Hilary Mantelová

Hilary Mantelová | foto: John Haynes

Oceňovaná spisovatelka Mantelová píše o dávno mrtvých, jako kdyby žili teď

  • 2
Strhující a fascinující je místy až reportážní freska Hilary Mantelové o životě a době Jindřicha VIII. a jeho poradce Thomase Cromwella ve dvou dosud vydaných knihách ze zamýšlené trilogie - Wolf Hall a Bring Up the Bodies. Vyžaduje to od vás ovšem něco času, nejsou to romány krátké. Odměnou vám budou průniky do světů těch, kteří žili před více než 500 lety. Přitom ty postavy vypadají někdy tak současně! Nebo to bude tím, že se tudorovská Anglie od současnosti liší jen v míře krutosti?

Chvíli jsem to zkoušel, ale vzdal jsem to - Hilary Mantelová, dvojnásobná držitelka Man Booker Prize (2009, 2012), se nedá v kavárně číst. Četba jejích dvou posledních knih vyžaduje maximální soustředění. Jedna k nám byla přeložena - Wolf Hall (překlad: Michala Marková, Argo, 2009), vydání druhé - Bring Up the Bodies (Fourth Estate, 2012) – Argo chystá.

O knihách

Hilary Mantelová
Wolf Hall

Přeložila Michaela Marková. Argo, Praha 2010, 536 stran, doporučená cena 398 korun.

Obálka jednoho z vydání knihy Hilary Mantelové Bring Up the Bodies.

Obálka jednoho z vydání Wolf Hall, románu Hilary Mantelové

Hilary Mantel
Bring Up the Bodies

Henry Holt and Co. A John Macrae Book, 432 stran.

Dobře prodaní Tudorovci?

Sir Peter Stothard, předseda letošní poroty Man Booker Prize, při oznamování vítěze pronesl větu, která se mi nelíbila: „Hilary Mantelová je největší moderní anglická spisovatelka!“ Jelikož pochopitelně nevidím do zákulisí těchto rozhodovacích procesů, nemohl jsem se při vyhlašování v polovině října ubránit dojmu, že byla Mantelová (nar. 1952) přeceněna. Zvláště, když jsem považoval za svého favorita Willa Selfa s jeho knihou: Umbrella (Deštník, vyd. Bloomsburry, 2012). A to do poslední chvíle, i když jsem psal zpočátku jenom o první dvanáctce nominací.

Kritické připomínky, že Mantelová zvítězila vlastně jenom proto, že byla „přístupnější“, navíc nahrávalo úvaze, že je Man Booker Prize dlouhodobě orientována marketingově. Že se porotě podařilo prodat Mantelovou, o tom není sporu. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby tomu nepředcházel seriál. I k nám dorazila televizní série Tudorovci, jakési „soft-porno“ scenáristy Michaela Hirsta. Epická literatura navíc vychází vstříc převládajícímu sklonu k příběhu, v němž není vyprávění narušováno ironickými komentáři ani jinými zcizovacími efekty. Takže jsem usoudil, že jsou to vlastně dobře prodaní Tudorovci. Nakonec jsem si však raději obě knihy koupil, abych nežil předsudky – a změnil jsem názor. Mantelová jistě není nejlepší současná anglická spisovatelka, ovšem stojí za pozornost.

Tudorovci, TV seriál.

Dechberoucí přechody

Je to především bravurní vypravěčka. Umí navodit elektrizující atmosféru. Její hlavní zájem vede k naprosto syrovému obrazu králova poradce a prvního ministra Thomase Cromwella (1485-1540), historické postavy, o níž se vedou - to podle doby a naturelu – spory a různorodé výklady. Ten z pera Mantelové je přitažlivý: před našima očima se objevuje jako na té proslulé Holbeinově malbě z roku 1532, s tím rozdílem, že četbou postupně získáváme přehled nejen o jeho podobě, nýbrž i pohybu. Kinetismus této postavy není prost beletrizující nadsázky, ovšem právě v tom – přesněji ve schopnosti prolnout charaktery s dějovými celky - dosahuje Mantelová mistrnosti. Rytmus, s nímž přechází z niterného pocitu do dějového zvratu, bere dech. Má cit pro drobná hnutí mysli, pro detaily, ale i pro velké celky a kulisy – a to, do posledního švu.

