Obama dodržel slib, že během svého prvního funkčního období stáhne americké jednotky z Iráku. Tento krok se však ukázal jako strategická porážka vzhledem k tomu, že podstatně umenšil politický vliv Spojených států v Iráku. Vláda premiéra Núrího Málikího začíná být stále větším spojencem Íránu. Obamovi, který se stavěl proti válce v Iráku, by se současná situace v této zemi neměla vyčítat. Nepodařilo se mu však situaci zlepšit ani pomoci iráckým šíitům a sunnitům dosáhnout politického kompromisu.
Naopak v Afghánistánu – který pokládal za konflikt z nutnosti – Obama válku rozšířil a zatlačil Tálibán do defenzívy. Po roce 2014 však USA začnou vojáky stahovat i z této země, aniž definovaly politické řešení, které by bylo v souladu s jejich zájmy.
Íránský klerik v uniformě a raketa typu země - vzduch během vojenských manévrů v provincii Isfahán v roce 2009
Nový začátek a reset nenastaly
Americké strategické partnerství s Pákistánem, kde Obama dosáhl významného symbolického vítězství, když eliminoval Usámu bin Ládina, je naopak v troskách. Vztahy mezi USA a Pákistánem se vrátily na úroveň před 11. zářím 2001, kdy vzájemná nedůvěra minimalizovala spolupráci. V podstatě tedy platí, že v žádné z oblastí představujících strategickou výzvu pro americkou bezpečnost, které Obama zdědil – Írán, Severní Korea, Irák, Afghánistán, Pákistán a izraelsko-palestinský konflikt –, nedosáhl prezident prakticky žádného významného politického zisku.
Pomineme-li Obamovu šikovnou reakci na arabské jaro – jediné strategické překvapení, jemuž jako prezident čelil –, pak jeho důvěryhodnost v muslimském světě setrvale klesala a klesá. Nedokázal naplnit klíčový slib, který dal v roce 2009 ve svém projevu v Káhiře: totiž že bude „hledat nový začátek mezi Spojenými státy a muslimy z celého světa“.
Obamova snaha o zlepšení vztahů s Ruskem – ztělesněná v nové Dohodě o snížení počtu strategických zbraní (START) – navíc nevedla ke skutečnému „resetu“ v bilaterálních vztazích, a to do značné míry proto, že ruské vedení vyznávající stále více sovětský styl nedůvěřuje americkému establishmentu, jenž dál pokládá Rusko za nepřítele. A americko-čínské vztahy se zhoršily, přičemž Amerika se snaží vzestup Číny strategicky řídit – například prostřednictvím regionálních obchodních dohod a zvýšené vojenské přítomnosti v Asii.
Vojáci a policisté stojí u ohořelých vraků aut, která vybuchla v Bagdádu (13. června 2012).
V multilaterálních otázkách je Obamův výkon stejně málo působivý. Přestože se zavázal k sedmnáctiprocentnímu snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020 – a navzdory svému prohlášení, že v této oblasti nebude tolerovat nečinnost –, po drtivém vítězství republikánů ve volbách v listopadu 2010 jednoduše přestal toto téma nadnášet.
Vyhnout se nejhoršímu, nikoliv usilovat o nejlepší
Domácí tlak přiměl Obamu také k zanedbávání obchodních problémů. Za ztroskotání kola jednání o globálním obchodu z Dauhá nesou značnou odpovědnost USA.
Významným Obamovým zahraničně-politickým průlomem naproti tomu bylo, že dokázal vymanit USA z kazajky „globální války proti teroru“. Tím, že odhodil černobílou rétoriku této „války“, umožnil Spojeným státům opětovně získat politickou legitimitu, kterou předchozí prezident George W. Bush ztratil, a nesnížit přitom jejich strategickou důvěryhodnost.
George W. Bush navštívil s manželkou Anglii - Amerického prezidenta čekali v Londýně demonstranti kritizující především válku v Iráku (15. června 2008)
George W. Bush navštívil s manželkou Anglii - Amerického prezidenta čekali v Londýně demonstranti kritizující především válku v Iráku (15. června 2008)
Jimmy Carter po válce ve Vietnamu doufal, že učiní zavedené americké politice přítrž. Kvůli počínání jeho administrativy – včetně těžkých omylů v Íránu a Afghánistánu – však USA působily slabě a nerozhodně. Obamova politika sice neoslabila mezinárodní postavení Ameriky, ale také nevedla k úspěchům srovnatelným s navázáním přátelských styků s Čínou Richardem Nixonem, a to převážně kvůli tomu, co by se dalo označit za dogmatický pragmatismus v pozadí – snaze vyhnout se nejhoršímu, namísto snahy usilovat o nejlepší.
Obama navíc čelí značným omezením včetně globální hospodářské krize, domácí politické polarizace, nepřátelsky naladěného Kongresu a vzestupu rozvíjejících se mocností, které USA potřebují, ale nejsou ochotné akceptovat jejich dominanci. V důsledku toho se mu nepodařilo změnit strategickou realitu například uvedením širších amerických zájmů do souladu se zájmy Íránu (deklarovaného nepřítele), Pákistánu (přítele/nepřítele) a Izraele (klíčového spojence).
Tohle je jiný svět
Obama se samozřejmě pohybuje ve složitějším diplomatickém a strategickém prostředí, než v jakém se v 70. letech pohyboval Nixon. Nestabilní koalice v Íránu brání jakýmkoliv zásadním vyjednáváním mezi oběma zeměmi a politická rozdrobenost v Pákistánu značně brzdí tamní americkou politiku. Kvůli křehkosti izraelské vládní koalice v kombinaci se silnou podporou premiéra Benjamina Netanjahua ze strany amerického Kongresu lze navíc jen těžko ovlivňovat politiku Izraele, přestože má tato země značný dopad na strategii USA v arabském světě.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu upoutal pozornost Valného shromáždění OSN nákresem „červené čáry“, za kterou se podle něj íránský jaderný program nesmí dostat.
Obama však zápolí také s definicí podmínek možné velké dohody. Jakákoliv úmluva s Íránem by vyžadovala souhlas Izraele a států Perského zálivu, které nemají stejné cíle. A USA nemohou dosáhnout dohody s Pákistánem bez souhlasu Indie, přičemž Amerika by si tento souhlas nedokázala vynutit – zvláště když spoléhá na to, že Indie bude vyvažovat rostoucí vliv Číny v Asii.
Ve vztahu k Izraeli je situace navenek jednodušší: výměnou za silnější americkou bezpečnostní záruku by Izrael akceptoval založení palestinského státu v hranicích z roku 1967. Izrael je však také klíčovým domácím politickým tématem v USA; jakékoliv distancování se od Izraele je pro většinu Američanů nepřijatelné.
Obamovo první funkční období se tedy nedá nazvat zahraničně-politickým zklamáním, ale jeho úspěchy – jakkoliv nejsou triviální – mají omezený ráz. Bude-li prezident zvolen i podruhé, pravděpodobně pro něj bude stále obtížnější vyhrávat stylem zaměřeným na to, aby hlavně neprohrál.
Zaki Laïdi je profesorem mezinárodních vztahů na Institut d’études politiques de Paris (Sciences-Po) a autorem knihy Limited Achievements: Obama's Foreign Policy (Omezené úspěchy: Obamova zahraniční politika).
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
