žádnou dramaturgicky za zbytečnou a nelze žádný z hereckého výkonů považovat za nedostačivý. Přívlastkem vynikající se patří označit kreaci Stanislava Majera v roli šíbra Nachtigalla; Majer už po několikáté, a s čím dál větší odstíněností, buduje postavu zprvu jednorozměrnou, ranařskou, v níž se pozvolna ozývají ještě jiné valéry, další jeho já, ale ta jsou nakonec odstrčena a zadupána tím, co se v postavě jednoznačně roztahovalo na počátku; jsou to podivuhodně prohrávané bitvy.
Co se to vlastně stalo?
Když tolik je toho v Touhách a výčitkách v pořádku, co je tedy špatně, že to poznamenává celou inscenaci? Jařabovi se při adaptaci novely rozlomil zásadní vztah v tomto díle, vztah mezi manžely počínajícího středního věku Franzem (Roman Zach) a Annou (Dana Poláková), kteří jsou patnáct let spolu, mají osmiletou dceru Emu a procházejí krizí vypučenou z jednoho jediného rozhovoru, v němž se provalily události, touhy a sny, během nichž se sobě blízké bytosti sobě bleskově vzdalují na světelné roky daleko. To je známá a častá situace: buď se mezi partnery o něčem třeba i dlouhé roky nemluví a pak se během jednoho rozhovoru celá stavba vztahu zbortí, anebo se náhle zjeví možnost vstoupit do krajiny pokušení. (“Když jste ale uvnitř a blízko něčeho, co vás absolutně rozechvívá, nemůžete než nepřemýšlet a vstoupit. Oběť za vlastní posedlost ale může být příliš velká. Nejdříve člověk touží a pak si to teprve vyčítá,“ formulují to tvůrci na stránkách Divadla Komedie).
Jařabovi se vztah mezi Franzem a Annou dramaturgicky rozklížil proto, že vazba mezi manželi pozvolna mizí pod návalem dalších dějů, především v poslední třetině inscenace rozehraného reje masek, tajemné sešlosti maskovaných lidí, do níž se na své naléhání protlačí Franz. Anna je však příliš dlouho „mimo hru“ (Dana Poláková prostě nemá co hrát), a pak na konci inscenace náhle Franzovi jeho „výpravu“ odpouští, přičemž sama takhle rovněž cestovala, byť „pouze“ ve snu. Jařabovi se nedaří inscenačně udržet reciprocitu mezi oběma postavami, kdežto u Schnitzlera je pouto mezi Fridolinem a Albertinou, jak se ústřední dvojice ve Snové novele jmenuje, neustálé, byť masivně prověřované sugestivními odlety k jiným erotickým magnetům. Je sice pochopitelné, že inscenovat Albertinin-Annin sen je sakramentsky tvrdý oříšek, jenže diváka (a recenzenta) to nemusí a ani nemá zajímat. Ten, kdo se zakoupí program a ještě si přečte Schnitzlerovu Snovou novelu, zorientuje se v Touhách a výčitkách – a uvědomí si, čeho se mu v Komedii nedostává. A ten, kdo inscenaci sleduje bez informačního doprovodu, velmi pravděpodobně nabude dojmu, že se před ním odehrálo něco, čemu ne zcela rozumí, že představení se sice odvíjí s nikoliv nesympatickou pozvolností, neuspěchaností, a přece jeho vyprávění vyznívá jako uťaté, torzovité.
Nikoliv Franz a Anna, nýbrž Fridolin a Albertina
Nabíledni je pak otázka, jak tedy a zda vůbec je Snová novela „beztrestně“ přenosná na jeviště a do naší doby. „Leckterému dnešnímu čtenáři se může zdát líčení erotických orgií a snových extází v Snové novele přehnané, či dokonce kýčovité. Avšak erotické opojení a pohádkové kouzlo zahalující tyto scény doplňuje jako protiklad realistický styl, jímž je líčen následující proces zbavování kouzla, vystřízlivění, návratu k realitě života, prožitek jeho odporných a hnusných stránek,“ poznamenává v doslovu překladatelka Snové novely Gabriela Veselá. Právě ono „vystřízlivění, návrat k realitě života“ je v Jařabově inscenaci zcela nedostatečné, ačkoliv dlouhá pasáž s erotickými orgiemi a vztahovými hrátkami nečpí estetickou přehnaností, natož kýčovitostí. Organicky provázaná síť Schnitzlerova textu se na jevišti Divadla Komedie transformovala v obraz sice barvitý, avšak se slepými oky, s nevyzařujícími místy.
Zatímco na konci představení Touhy a výčitky nevíme dost dobře, jak to Franz a Anna vlastně spolu potáhnou dál, nakolik a na základě čeho máme jejich návratu k sobě věřit, Fridolin a Albertina jsou nám ve Snové novele blíž, srozumitelnější, navzdory již dost zašlým kulisám jejich příběhu. Cituji:
„Co budeme dělat, Albertino?“
Usmála se a po krátkém váhání odpověděla: „Myslím, že budeme vděčni osudu, že jsme se ze všech těch dobrodružství dostali v pořádku – z těch skutečných i těch snových.“
„Víš do docela jistě?“ zeptal se.
„Tak jistě, jakože tuším, že skutečnost jedné noci, dokonce ani skutečnost jednoho celého lidského života neznamená zároveň jeho nejniternější pravdu.“
„A žádný sen,“ vzdychl lehce, „není tak docela snem.“
Vzala jeho hlavu do obou rukou a vroucně si ji přitiskla na prsa. „Teď jsme se snad probudili,“ řekla – „nadlouho.“
Navždycky, chtěl dodat, ale ještě, než ta slova vyslovil, položila mu ukazováček na rty a pro sebe zašeptala: „Nikdy nenahlížet do budoucnosti.“
Mám rád Jařabovy intenzivní a od kudrlinek oproštěné jevištní obrazy, a není jich ani v Touhách a výčitkách málo. Ale poněkud k nim v této inscenaci postrádám, jak je doufám zřejmé, jakési základní oprávnění. Jako kdyby si - paradoxně v rámci takzvané Rakouské sezony, kterou nyní v Komedii mají - David Jařab u Schnitzlerovy Snové novely přikázal: Odrakouštět! Ale ten aktuální český vklad, adekvátní dávka dnešní senzitivity mezi postavami, jež „touží a vyčítají“, jeví se mi být nedostatečná.
David Jařab
Arthur Schnitzler ve středních letech
O hřeArthur Schnitzler / David Jařab Hudba a projekce: Ivan Acher. Kostýmy: Sylva Zimulová Hanáková. Hrají: Roman Zach, Dana Poláková, Stanislav Majer, Tereza Voříšková, Jiří Černý, Gabriela Míčová, Ivana Uhlířová a Martin Finger. Divadlo Komedie - viz www.prakomdiv.cz; premiéra 30. listopadu 2010. Rozhovor s Davidem Jařabem si můžete přečíst zde anebo tady. |
