Ahoj Vašku,
píšu ze Seattlu, města houmíků, trekkařů a racků mezi mrakodrapy. Města, co se neubránilo grunge. Chápeš, že nešlo nejít na Kurta Cobaina do SAMu čili do Seattle Art Museum (překvapivě dobrá sbírka, mimochodem!). A snad i přežiješ, že o týhle výstavě píšu na poslední chvíli - až to budeš číst, tak výstava se už bude balit - ale dřív jsem se do Seattlu prostě nedostal. Ale Kurt je Kurt...
Z výstavy Kurt v americkém Seattlu
O výstavěKurt |
Z výstavy Kurt v americkém Seattlu
Fotky Charlese Petersona ve své době (tedy před dvaceti lety, kdy něco z toho byla ještě skutečnost, a ne pouhý mýtus) vypadaly romanticky, ale formálně celkem obyčejně. Jinak to snad vyfotit nešlo, možná míň staromódně klišovitě, bez tý manýrky – černobílá barva a efekty s flešem a časy dlouhými jak vlasy účastníků? Jak základní! S každým dalším rokem však nabývají moci a rozměru ikony. Základní najednou není Petersonova technika (Jak trefná! Jinak to snad ani vyfotit nešlo!), ale ty momenty – abeceda rock’n’rollu, nenápadně přidaná do brašny vedle Dextera Gordona v Royal Roost, vedle rejpání Johnnyho Cashe v San Quentin, šilhavýho bělma Johnnyho Rottena či vedle přezuvek Boba Dylana vyšlapujícího si po 4. ulici anebo trička na tělák Jamese Deana. Stejně jako oslněnej bělostí Deanova úboru, čteš tady pro změnu z roztrhanýho trička, roztrhanejch džín a roztrhanejch věčnejch all-starů (to jsou tenisky): nebezpečí, mládí, krása, víra a frustrace. A ty fotky – jako to dobrý fotky dělaj – fungujou jako symboly rock’n’rollu, i zastavení na cestě na Kalvárii Kurta Cobaina.
Kurt Cobain
Kurt Cobain
Kurt, archetypální krasavec s obličejem zarostlým jako chytlavost vlastních písniček strništěm punk rocku, vyčerpanej a držící se za hlavu ve zmatku fanoušků v Beehive Records. Kurt letící do bubnů v Raji’s v LA. Kurt letící vzhůru nohama, vzpřímenej, hrající, opisující kruh, co mu předcvičuje spirála na jeho tričku Soundgarden (najednou je ta fotografická technika míň zřejmá; jak to, kurva, ten Peterson vyfotil? Protože – jak to vůbec Kurt udělal?! Můžu si ukroutit hlavu jenom se na to dívám.). Kurt na rukou davu, s trsátkem, jako by zrovna pil čaj s Margaret Thatcher. Kurt negující ("a denial", popření, až k tomu absolutnímu, sebevraždě) svůj hvězdný status – na vozíku a v lékařském plášti v Readingu. Konečně Kurt sám, jedinej osvětlenej, zezadu na pódiu, před sebou kus melasy, která kdysi byla lidmi.
Jenže, popravdě, tohle není umění inspirované Kurtem Cobainem, to je spíš současně součást Petersonova i Kurtova díla. Kurt je tady model a jaksi spoluautor. Nebo to platí o všech, i posmrtně?
Z výstavy Kurt v americkém Seattlu
Pokračuje to dobře. Alice Wheeler fotila jak Kurta samotnýho (boa hodný vánočního stromku a dětský brýle, další část Kurtovy záliby v absurditě a podvracení hudebního průmyslu demonstrované výběrem doplňků), tak hlavně fotila Kurtův odkaz na pacifickém severozápadě, jak se téhle vlhké a krásné – všechno tu vypadá jako když to zrovna někdo umyl – části Států říká. Kluky v tričkách s Kurtem. Nejlepší je samozřejmě ten, co má grunge uniformu, blond mikádo a neskutečně modrou oblohu a mrakoše šťastnějšího Seattlu v zádech. Akorát žije ve stanovým městečku, protože je bezdomovec.
Jinak fan art ani náhodou. Fan art se vztahuje k osobě, jako bys ji znal. Nebo rozvádí existující dílo. Tady je Kurt spíš položka v rovnici, ingredience, znak. Díla se pohybují od Kurtovy naprosté postradatelnosti – Smells Like Teen Spirit, na něž tancuje Gillian Wearing na videu a my to neslyšíme a asi to máme poznat, od diska I Will Survive, na což tancuje potom, který tady funguje spíš jako dobový hit a zástupce žánru než něco osobního – přes absurdní medializaci jeho smrti (malby paparazzi fotky agentů v sebevražedném skleníku, obálka huličského časopisu High Times – Special hemp issue! s otázkou Who killed Kurt? reprodukovaná Rodney Gordonem) a Kurta jako popkulturní všudypřítomnost (Richard Hawkins a jeho deníček s fotkou mrtvého Kurta a porňáku, který mi připomněl Bondyho báseň Četl jsem právě zprávu o procesu s velezrádci), přes Bankse Violetta, jehož kresby reflektují chaos punk rocku a logo Judas Priest, které rozmáznul po místnosti, připomíná, kdo může za sebevraždy (hlasitá hudba), až po Sama Duranta, který se zaujetím psychopata z Myšlenek zločince ilustruje složité vztahy mezi Kurtovým idealismem, Rosalind Krauss, Rolling Stones, stavbami Roberta Smithsona a textem Neila Younga o masakru na univerzitě v Kentu roku 1970.
