Za mých dětských let jednou spolužák M. řekl soudružce učitelce: "Představte si, že prezident Beneš mluvil o dělnících jako o ulici!" Zřejmě svou znalost čerpal z jednoho normalizačního filmu, kde Beneš pronáší během únorových událostí 1948 větu, že ulice nebude rozhodovat o tom, zda prezident má, anebo nemá přijmout demisi.
Jako malý reakcionář jsem filmového prezidenta docela chápal. Při pohledu na všechny ty báby v šátcích a zachmuřené milicionáře z komparzu muselo soudného člověka napadnout, že tihle lidé skutečně nemají prezidentovi do ničeho co mluvit, protože by to mohlo dopadnout špatně. A taky dopadlo. Jenomže báby v šátcích a milicionářské typy stále existují a nevylézají pouze za revolučních dnů. Jsou tu pořád.
Křivka a duše
Vždy se vyplatí připomenout takzvanou Gaussovu křivku normálního rozložení. Vypadá jako zvon a zhruba z ní plyne, že pokud jde například o inteligenci, nejvíc lidí se vyskytuje kolem průměru a menšina jsou géniové a hlupáci. Každý, kdo pracuje s masovým publikem, ať je to obchodník nebo politik, musí s tímto průměrem počítat.
Pokud máte nakladatelství, které vydává poezii vázanou v kůži, pokud máte jistých aspoň několik set věrných, můžete se na většinu a její vkus hrdě vykašlat. Jestli je vaším sortimentem vysavač, nemáte jinou možnost než vzít v úvahu myšlení ulice.
Ať nabízíte hmotu, práci nebo ideje, vstupujete na trh a musíte respektovat jeho pravidla. Jsou to pravidla daná "lidským materiálem", který máte k dispozici.
Aby bylo jasno: věřím v existenci nesmrtelné lidské duše a jedinečnosti každé osoby, která byla na této planetě počata. Takhle to vidí složka mé duše infikovaná teologií. Ta druhá, nakažená sociologií, si nedělá o bližních iluze.
Přibližně dvacet procent z nich jsou extremisté, kteří naletí kdekteré pitomosti, pokud ji bude nějaký vůdce vyřvávat dost nahlas a dost často. K vlastnostem vůdců patří, že když na počátku své dráhy ptáčka lapají, přijíždějí mu s omšelými vozítky až před práh krmítka. (Neprůstřelné limuzíny přijdou na pořad dne později.)
úspěch zaručenPolíbit dítě, vyorat brázdu, to slaví úspěch. Bůček a becherovka je ulici srozumitelnější, než když Špidla běhal maraton. Protože lid ulice běhá tak leda na autobus. |
Dalších třicet procent populace jsou lidé jinak slušní, ale také vykazující známky značné infantility. Říkejme jim pracovně ulice. (To není urážka, když ještě města sestávala z ulic a ne konglomerátu roztroušených betonových staveb, byl tu aspoň jistý náznak lidské komunity.)
Jednoduché pravdy
Lidé ulice jsou jako malé děti. Vyznačují se následujícím:
1. Neznají fakta. Proto je těžké jim argumentovat a snadné jim cokoli nabulíkovat. Tak například jedna naše čtenářka se kdysi rozčilovala, že do Senátu, "jak někde zaslechla", má být "jmenována" jistá herečka. Že se do Senátu nejmenuje, ale volí, čtenářka – vybavená volebním právem – zřejmě netuší. My, lidé od novin, máme určitou obsesi zjišťovat, zda politici vědí, kdy byla založena Univerzita Karlova. Otcové lidu nevědí pranic a my se jim smějeme. Zlatým teletem je pak pro nás "lid", rozuměj daňový poplatník a volič. Zkoumejme však někdy i lid, jestli si náhodou nemyslí, že poslance jmenuje prezident. Jistě, zeptat se sedmi politiků je zadarmo, zatímco reprezentativní výzkum potřebuje tak tisícovku respondentů a stálo by to dost peněz.
