Musím se silně ohradit proti tvrzení Ondřeje Slačálka, že jsem se v nekrologu Bořivoje Čelovského dopustil falšování jeho vlastních názorů.
Při psaní textu jsem opravdu narazil na problém, jak shrnout Čelovského život i obsáhlé dílo do vymezeného malého prostoru. Musel jsem proto informace o některých jeho polemikách zjednodušit – nezbylo mi tak kupříkladu místo na podrobnější popis kauzy kolem knihy „Konec českého tisku?“. Nenapsal jsem, že Čelovský tuto knihu rozeslal zdarma stovkám osobností veřejného a kulturního života a že z reakcí na ni sestavil její pokračování, kde otazník v názvu vyměnil za tečku a odpověděl si tak na položenou otázku.
Kdybych se ve svém textu podrobněji těmto okolnostem věnoval, nezbylo by mi místo na další závažné skutečnosti z Čelovského života.
Co se týče provokativního citátu, na který Slačálek odkazuje – musím přiznat, že se s touto myšlenkou (na rozdíl od některých jiných Čelovského názorů) neztotožňuji.
Tohle není protektorát
Srovnávat současnou situaci v českém tisku s protektorátními poměry z roku 1940 je dle mého názoru poněkud přitažené za vlasy – už jenom v tom, že dnes nikomu nehrozí trest smrti za napsání vlastního názoru. (O tom, v jak ošidné situaci se nacházeli protektorátní „ochotní čeští novináři“, psal ostatně sám Čelovský – v životopisu kolaborantského žurnalisty Emanuela Vajtauera zmiňuje, jak tento aktivista málem přišel o život, když nevědomky otiskl báseň se zašifrovaným protiněmeckým obsahem). Přesto se nedomnívám, že jsem smysl této knihy zfalšoval – je skutečně v obecné rovině o svobodě tisku. Hovoří o ní kupříkladu autorova předmluva či je takto („O svobodě tisku“) pojmenována její první kapitola.
Na závěr si, zejména díky Slačálkovu ostrému tónu, dovolím dvě provokativní poznámky.
Ondřeje Slačálka znám ze studií na Filozofické fakultě i z jeho polemických textů – a skutečně by mě nenapadlo, že tento člověk, jehož názory jsou značně vzdálené Čelovského názorům, mne bude obviňovat z toho, že nedůsledně interpretuji Čelovského radikální myšlenky. Kdybych se skutečně dopustil „falšování Čelovského“, patrně by mi to vytknuli lidé, kteří jej osobně znali a v jeho počínání jej podporovali. Od těchto lidí jsem naopak na článek zaznamenal samé pozitivní reakce.
Musím též Ondřeje Slačálka upozornit, že nepracuji v Ústavu paměti národa, ale v Ústavu pro studium totalitních režimů. Možná by si mladý rozhněvaný kritik měl nejprve ověřit skutečný stav věcí, než začne dštít síru a obviňovat z „falšování“…
