Nemocnice z popelnice: Reportáž z míst, kde porod je věc, při níž jde o život

Lidé jsou tady zmáčknuti mezi Pákistánem a Afghánistánem. Je to hodně násilnické pohraničí. Slýcháme odtud zprávy, že se tam bojuje, střílí a prchá. Jenže mezi tím vším žijí běžní lidé, o nichž zprávy nemluví. I oni potřebují občas ošetření. A tak zde, v jedné z nejrizikovějších oblastí světa, působí Lékaři bez hranic.

Na řadu právě přichází místní rolník, který má velmi nerolnické zranění. Ale tady to nikomu nepřijde nijak divné. Jsme na západě Pákistánu, afghánské hranice jsou skoro za rohem. Je to drsný kraj. Tomu muži vybuchl granát. Hodil ho po své manželce.

Rolníkovi je pětadvacet a není to dobré. Bude muset podstoupit amputaci pravé ruky. "Pohádal se s manželkou a měl na ni takový vztek, že po ní chtěl hodit ruční granát. Jenomže ve chvíli, kdy ho odjistil, vešlo dovnitř jejich dítě, a tak se snažil pojistku vrátit zpátky. Už se mu to ale nepodařilo," vysvětluje doktorka Lynette Dominquezová z organizace Lékaři bez hranic, která ho bude operovat.

Uprostřed bojů

Za poslední dva roky se životní podmínky pro obyvatele pohraničních oblastí západního Pákistánu, které vláda de facto nemá pod kontrolou, prudce zhoršily. Probíhají tam boje mezi armádou a fundamentalisty napojenými na Taliban.

Matka i dítě vyvázly jen s lehkými zraněními. Muži však výbuch roztrhal pravou ruku a střepiny mu polámaly čelisti. Také má velmi vážně poraněnou pravou nohu.

Kdyby měla být operace provedena jinde, stála by rolníka a jeho chudou rodinu částku od 20 000 pákistánských rupií (160 eur) až do 40 000 pákistánských rupií (320 eur). Proto jsou lidé rádi, že mohou přijít právě sem.

Dříve téhle budově říkali "popelnice", bylo to pro ně místo, které nestojí ani za zastavení, natož aby se tam nechali vyšetřit - samozřejmě v případě, že měli na zaplacení zdravotní péče někde jinde. Dnes, po dvou letech, je všechno jinak a obyvatelé města Dargai opět plně důvěřují své ústřední nemocnici Tehsil.

Ráno na pohotovosti

Najednou jsou lavičky v čekárnách před ambulancemi každé ráno plné pacientů, kteří si sem přišli dát ošetřit zranění z dopravních nehod, střelné rány či své běžné úrazy a nemoci.

Lékaři bez hranic zahájili své působení v Dargai v prosinci 2007. V nemocnici vybudovali oddělení pohotovosti a nedlouho poté také operační sál, kde mohli operovat. Byla vybudována klinika péče o matky s dětmi, která se stará o komplikované porody, a také bylo vybudováno lůžkové oddělení pro čtyřicet pacientů.

Zdraví: děsivá čísla

V pákistánském pohraničí stoupla mateřská úmrtnost na alarmujících 637 úmrtí na 100 000 živě narozených dětí. Dětská úmrtnost činí stejně závratných 65 úmrtí na 1 000 živě narozených dětí. Čísla jsou tak více než dvojnásobná ve srovnání s pákistánským průměrem, který už tak představuje osmé nejhorší číslo na světě.

Přes cestu, naproti malé a skromné budově nemocnice, stojí mohutná nosná konstrukce nové, třípatrové nemocnice se sto dvaceti lůžky, která se staví už téměř rok. Zatím však ještě nikomu neslouží. Právě tady, na malém dvoulůžkovém oddělení pohotovosti dargaiské nemocnice se zachraňují životy, tady jsou resuscitováni lidé v kritickém stavu, než je pak auto rychlé zdravotnické pomoci převeze do větší a lépe vybavené regionální nemocnice v Péšávaru nebo v Islámábádu, které jsou vzdáleny jednu, resp. dvě hodiny cesty.

