Zajímavá, paradoxní i případná je absence kritických reakcí na dané akce – pravda, výstava vítězů Štítů Viléma Heckela 2011 se teprve bude konat, konkrétně na Staroměstské radnici v Praze od 7. dubna do 31. května 2011. Paradoxní je ta absence proto, že fotografie je trendy. Paradoxní a zajímavé proto, že na českém trhu vycházejí mraky titulů věnujících se fotografii. Paradoxní i proto, že kdejaká výstavní síň, kavárna, foyer divadla i veřejná zeď je zaplněna fotografickými díly a není dne, aby se nekonala další z nekonečné řady vernisáží. Kdo ještě neměl svoji samostatnou výstavu, alespoň kdesi v autosalonu, jako by nežil. Facebook je napěchován obrázky z trachtací, fotkami spolužaček a výlety na kole do Třeskoprsk. A ta případnost?
Štíty Viléma Heckela - VENKOVSKÁ A MĚSTSKÁ KRAJINA 2011, 1. cena - BORIS NÉMETH, Moje Holandsko
Navzdory všudypřítomnosti fotografických obrazů se „dospělou“ fotografií zabývá mizivá část českého tisku. Hledání nejlepších fotografií a uvažování, proč jsou to právě ony, neustávající snaha pochopit fotografii coby svébytný druh umění, ono pokušení hledat její limity, osahávat, rozrušovat a přecházet její hranice, tento druh uvažování se z mainstreamových novin a časopisů téměř vytratil. Fotografické magazíny valnou většinou obsahu přešly na „technologické“ a spotřebitelské návody, jak správně zaostřit na super rychle jedoucí sporťák či na rady modelkám, jak se nejlépe postavit před objektiv kamarádů. Nebo zkrachovaly - jako časopis PhotoArt -, protože nenašly dostatek čtenářů. Edukativní články pro široké obecenstvo, jimiž kdysi proslul měsíčník Československá fotografie, vymizely prakticky úplně. Diktát doby je být zábavný, tančit na nekonečném bále; těch, kteří sedí pod stromem a čekají na pád jablka, je množství menší než malé.
Štíty Viléma Heckela - VENKOVSKÁ A MĚSTSKÁ KRAJINA 2011, 1. cena - BORIS NÉMETH, Moje Holandsko
Snaha vsugerovat čtenáři skrze technické návody „jak na to“ pocit maršálské hole vypěstované v pěšákově torně, je vinou zdejšího malému trhu stále úspěšnější. Aby ne, když je to snaha levná a vydavatelsky efektivní, protože čtenáře neznejisťuje a majiteli fotopřístroje dává pocit velikosti, který se vydavateli vrací čteností. Uzavřený kruh. Na rozdíl od extrému opačného, v jistém smyslu elitářského, který vychází z přesvědčení, že historie je svinská a nikdo si už nepamatuje druhého kosmonauta na Měsíci, a tudíž neustále hledá vrcholy tvorby a snaží se pochopit, v čem tkví jejich unikátnost. Tyto úvahy o směřování fotografie jsou pro „běžného“ čtenáře komplikované a neatraktivní; podvědomě cítí, že jeho míra sebevědomí stoupá s mírou nevědomosti a proto zájem o takové úvahy - na rozdíl od vzrušení nad počtem pixelů - klesá k nule.
To vše je samozřejmou daní za otevřený prostor. Dnešní, historicky bezprecedentní dostupnost fotoaparátů, stejně jako nevídaná dostupnost možnosti publikovat texty ve veřejném prostoru, navíc podporovaná superlativními výroky časopisů vzbuzujících dojem, že každá fotka je na Pulitzerovu cenu, má za následek bezpříkladnou explozi fotografií. A nivelizace. Na rozdíl od velkých trhů je pro ten český obtížné ubránit prostor k přemýšlení schopné zasahovat širší elity. Jestliže třeba „katolické“ Polsko má výběr odvážných fashion fotografií a fashion magazínů, je český trh zastydlý v bezzubých časopisech typu Elle s úpornou snahou hlavně fotograficky nevyčnívat. Prostě Polsko je téměř čtyřikrát větší.
