Bylo by jen černobílým viděním světa myslet si, že současné studentské protesty jsou vedeny jednotnou rétorikou, natož pak neomarxistickou. Jako každá skupina stojící na jedné straně určitého sporu jsou i studentské protesty změť nejrůznějších argumentů a důvodů, které je k danému postoji vedou.
Autoři článkuOndřej Císař (politog), Kateřina Vráblíková (politoložka), Sociologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i. |
Jedním z nejvýraznějších argumentů se pak zdá být liberální přesvědčení o rovnosti příležitostí pro všechny členy společnosti a pluralistická teze o nutnosti omezování roztahovačnosti státu i trhu. Snaha zarámovat celý protest jako projev neomarxistické rétoriky není nic jiného než pokus zdiskreditovat studentský aktivismus v očích české populace, která je stále ještě citlivá na všechny projevy "levicovosti" a "politizace". Podobnou strategii volí česká pravice, která sahá po biči komunistického nebezpečí pokaždé, když preference ČSSD šplhají vzhůru.
Když mluví jen jeden, má to do debaty daleko
Z principu věci není praktické každodenní fungování demokracie založeno na předem daném konsensu. Demokratický způsob vlády stojí naopak na myšlence toho, že v každé společnosti existují různé a často rozporuplné postoje ke konkrétním politickým otázkám – reforma vysokých škol, kde postavit dálnici, jestli zdanit víno. Demokracie je primárně o střetu těchto různých pohledů a až po těchto vyjednáváních, které mohou mít různou podobu, dochází ke konečnému kompromisu. Pokud jeden hlas diskuse bezohledně válcuje ty ostatní, jako v současné české politice, nelze se divit, když se vyjednávání přesunou od jednacího stolu k protestu.
PROTESTY. Studenti byli dvacet let v klidu, teď se vydali k Úřadu vlády.
Politický protest není "výsostným aktem", který by dnešní vyspělé demokracie ponechávaly stranou, a uchylovaly se k němu jen tehdy, když hrozí režimní zvrat. Dnešní demokracie, jež čelí například celosvětových ekologickým hrozbám, rychlým finančním trhům, které nezajímá čtyřletý volební cyklus, jsou naopak na nejrůznějších formách nevolební a často protestní politické participace založeny.
A tyto protesty se často týkají velmi konkrétních a aktuálních kauz. Politologové Masarykovy univerzity Stanislav Balík a Jiří Hanuš je naproti tomu interpretovali zcela v souladu s ideologickým klišé. Ve skutečnosti jde o velké otázky uspořádání demokratických institucí, jako jsou základní lidská a politická práva, svobodné volby, o kterých panuje konsensus, kterého se implicitně dovolávají Balík s Hanušem. Kolem těchto otázek se v demokraciích (nemáme tedy na mysli rok 1989) neprotestuje, protože demokracie je zde jedinou "hrou ve městě", mezi jejíž uznané disciplíny patří vedle voleb také nenásilný protest.
Politicky pasivním Čechům bude vždy vadit "bengál na ulicích"
Studentské protesty tak nejsou projevem nějaké demokratické neúcty, ale naopak využitím standardního liberálního práva svobodně se sdružovat a vyjadřovat své postoje. V českých podmínkách, které charakterizuje spíše politicky pasivní občanstvo, není tento protest pro demokracii nebezpečím, ale příslibem, který i dalším skupinám populace ukazuje, že politická angažovanost může mít smysl.
Neangažovanost a pasivita posledních dvaceti let vytvořila příležitost pro ty, kteří chtěli svobodu využít ke svému osobnímu prospěchu. Doposud praktikovaná svoboda vstupovat do celospolečenských otázek jen při volbách, kdy občan dá politickým elitám bianco šek na jejich politické experimenty, aby v následujícím volebním období přišla úplně jiná skupina, se v České republice víc než neosvědčila.
Náš argument není neomarxistický, ale tocquevilleovský, k němuž se odvolávají vedle všech liberálů také rozumní konzervativci. Jedině probuzená občanská společnost může dosáhnout toho, že politický systém přestane plodit legislativní paskvily a korupční příležitosti, které nahrávají partikulárním zájmům. Studentská rétorika není vedena jazykem marxistické revoluce, ale má potenciál se stát jedním z ohnisek demokratické obnovy. Demokracie totiž není ve svých konkrétních otázkách založena na konsensu, nýbrž na možnosti regulovaného konfliktu.
