Před 112 lety se profesor T. G. Masaryk z Univerzity Karlovy zastal v antisemitském soudním procesu Žida Leopolda Hilsnera, obviněného z rituální vraždy. V té době samozřejmě žádný Izrael neexistoval a sionistické hnutí bylo ještě v plenkách. První republika pod Masarykovým vedením se pak dvě dekády později stala k Židům i sionistickému hnutí velmi přátelskou. Trochu paradoxně pak přátelství velmi krátce, ale o to intenzivněji, pokračovalo i ve stalinistickém poúnorovém Československu.
DAR Z ČSR. Avia S-199 v izraelském leteckém muzeu
Právě v jeho prvních měsících totiž proběhly legendární dodávky zbraní do Izraele, ke kterým by Stalin s Gottwaldem dali těžko svolení, pokud by nedoufali, že se z Izraele vedeného levicovými sionisty nestane další sovětský satelit. Soudruzi si ale velice brzy uvědomili, že jejich plán nevychází a došlo tak k velkému obratu československé politiky, kdy zazněl z Moskvy povel dodávat zbraně největším izraelským nepřátelům, jako byl hlavně násirovský Egypt. S výjimkou krátké etapy okolo roku 1968 zůstaly naše vztahy k Izraeli na bodu mrazu.
Až listopad 1989 přinesl další zásadní změnu a obrat. Československo a později česko-izraelské vztahy vylétly do obrovských výšin. Svou roli v tom určitě sehrál pozitivní postoj prezidenta Václava Havla, kterému mimo jiné velmi záleželo i na izraelsko-palestinském usmíření. Po odchodu Havla a příchodu některých pravicových vlád se vztahy České republiky k Izraeli staly až nekritické.
Na vrcholu vzájemných vztahů
Dnešní vztahy mezi Nečasovou a Netanjahuovou vládou jsou v tomto ohledu zatím vrcholem. Na poslední vzájemné návštěvě, kdy Netanjahu poctil Česko i dovezením části svého kabinetu do Prahy, se od premiéra Nečase už kromě všeobjímajících obecností typu "Jednoznačně podporujeme právo Izraele na obranu proti teroristickým útokům" a "Společně sdílíme obavy z íránského jaderného programu," stěží dozvíme už cokoliv dalšího. Přitom jeho partner na izraelské straně – Benjamin Netanjahu – je sice politik nesmírně úspěšný a charismatický, přesto v mnoha ohledech i kontroverzní.
Nečas sice prohlašuje, že "Česká republika nepodporuje jednostranné kroky, které nemohou přispět k mírovému procesu. Stabilní řešení musí být nalezeno na principu dvou států, které budou naplněním práva židovského a palestinského práva na sebeurčení". Přesto mu jednostranné kroky jeho partnera, jako je například Netanjahuova podpora výstavbě židovských osad, nijak zásadně nevadí. U postojů izraelského premiéra se přitom nejedná o žádnou náhodu.
Hrobař blízkovýchodního mírového procesu
V 90. letech se jako opoziční politik netajil svým odporem k mírovému procesu a účastnil se tehdy demonstrací, na kterých byly k vidění "oběšené" figuríny Jicchaka Rabina – tehdejšího izraelského premiéra. Po smrti Rabina z rukou izraelského radikála ho vystřídal v premiérském křesle právě Netanjahu. Pod enormním nátlakem USA a se skřípáním zubů musel slevit z opoziční rétoriky a podepsat několik důležitých mírových smluv.
RADIKÁL. Bývalý vyhazovač, nynější šéf izraelské diplomacie Lieberman je v Česku vítán.
Přesto svou pověst jednoho z hrobařů mírového procesu, vedle těch palestinských, potvrdil ve svém druhém – současném premiérském období. Během druhé Netanjahuovy vlády, která začala v roce 2009, nedošlo prakticky k jedinému pokroku v izraelsko-palestinském uspořádání. Podíl na tom má i Netanjahuův ministr zahraničí Avigdor Lieberman, který v Praze patří rovněž mezi velmi vítané hosty. Přitom byl tento muž – původním povoláním vyhazovač na diskotéce v moldavském Kišiněvě – již dříve v Izraeli zcela otevřeně považován za ultrapravicového radikála. Lvím podílem Netanjahua je však dnes mainstreamovým politikem.
Trocha kritiky by neškodila
Není určitě od věci se zeptat, zda v případě, že jsme tak dobří přátelé Izraele, nesnese náš spojenec i jistou míru kritiky? Nespočívá i v politice přátelství a spojenectví také v tom, že můžeme dobrému partnerovi říci i některé nepříjemné věci, kterých by se měl raději vyvarovat? Možná by právě tato kritika od České republiky zapůsobila na dobrého spojence Izrael daleko výrazněji než stejná slova pronesená většinou politiků Evropské unie či nevládními aktivisty.
Tento článek bych rád uzavřel slovy nejrenomovanějšího současného izraelského historika Toma Segeva, která mě řekl během nedávného interview: "Leckterá kritika ze Západu, která na Izrael dopadá, není ve skutečnosti protiizraelská, nýbrž je míněna dobře. Jestliže je například kritizována politika izraelské vlády, neznamená to přece, že jde hned o kritiku existence Izraele jako takové! Někdy může být kritika přímo výrazem proizraelských postojů. Situace v Izraeli by byla ve skutečnosti mnohem horší, kdyby na nás nedohlížel svět. A to neplatí jen pro Izrael, ale i pro další země."
Autor přednáší na několika univerzitách a působí v Ústavu mezinárodních vztahů. Vydal knihy: Judaismus a politika v Izraeli (2002, 2009), Izrael a Palestina (2005), Encyklopedie blízkovýchodního terorismu (2007), Dějiny moderního Izraele (2011) a je spoluautorem knihy Rabíni naší doby (2010, s R. Kořanem). Provozuje blog: http://blizky-vychod.blogspot.com