Ráno na pohotovosti je rušné. Kromě muže zmrzačeného granátem přivezli dva mladé chlapce, kteří byli zraněni při dopravní nehodě a kteří nyní zaměstnávají místní sestřičky a lékaře. Shon na chodbách způsobují i ostatní pacienti a jejich doprovod, čekající na pomoc lékařů. Mezitím vedle na operačním sále dokončuje doktorka Dominquezová poslední stehy po operaci slepého střeva a už jí připravují dalšího pacienta. Tohle byla hračka. Ale na čtyřicet procent všech pacientů, kteří se dostanou na operační sál, jsou pacienti v kritickém stavu nebo lidé s nějakými úrazy.

Obyčejné příběhy

Mnozí z pacientů, o které se doktorka Lynette Dominquezová a anestezioložka Margarita Quilalová (mimochodem obě z Filipín) starají, mají podobné tragické příběhy. "Musíte si ale uvědomit, že jste zde od toho, abyste zachraňovala životy, a ne abyste řešila, jak se k vám ti pacienti dostali a co prožili. To se dá tak jednou za čas," ukončuje debatu Quilalová.

Lékaři bez hranic

Médecins Sans Frontieres je nezávislá humanitární organizace poskytující pomoc lidem v místech konfliktů, epidemií a katastrof ve více než 70 zemích. Pracuje pro ni na 2 500 osob plus 23 tisíc místních lidí. Před deseti lety obdrželi za svou činnost Nobelovu cenu míru.

Jsme zpátky na pohotovosti, kde se doktor Jonathan Starke z Jižní Afriky snaží stanovit přesný postup léčby Rubiny, mladé dívky, kterou právě přivezli v bezvědomí. Starkeovi ani ostatním místním doktorům stanovení správné diagnózy neusnadňuje ani pytlík se spoustou lahviček s nejrůznějšími léky, recepty na další léky a zdravotnickou dokumentací, který přinesl její strýc. Rubina dostala záchvat a rodina ji vzala k místnímu prodejci léků, který jí na jejich naléhání píchl injekci. Rubina po ní však zvracela, zkolabovala a následně upadla do bezvědomí. "Vůbec netušíme, co to bylo za injekci, a je nadmíru těžké určit, jestli je její stav způsoben předchozí ,léčbou‘, nebo je způsoben něčím jiným. Je to zapeklitý případ," říká Starke.

Tak jako jinde v Pákistánu, i zde je totiž zvykem dát si automaticky předepisovat léky. A čím víc, tím lépe. Častokrát však víc, než je potřeba. Pacienti se často ve víře, že velké množství předepsaných léků svědčí o dobré a kvalitní zdravotní péči, dožadují injekcí a následné léčby. Obzvláště vážné znepokojení vzbuzuje nadměrné předepisování antibiotik - vede totiž k tomu, že si pacienti trvale budují odolnost proti antibiotikům, což znamená, že v případě infekcí jim na ně bude zabírat jen málo léků.

"Antibiotická rezistence pro nás představuje problém. Až pacient příště znovu onemocní, už mu nezabere nic, protože k dostání je zde jenom omezené množství antibiotik," říká Jonathan Starke a už je na odchodu.
Na programu má vizitu s doktorem Asmatullahem Sayyedem na lůžkovém oddělení. Jdou na izolaci. Leží tam Kareem, sedmnáctiletý chlapec, který má tuberkulózu.

Už měsíc ho sužuje úporný kašel, utrpěl náhlou ztrátu váhy a při práci na polích otcovy farmy se cítil velmi slabý.

Zatímco oba doktoři stanovují diagnózu, Kareemovy světle zelené oči se rozzáří. Přestože je připoután na lůžko, říká, že se cítí lépe. "Díky lékařům jsem se dozvěděl víc o své nemoci a taky to, jak moc je důležitá má léčba. Můj otec je silný muž a já doufám, že budu jednou, až se uzdravím, jako on," říká mladík.