Z výstavy Kurt v americkém Seattlu
Míra osobnosti ještě tak dosáhne vrcholu u Gretchen Bennett, která převádí Kurtovy mediální reprezentace do intimních kreseb a Daria Roberta, který slil dvě desky, Nirvany a Hole (Kurtovy ženy Courtney Love) a udělal z nich špunty do uší. Když si je dáš do uší, It sounds like they still love each other, zní to jako když se pořád milují, jak to nazval. Zní, ale pořád vidíš ostatní díla, stejně invazivní (co mu je po tom?) jako Robertovo, kde Courtney, v tónu s částí fanoušků, označují za zdroj všeho zla, včetně války v Iráku a pokut za parkování (třeba Daniel Guzmán). Tady už koukáme fan artu přes plot.
Takže krom skromných momentů, které Kurta vytahují z vlastního kánonu, notorických fotek, obalů desek a doby, kterou nepřekoná, to jsou pohledy zajímavé spíš ve vztahu ke kontextu tvorby jednotlivých autorů, než by pověděly něco ke Kurtovi nebo době po něm (über-sexy Elizabeth Peyton, jejíž obrazy spíš odrážejí dekadenci vzdechů popu v pokojíčku dědičky, než by promlouvali k dřevorubci, anebo vcelku citlivá Melanie Shiff, jejíž výstavu navštěvující rockmapu skrz stylový fotky se spoustou zapadajícího světla, jsem viděl v New Yorku a bavilo mě to tak víc). Dohromady fungují leda jako ukázka společné inspirace pro umělce pracující daleko od sebe. Ale takhle mohla být tématem výstavy třeba pánev Tescoma. Přehlídka toho, jak někoho/něco použít má s Kurtem společného jen to, co ho (prý) (mezi jiným) dohnalo k sebevraždě – že si ho přivlastnili.
Z výstavy Kurt v americkém Seattlu
Ovšem to, že umělci Kurta používají, asi říká věc, která je pro vztah ke hvězdě podstatná: nikdy nejde o ni, ale v první řadě o vás. O vaše problémy, promítnuté do jejích. Art nebo fan art. A z toho už se dá něco vyvodit. Vliv a vývoj ikony. Jak se Kurt, nehledě na to, kým byl ve skutečnosti, stal symbolem:
1. čistoty. Modrooký blonďák, co trochu zbytečně a zmateně umřel za svůj ideál, morální krédo, naučený z časopisů, který ho nakonec dostaly.
2. rebelie. Ale už v mediální době, rebelie manipulovatelné a dvojznačné svojí okamžitou vytěžitelností. Kurt se trefil přesně do momentu, kde se průmysl naučil inkorporovat sebemenší hnutí pod svýma nohama už při prvním pohybu. Kurt to konstantně shazoval – ale spíš aby zakryl rozpaky. Ideálům je třeba se vysmívat, i když po nich pošilháváme, abychom unesli nutné selhání. Jedno tričko Nirvana mělo na zádech nápis Flower Sniffin/Kitty Pettin/Baby Kissin/Corporate Rock Whores (Čuchají ke kytkám/Mazlí se s koťátky/Pusinkují mimina/Korporátní rockový děvky), stejně sarkastický jako omluvný. Dneska jsme mnohem cyničtější, už s tím počítáme. Víme od začátku, že veškerá patrná rebelie slouží stejně dobře mašině. Skuteční radikálové jsou neviditelní.
3. ztráty/tragédie. Shoda, že Kurta bylo škoda. Byl to náš "nedotknutelný geniální chlapec" a čistá duše a někde se stala chyba, ať už to byl žaludek, heroin, Courtney, úspěch, čest nebo naivita, muselo to být nedorozumění, kterému šlo zabránit. Tady v Seattlu, v tomhle malým městě, kde se všichni znaj, mají ke Kurtovi pořád niternej vztah, jakoby to byl mladší brácha, a tenhle přístup, zředěně, rezonuje i výstavou.
A 4. jak Kurt Cobain sebral blonďatou paruku Marylin Monroe. Nebo aspoň jak její monopol naboural.
Z výstavy Kurt v americkém Seattlu
Nakonec to, kromě diskvalifikovanýho Petersona, vystihuje nejlíp Durant se svým modelem land artu Partially Buried Shed, který Smithson zasypal v kampusu Kentu pár měsíců předtím, než tam Národní garda postřílela čtyři studenty protestující proti invazi do Kambodže. Durant kolem modelu postavil šest repráků, který to do něj pálej ze všech stran. Stouny, Younga, Nirvanu… A to je dojem z výstavy, a nejspíš i Kurtův dojem z posledních dní – přeřvávající se hlasy deroucí se o pozornost, každý s jiným požadavkem. Možná to byl jenom můj dojem, ale měl jsem pocit, že z toho hluku nejvíc vystupuje Smells Like Teen Spirit.
Od lesa
nanoru
