Zůstává nejasné, jak dlouhodobé budou nakonec důsledky této Draghiho intervence – nebo veřejné podpory, kterou mu poskytli německá kancléřka Angela Merkelová, francouzský prezident François Hollande a italský premiér Mario Monti. S jistotou můžeme říci to, že Draghiho poznámky a reakce, kterou vyvolaly, ukazují, že základní problémy eurozóny nejsou převážně finanční či ekonomické, nýbrž politické, psychologické a institucionální.
Málo deklarované přesvědčení
Mezinárodní pozorovatelé věnovali Draghiho závazku udělat „všechno, co je třeba“ pro záchranu eura takovou pozornost proto, že mnozí z nich začínají mít pochybnosti o odhodlání dalších čelních evropských protagonistů učinit totéž. (Některé tyto pochybnosti jsou samozřejmě politicky nebo finančně účelové; určitý model finančního kapitalismu vnímá euro jako hrozbu a příznivci tohoto modelu udělají vše, co je v jejich silách, aby přivodili zánik této měny.)
Neschopnost lídrů eurozóny rozptýlit pochyby o jejich oddanosti euru po dvou a půl letech krize však naznačuje, že tento problém má hluboké kořeny. Ministři zemí eurozóny poukazují při vlastní obhajobě na hromadu reforem, které v posledních třiceti měsících zavedli a které podpoří hospodářskou modernizaci, obnoví zdravé vládní finance a zajistí užší hospodářskou koordinaci.
Tyto reformy bohužel až příliš často slouží jako náhražková aktivita – samy o sobě jsou chvályhodné, ale nedokážou jednoznačně reagovat na otázky, které s rostoucí naléhavostí kladou mezinárodní trhy: jsou největší a v současnosti i nejvíce prosperující členové eurozóny absolutně oddáni jejímu pokračování?
Důvěřuj, ale prověřuj
Nikdo nepochybuje o tom, že Německo a většina ostatních členů eurozóny by daly přednost pokračování jednotné měny. Dnešní nejistota se týká spíše otázky, zda toto upřednostňování eura nemohou přehlušit naléhavé národně-politické zájmy nebo nelibost nad pomalým tempem reforem v některých státech eurozóny.
Ilustrační snímek
Poté, co dluhová krize v rozvinutém světě zachvátila systém řízení jednotné měny, se základem politiky vedoucích představitelů eurozóny skutečně stalo německé rčení „důvěřuj, ale prověřuj“. Důsledek je zřejmý: důvěra mezi jednotlivými členy eurozóny nemůže být automatická, ale je nutné ji vybudovat a udržovat.
Nyní se však projevila omezení takového přístupu. Bohatší země eurozóny sice opravdu učinily mnoho pro to, aby pomohly svým sužovaným sousedům, ale jejich pomoc byla přechodná, pozvolná a vázaná na dotěrné podmínky.
Z jistého pohledu je zcela pochopitelné, že Německo a další země eurozóny požadují záruky, že jejich prostředky nebudou promrhány. Tato ustavičná potřeba ujišťování se a omezování rizika a vlastního angažmá na minimální nezbytnou úroveň však vyvolává obavy, že Německo a další země vyhodnotí v určitém okamžiku záruky svých partnerů jako nedostatečné a rizika spojená s pomocí těmto zemím jako nepřijatelná. Pokud se to stane, nebude už zánik eura daleko.
Německá odpovědnost
Římské smlouvy podepsané v roce 1957 představovaly vznešený a ambiciózní počátek v evropských dějinách. Solidarita a předvídatelnost v mezinárodních vztazích, založená na společných institucích a společných zájmech, měla zajistit prosperitu a stabilitu Evropy mnohem účinněji než tradiční balancování na napnutém laně diplomacie, jehož protagonisté se až příliš často zřítili k zemi.
Euro bylo zavedeno v duchu této solidarity a jeho příspěvek k omezení hospodářské a finanční nestability v Evropě v uplynulých pěti letech by se neměl podceňovat. Příklad třicátých let minulého století slouží jako připomínka, o kolik horší mohla situace být. Pokušení lídrů eurozóny uchýlit se k dřívějším zdiskreditovaným modelům evropských vztahů bylo nějakou dobu snesitelné, ale nyní již dosáhlo hranice tolerovatelnosti.
Budova německé Bundesbanky ve Frankfurtu nad Mohanem
Můj dojem je takový, že si německé veřejné i politické mínění začíná uvědomovat, jakou hospodářskou zkázu v Evropě i v Německu by rozpad eura přinesl. Němečtí politici nesou důležitou demokratickou zodpovědnost za posílení tohoto vědomí a za prosazení potřebných kroků k odvrácení katastrofy.
V dobře fungující demokracii není možné, aby lídři tajili před voliči nepříjemné pravdy. Bylo by klamnou iluzí představovat si, že k zajištění budoucnosti jednotné měny postačí jít dál po současné cestě. Kdyby nic jiného, pak současná cesta zdůrazňuje rozdíly mezi jednotlivými členskými státy způsobem, který je dlouhodoběji politicky i ekonomicky nepřijatelný.
Solidarita vyjde levněji
Filozofii prověřování a reciprocity, která až dosud charakterizovala přístup eurozóny ke krizi vlastního řízení, je třeba nahradit filozofií solidarity a všeho, co z ní vyplývá. To znamená vyváženější hospodářskou politiku v eurozóně, posílení role ECB, vytvoření skutečné bankovní a finanční unie a dohodu na cestovní mapě vedoucí k částečné a podmíněné mutualizaci zděděných dluhů.
Vedoucí představitelé eurozóny o tom všem mluví, ale nyní nazrál čas k jednoznačným závazkům a realistickému harmonogramu akce. Stojíme nebezpečně blízko okamžiku, kdy se snaha „protrmácet se krizí“ může proměnit v její obnovení. Sebestředná horlivost, s níž dnes Bundesbanka tvrdí, že její závazky jsou z nějakého důvodu významnější – a více zavazující – než závazky jiných centrálních bank, je proto nebezpečně pomýlená. „Nein“ pouze přibližuje katastrofu.
Logo německé Bundesbanky
Žádný z evropských finančních problémů by dnes nepůsobil ani zdaleka tak palčivě, kdyby se pochyby o budoucnosti eurozóny podařilo rozptýlit už před dvěma lety, a finanční náklady i cena za ztrátu reputace by byly v takovém případě podstatně nižší, než v uplynulých třiceti měsících skutečně byly. V dlouhodobém měřítku vyjde solidarita pro všechny zúčastněné levněji, zatímco její absence by pro nás mohla být v dohledné budoucnosti likvidačně drahá.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