Kde porod je věc, při níž jde o život

Na prašné štěrkové cestě vedoucí k afghánské hranici je kromě troubení projíždějících náklaďáků slyšet také slabý pláč novorozenců z porodnického oddělení Lékařů bez hranic ve městě Kuchlak na jihozápadě pákistánské provincie Balúčistán.

Uvnitř nově vymalovaného pokoje právě porodila mladá matka své třetí dítě.

Zdánlivě porod jako každý jiný. Omyl.

Ale tato mladá matka má štěstí. Právě přežila chvíle, které stojí životy tisíce žen žijících na venkově v tomhle nejzaostalejším koutě Pákistánu. Porod je tu smrtelným ohrožením. Pro matku i dítě. V roce 2007 stoupla v Balúčistánu mateřská úmrtnost na alarmujících 637 úmrtí na 100 000 živě narozených dětí.

Dětská úmrtnost činí stejně závratných 65 úmrtí na 1 000 živě narozených dětí. Mateřská úmrtnost je tu více než dvojnásobná ve srovnání s -pákistánským průměrem, který už tak představuje osmé nejhorší číslo na světě.

V Kuchlaku, vzdáleném asi třicet minut jízdy od Kvéty, žije asi 120 000 obyvatel, z nichž mnozí žijí v nedostatku či v nejhlubší chudobě. Některé části města připomínají provizorní tábor, jenž se nakonec proměnil v trvalé obydlí pro afghánské uprchlíky, kteří přišli do Pákistánu během války v 80. letech a v průběhu pozdějších konfliktů. Lékaři bez hranic tu zřídili zdravotní středisko a porodnici. Obojí funguje od roku 2005. Každý týden ošetří na ambulanci asi 1 000 pacientů. Na porodnickém oddělení porodí měsíčně až 170 žen.

Není divu. Zatímco jinde rodí bez pomoci, tady je lékaři vyšetřují během těhotenství a poskytují jim i poporodní péči. Jejich děti jsou tady potom ošetřovány a očkovány. Zdarma. Pro chudáky, kteří tady žijí, je bezplatná zdravotnická pomoc životně důležitá. Ve veřejné nemocnici ženy, jejichž manželé pracují za almužnu jako námezdní dělníci, platí za porod tisíce rupií. Nemoc nebo úraz, často i banální, ruinují celé rodiny: aby si mohly dovolit řádnou zdravotní péči, musí si půjčovat od příbuzných či sousedů a jen s velkými obtížemi pak splácejí své dluhy.

Ale jinak to nejde. "Většina žen to má do porodnice nejméně hodinu. Mnohým z nich nezbývá než rodit doma," vysvětluje Amna Hammadová, lékařka pracující ve středisku.

Nedaleko zdravotnického střediska pro matky s dětmi leží místní zdravotnické centrum ministerstva zdravotnictví, které Lékaři bez hranic zajišťují, aby se děti mohly dostatečně najíst. Podle statistik každé třetí malé dítě v Pákistánu nedosahuje průměrné váhy.

Dvě drobná novorozená děvčátka, dvojčata Hamidu a Ansu, právě přinesla do nemocnice jejich matka. Sama je pohublá. Je původem z Afghánistánu, usadila se v Kuchlaku, ale žije tu těžký nomádský život.
Jejím dvojčatům je deset dní. Ansa je viditelně menší a podvyživená.

"Provdala jsem se, když mi bylo 13 nebo 14 let. Teď je mi osmatřicet. Trvalo mi hodinu, než jsem se sem pěšky dostala. Přišla jsem sama," říká věcně matka dvojčat.

Porodila už pět chlapců a čtyři děvčata. Tři z jejích dětí se nedožily ani prvních narozenin, protože neměla dost mateřského mléka a neměla peníze na sunar.

Zdravotník Hamdullah Kaka už postavil na nohy 1 200 dětí. Podobně pomůže i jejím dvojčatům.
Zažil otřesné i nečekané případy. "Některé matky krmí děti jenom tehdy, když si myslí, že mají hlad, nebo naopak dávají dětem léky proti bolesti, aby z hladu neplakaly."