Štíty Viléma Heckela - VENKOVSKÁ A MĚSTSKÁ KRAJINA 2011, 2. cena - LAURA WITTEKOVÁ: V Petržalke
Plíživá nivelizace takto postupně probublává celou českou společností. Dlouhodobá „artová“ koncepce – fundovaná a přitom netriviální, byť některými zpochybňovaná z nadbíhání většinovému vkusu – koncepce, kterou můžeme sledovat v přímém přenosu v poslední době u pražské Galerie Rudolfinum, začíná být něčím ojedinělým a přežívajícím. Zneklidňující obrazy či celé výstavy, kurátorsky skutečně vystavěné jako názor, se čím dál jasněji dostávají na okraj a jsou přehlušeny všejásavou lidovou zábavou typu AktyX, jimiž se týdeník Reflex veze na trendy vlně „skandálně“ odhaleného těla zachyceného čtenáři tohoto listu.
Vzhledem k panujícímu tichu to vypadá, že česká společnost si ztrátu kritického prostoru neuvědomuje a její elity to příliš nevzrušuje. Prohry jsou přitom bohužel velmi konkrétní. Se smutkem pozoruji mnohé fotografické talenty a naděje, kterak je nivelizace požírá, aniž si to sami uvědomují.
Štíty Viléma Heckela - VENKOVSKÁ A MĚSTSKÁ KRAJINA 2011, 2. cena - LAURA WITTEKOVÁ: V Petržalke
Štíty Viléma Heckela - VENKOVSKÁ A MĚSTSKÁ KRAJINA 2011, 2. cena - LAURA WITTEKOVÁ: V Petržalke
Prostor pro kritické myšlení se tady zkrátka dostal pod kritickou mez. Po prosekání si cest do útrob fotografických magazínů, které se momentálně slastně opájejí tvorbou Terezy z Davle, zasáhla ona nivelizace, kterou můžeme označit za snapshotovou, i soutěže. Rozežírá prostor, který by bytostně měl být prostorem zachování progresivnosti. Takovou ambici by měly mít právě podniky jako Czech Press Photo nebo Štíty Viléma Heckela.
Byť jsou Štíty Viléma Heckela pořádány coby bienále, je výsledek jejich letošního ročníku velmi rozpačitý. Jistě, „horolezecká soutěž“ to má oproti jiným soutěžím o něco těžší, protože úžeji definované téma se úporněji vzpírá současnému způsobu uchopování fotografie. Přesto se s tím mnohé mezinárodní soutěže vyrovnávají podstatně úspěšněji. Jestliže moderní fotografie se dávno ve své sumě rozloučila s prvoplánově estetizujícím zobrazením, česká porota se ve Štítech oddává „hezké české“ cestě. Hlavně KRÁSNÉ HORY, prosím! Žádné znejišťování, žádné nad-významy, žádné přesahy. Něco prostě nekomplikovaně krásného, něco takového, co se dá pověsit u nás, u Nováků, na zdi. Něco, co známe z Reflexu, který považujeme za vážně cool a ve kterém jsou fotky fakt wow.
Štíty Viléma Heckela - VENKOVSKÁ A MĚSTSKÁ KRAJINA 2011, 3. cena - MARTIN WÁGNER: Přehrada
I proto se ve Štítech Viléma Heckela 2011 mohl na druhé místo v kategorii Člověk a hory dostat Michal Brouček se sérií „nádherných“ obrázků ze světových světě. Ničím to neurazí, snad i dojmou a v době, kdy žil horolezec a fotograf Vilém Heckel (1918-1970) by opodstatnění, byť i sám Heckel dokázal například v knize knize Schody pod vesmír pojmout už tehdy hory jinak a podat skutečně strhující fotografické sdělení O ZÁPASU člověka s horami. Dobře, řeknete, ale co vítěz této kategorie Andrej Jakovlev? Vždyť tam se přeci porota snažila a vybrala sérii hor jako slovník tvarosloví. Samozřejmě. U této série porota opustila chodník milionkrát vyšlapaných cest. Jenže i tohle vyšlápnutí zůstalo napůl; ty záběry sice jsou jiné než dokonale mainstreamový krasopis Michala Broučka, ale to neznamená, že to jsou práce originální, neokoukané.