První svazek Wolf Hall, který s výjimkou expozice zabírá léta 1527-1535, končí smrtí Thomase Mora. Svazek druhý končí exekucí Anne Boleynové, druhé ženy Jindřicha VIII., a je zhuštěn do přelomu dvou let, respektive rozhodujících devíti měsíců: 1535/1536. Nikoho jistě neurazí, když budeme již nyní vědět to, co zná každý student anglických dějin, totiž, jak skončí díl třetí - smrtí Cromwella. Mantelová přiznává, že jí téma „doby a života Thomase Cromwella“ přerostlo z úvodního úmyslu napsat jednu knihu do nynější trilogie jaksi navzdory. („Stále jsem překvapená, že vlastně píši trilogii,“ poznamenala v deníku Telegraph.)

Jindřich VIII. Tudor (1491–1547) - král Anglie a Irska a uchazeč o trůn Francie od 21. dubna 1509 až do své smrti. Druhý anglický panovník z rodu Tudorovců.

Nemusíte být znalcem anglické historie, abyste mohli začíst číst Wolf Hall, který začíná jako širokoúhlý film – kopancem: „Koukej vstát.“ Brutální scéna, kdy otec bije syna, kontrastuje náladou s první scénou svazku druhého: „His children are falling from the sky / Jeho děti padají z nebe.“ Poezie střídá prózu, a naopak. Fascinující je zejména výklad krutosti pocházející jak z povahy vlády, tak z prosté animality, s níž se zachází s protivníky. Krev, kterou mají na rukou protagonisté – a v první řadě král Jindřich VIII. - je jako olej nalita (chtělo by se napsat: delegována) do dalších článků ostře nabroušeného řetězce. Rytmus oné dobové mašinérie smrti, mající za cíl pouze a jen rozšiřování království (a léna jako základu vazalského systému), zde vystupuje s kovovou neúprosností.

Mantelová vypráví příběhy natolik živým jazykem, že občas zapomenete, že vás od hlavních hrdinů v labyrintu tudorovské moci dělí více než půl tisíciletí. Živost navíc v rychlém sledu zprostředkovává příběhy mrtvých, kteří nemají nakonec v úmyslu nic než opět smrt - svých protivníků, a v tom nejkrutějším ohledu, také žen. Ty zaujímají zvláštní místo. Jindřich VIII. měl oficiálně žen šest. Dvě z nich skončily na popravišti.

Cromwellova herecká maska

Sir Geoffrey Rudolph Elton (1921–1994) britský historik specializující se tudorovskou éru.

Paradoxní na zmíněných dvou románových svazcích je síla, s níž obracejí některé dějinné výklady a snadno přijaté pravdy. Autorka se inspirovala zvláště Geoffreyem Eltonem, cambridgským historikem, jehož díla byla poněkud zapomenuta (u nás od něj vyšla jediná kniha: Angličané, Lidové noviny, Praha 2000; o tudorovské reformě publikoval několik knih).

Ačkoliv v obou románech máme co dočinění s Cromwellem jako úskočným, neúprosným a krutým šlechticem, za jeho rozjímáním cítíme i bolest ze ztráty ženy a dětí. Autorčina empatie je daleka ploché opisnosti a černobílé historické kresbě. Cromwell tady nevystupuje jednoznačně negativně coby jediný osnovatel intrik a vykonavatel královy vůle: byl to koneckonců opravdu pouze on, kdo stál za smrtí Mora a Boleynové? Důvodem k výměně králových žen jistě nebyla výhradně touha, jakkoliv určitě velká, po mužském potomkovi. Ten totiž znamenal nejen naplnění mužské ješitnosti, nýbrž i klid v království, jímž zmítaly rozpory a války. Pevná vláda Jindřicha VIII. a schopnost Cromwella anulovat před katolickým stolcem sňatek s Kateřinou Aragonskou byl jistě mistrovský tah, neboť díky tomu vznikla církev anglikánská, jež přímo podléhala králi. A na řadu přišla svatba s Annou Boleynovou.

Anna Boleynová (1501–1536) byla anglická královna, druhá manželka Jindřicha VIII. a matka královny Alžběty I. Jindřichova svatba s Annou a její následná poprava z ní udělala jednu z hlavních postav anglické reformace.

Kdo však byl ve skutečnosti Cromwell? „Máme množství pramenů, co Cromwell dělal, mnohem méně ale už víme, kým skutečně byl,“ sdělila Mantelová v již citovaném novinovém článku. „Biografie jsou záznamy životního díla, nikoliv života lidského, a v mysli obyčejného čtenáře je často zjednodušený a redukovaný: máme co dočinění s očerněnou maskou, která překrývá hercovu tvář,“ míní. Ano, pozoruhodné je, jakým způsobem Mantelová tuto Cromwellovu masku v průběhu psaní odkrývá.

