Obal alba Milana Svobody
Svobodovo druhé album na jeho nové značce Double MS přináší deset melodií Beatles. Protagonista vybral z těch nejznámějších i méně známých a upravil je do střídmých tříminutovek pro smyčcový orchestr a sólové piano. Takové CD nejspíš chtělo být dárkem jak pamětníkům, kteří na těchto melodiích vyrůstali, tak těm, kteří Svobodu sledovali na jeho další dráze. Bohužel, takové zadání je téměř nesplnitelné. Pamětníci sáhnou patrně raději po zvuku původních nahrávek a dnešní posluchači budou hledat fantazii a vynalézavost ve zvuku a výrazu, jakou Svoboda osvědčil ve své další práci.
O albuHOMMAGE AUX BEATLES All titles composed by John Lennon/Paul McCartney, arranged by Milan Svoboda Moravian Philharmonic Orchestra, conducted by Stanislav Vavřínek; Milan Svoboda - piano, Vít Mužík - violin. Recording: Reduta, Olomouc, March 25th, 2010 Vydala firma Double MS, CD. stopáž 38:24 minut. |
K originálům Svoboda přistupuje velmi pietně. Základní puls, typický pro beatové kvarteto, nesou v těchto úpravách pravidelná "kila" smyčců (například v Eleanor Rigby) nebo klavíru (kupříkladu v I Should Have Known Better). Melodie je vyzdobena buď jazzovým frázováním (smyčce je zvládají s až překvapivou profesionalitou, ale přece jen bez samozřejmosti uvolnění, které je vlastní jazzu), nebo sólovou improvizací klavíru. Jenže pieta omezuje rozlet, který k improvizaci patří. Nejlépe působí okamžiky, kdy se Milan Svoboda jako aranžér přece jen trochu uvolní: třeba místa v In My Life, kdy se jednotlivé sekce orchestru střídají v dialogu nebo jsou vedeny téměř kontrapunkticky, či v úvodech, než nasadí originální melodie (Hey Jude, Obladi Oblada). Úvod ke Come Together má sympatickou zvukovou razanci - nicméně razance smyčců s klavírem je pochopitelně zcela jiná, než údernost beatového kvarteta. Údělem "věčnosti" klasiků je, že jejich přežívání probíhá často v podobách, které se již těžko mohou rovnat s kvalitou originálů.
Svobodovi Beatles představují úpravami i provedením solidní profesionální práci. Ale celkovým dojmem mi připomínají spíše žánr, jemuž se v padesátých letech říkalo "vyšší populár". Tehdy byl uctíván jako slušný, přijatelný a žádoucí vrchol jinak nebezpečně problematické populární hudby. A to jistě nebylo cílem ani Beatles, ani Milana Svobody.