Štíty Viléma Heckela - VENKOVSKÁ A MĚSTSKÁ KRAJINA 2011, 3. cena - MARTIN WÁGNER: Přehrada
Určitým fenoménem tuzemských soutěží pořádaných společností Czech Press Photo začíná být Martin Wágner. Jeho pružnost dostat svoje „pravoslavné příběhy“ snad i do kategorie „technický nákres černošické hasičské zbrojnice“ je obdivuhodná. Proti panu Wágnerovi nic osobního. Jeho fotografická urputnost je chvályhodná, jeho soubory mám rád, jen už začínají být nepěkně monotónní. Projděme si historii soutěží Czech Press Photo a zjistíme, že je to náš pravoslavný Saudek - jen si místo kyprých dam dosaďte „Unižennyje i oskorblennyje“. Naštěstí alespoň přináší sociální drama, tedy rozměr „za fotografií“, byť už jím samotným hodněkrát převařený. Příznačné pro práci poroty je i to, že z lublinské série pana Radka Kalhouse vytáhne ten snad nejkonvenčnější obraz, který se v souboru nachází a jenž v něm slouží coby náladotvorný doplněk - v autorově sérii jsou totiž podstatné ty obrazy „zcela jiné“.
Štíty Viléma Heckela - VENKOVSKÁ A MĚSTSKÁ KRAJINA 2011, 3. cena - MARTIN WÁGNER: Přehrada
Úkolem soutěží jako Štíty Viléma Heckela by nemělo být utvrzování běžných diváků, že fotografie, které znají a milují, jsou ty fakt dobré fotografie. To ať prosím nechají na soutěžích typu AktyX. Přál bych si, aby u „dospělých“ soutěží šlo zejména o to, aby se dokázaly dotknout toho nejprogresivnějšího – a zároveň ale i diváckého – co daná scéna dokáže. Měly by se pokusit alespoň trochu bojovat proti trivializaci scény, která probíhá v magazínech a denním tisku.
Štíty Viléma Heckela - ČLOVĚK A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, 1. cena - JAN CÁGA: Toxické bahno v Maďarsku, Devecser, Kolontár, 7.-11.říjen 2010
Štíty Viléma Heckela - ČLOVĚK A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, 1. cena - JAN CÁGA: Toxické bahno v Maďarsku, Devecser, Kolontár, 7.-11.říjen 2010
Štíty Viléma Heckela - ČLOVĚK A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, 1. cena - JAN CÁGA: Toxické bahno v Maďarsku, Devecser, Kolontár, 7.-11.říjen 2010
Dodatek:
Bylo mi hloupé dávat do textu odkazy na jiné, mezinárodní soutěže. Nechci nikterak shazovat autory a vítěze. Oni jen splnili zadání soutěže, jak toto zadání viděla porota. Třeba tam ani lepší soubory nebyly. Nevím. Berte tedy tyto níže uvedené soubory jen jako pohled, jak se stejná věc dá dělat i trochu jinak. Podívejte se třeba na hory, jak je vidí amatérský vítěz soutěže photoawards.com. Snímky na první pohled totožné se snímky pana Boučka. Pokud se však podíváte pozorněji, spatříte zásadní rozdíl. Zatímco pan Bouček předvádí estetický pohled na hory, hru světla a stínu bez jakékoli jiné než estetizující výpovědi, jsou hory v podání Rumuna Alexandrua Cociana pokorným pohledem člověka na tyto přírodní útvary, pohledem nás pyšných a nakonec přeci jen malých, na jejich impozantnost a velikost. Člověk do morku kostí cítí onu tolikrát čtenou bázeň z hor a „tady ji i vidí“. V každém tom snímku cítíte i to „za tím“ a vám až mráz běhá po zádech.
Píši, že vítězný soubor v „horolezecké“ kategorii je nepůvodní. Vím, že je to silné tvrzení, tady se ho tedy pokusím obhájit. Podívejte se, jak mistrovsky si s tímtéž nápadem pohrál autor Fabiano Busdraghi, amatérský vítěz soutěže Px3 již v roce 2008, tedy o tři roky dříve než náš letošní vítěz. Jeho skvělou práci můžete nalézt ZDE.
Kategorie Člověk a hory byla obsazena jen klasickými horami. Až na vítěze, který přeci jen trochu vybočoval, to byly klasické pohledy. Nenajdeme tam žádné „jiné“ dílo, které by dokázalo vybočit z řady a jít cestou moderního chápání fotografie. Takové dílo, které chápe „hory“ jen jako východisko uvažování a s kategorií se vypořádává jinak, než jen jako bohapusté zobrazení, kde „hory“ znamenají hory. Je to nesrozumitelné? Příklad toho, že to jde i jinak, bude asi tisíckrát srozumitelnější. Naleznete ho TADY. Trochu podezírám porotu, že tento soubor by v Česku nebodoval, protože už stojí „mimo zadání“.