2. Lidé ulice mají velmi krátkodobou paměť. Tak na severní Moravě bude zřejmě hejtmanem pan Palas, ministr Zemanovy vlády, který kandidoval pod heslem "změna". To je skutečně "změna". Trochu to připomíná situaci, kdyby proti Clintonovi pod heslem "změna" kandidoval Richard Nixon. Jenomže tuhle narážku lid ulice nepochopí, protože bez ohledu na věk netuší, kdo byl Nixon. Stejně tak si lid ulice nepamatuje, kolik procent platu ho stála kdysi Škoda Favorit nebo rohlík. ("Dnes je hrozná drahota, paní.") Lid žije přítomností.
3. Ulice žije obrazy. Políbit dítě, vyorat brázdu, to slaví úspěch. Bůček a becherovka je ulici srozumitelnější, než když Špidla běhal maraton. Protože lid ulice běhá tak leda na autobus.
4. Lid ulice neví, co je to kauzalita. Tedy že jsou příčiny a následky. Netuší, že schodek státního rozpočtu nijak nesouvisí s tím, že politici mají relativně vysoké platy. Pravda, stát je dost nevýkonná "firma", a co dělá, dělá průměrně nebo mizerně. Ale i kdyby ministři a poslanci pracovali zadarmo, což by za krátkodobý pokus možná stálo, na celkové bilanci by se to nijak neprojevilo.
5. Ulice není schopna abstrakce. Pokud lidu argumentujete, nikdy nesmíte použít takové výrazy jako "hodnoty" nebo "budoucnost". Lid ví, co je to sleva a zdražení. Pozná větší a menší čísla. Jen málokdy si kontroluje, zda grafy začínají na osách X a Y od nuly či jiných čísel. Protože pokud začínají jinde, může i nepatrný výkyv čehokoli vypadat jako strmý vzestup či pokles.
Ale co na tom. Svět je takový. A když vyčítáme ulici, že nezná kauzalitu, nesmíme opakovat tu samou chybu. Politik je herec, který má své představení odehrát úspěšně. Pokud nezná své publikum, což se stalo v posledních volbách i tak protřelé straně, jako je ODS, selže.
Co s tím
Existuje na tohle nějaký lék a návod k použití?
Fakta: Politik nesmí lhát. Může mlžit, neříkat všechno, zveličovat. Je na jeho oponentech, aby ho usvědčili. Nesmí však lhát, protože lhát a krást se nemá.
ulice nemá rozhodovatUlice nemá rozhodovat o tom, kdy má prezident přijmout nebo nepřijmout nějakou demisi. Ale pokud prezident své počínání ulici nevysvětlí, možná ji bude muset podat on sám. |
S krátkodobou pamětí může bojovat jen ten, kdo má sám dlouhodobou. Pokud ji nemá, má si na to někoho najmout.
Pokud jde o působivost obrazů, bylo by snad lepší vzít deset náhodně vybraných lidí z ulice a zjistit, co na ně působí, než platit předražené firmy, které propagují jednou banku a jindy politickou stranu a obojí dělají se stejnou dávkou cynismu a sterility.
Myslet v příčinách a následcích je dar, který řada lidí nemá. Politik nemá lidi vychovávat, stejně se mu to nepovede. Ať vysvětluje, tím dá najevo, že lidi bere aspoň trochu vážně, ale pokud možno stručně a ať s tím neztrácí příliš času.
A nechť je politik konkrétní. Přes všechno ošklivé, co jsem tu o lidu ulice řekl, platí jedna věc: Politik po lidech něco chce, tak ať řekne rovnou, stručně, jasně a srozumitelně, co, kdo, kde, kdy a jak. Pro novináře pak platí, že článek, který nelze shrnout do jedné věty, možná nemá hlavu a patu a pro politické programy platí to samé.
Zpět na začátek. Ulice nemá rozhodovat o tom, kdy má prezident přijmout nebo nepřijmout nějakou demisi. Ale pokud prezident své počínání ulici nevysvětlí, možná ji bude muset podat on sám. Nemusí se nám to líbit, jako se pasažérům Titaniku nemusel líbit Archimedův zákon, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat.