Ten, kdo stál v cestě, zemřel: takový byl příběh kardinála Thomase Wolseyho, původně Cromwellova mentora. A nakonec i Thomase Mora, jehož mrtvola při popravě „po úderu odskočí  a složí se jako hromádka starých hadrů“, líčí suše Mantelová. Život na vlásku visí pro každého jinak. A Cromwell ví, že na něho může přijít řada, kdykoliv si král usmyslí.

Korupce a moc, dvě neodmyslitelné sestry. Úvaha, kterou si pomáhá při referátu o knize Bring Up the Bodies spisovatelka Margaret Atwoodová v deníku The Guardian, zní efektně, ale prázdně; Mantelová měla podle ní vykreslit vztah mezi Jindřichem VIII. a Cromwellem jako vztah mezi Stalinem a Berjiou. Každé takové historické srovnání kulhá: snad jen, že máme dnes mnohem více povědomí o vrazích z toho minulého, 20. století, než o těch z času vzdálenějšího, 16. století?

Thomas Wolsey (asi 1471–1530) byl anglický státník a kardinál římskokatolické církve. Obraz Sampsona Stronga (cca 1550–1611).

Spisovatelka Mantelová si pomáhá při charakteristice Cromwella citací jeho samotného. Když viděl výsledek Holbeinovy práce na svém portrétu mocného muže renesance, měl se údajně otočit na svého syna Gregoryho a udiveně říct: „Vypadám tu jako vrahoun!“ Syn klidně odpověděl: „Tos nevěděl?“

Mimochodem, mluvená řeč, s níž Mantelová pracuje, není pochopitelně angličtina, nebo velština ze 16. století, ale poměrně formálně (i v českém překladu) formalizovaná mluva současnosti. Nepřijde vám to divné, nicméně někdy trochu přepjaté.

Intimita renesančních žen

Tudorovci přinesli do Anglie renesanci. Odštěpení od katolické církve neznamenalo pouze zbavení dogmat jedněch. Nastoupila dogmata nová. Archetypální kontrast mezi „královskou děvkou“ a „královskou pannou“, mezi „nynější královnou“ a „královnou v očekávání“, dovádí Mantelová do krajnosti. Místy používá intimní ženské strategie: vůči mužům se tu v rámci jakési mocenské šachové partie hraje na způsob „sicilské obrany“. Ženy svádí a útočí, kvílení tu vyrazí rychle do útoku, aby vzápětí přešlo v hluboké mlčení. To jenom ženy umějí. A znovu. Stav permanentního psychického vypětí je ostatně znám z konkrétní historického příběhu. Dlouho očekávaný potomek, jehož měla Boleynová přivést na svět, se zdál být na cestě. Král byl však na turnaji, při němž v jednu chvíli spadne z koně – a dvacet minut to vypadalo, že je mrtvý.  Tento dramatický okamžik patří k silným, téměř reportážním okamžikům Bring Up the Bodies.

Přechody mezi dramatickými zvraty umí Mantelová podat v logice symbolické, aniž by upírala význam a údernost logice situační. Psychické proměny stavů ženské psychiky rozehrává brilantně: nejzajímavější jsou právě u Anny Boleynové, proslulá často neovladatelnými emocemi; podobně umí pracovat s pauzami u Jane Seymourové, následující královy favoritky.

Thomas Cromwell, 1. hrabě z Essexu (kolem roku 1485 – 1540). Anglický státník a první ministr krále Jindřicha VIII.

Mantelové nechybí ani umění žertovat. Panenství, klíčové téma své doby, zpracovává s nadhledem. O intimních vztazích toho víme nakonec málo, o Cromwellových rozpacích nad královými otázkami – alespoň v románech Mantelové – trochu více. Kdo ověří nakonec panenství všech Jindřichových žen? Církev? Ne, Cromwellovo svědomí může být čisté, když se ptá sám sebe: „Who can undestand the lives of women? / Kdo může porozumět životům žen?“

Kdo může pochopit život, od něhož nás dělí více 500 let? Hilary Mantelová dokazuje, že to není nemožné, jak se na první pohled zdá. Mrtví někdy dokáží nahradit ty živé…


Video