Vašku,
to to trvalo. škoda, že jsme se už nestihli vidět. Samá vernisáž, jarní gala, večerní gala… Tady Ron Galella se celý život pohyboval po večírcích, premiérách, galeriích i velkých muzeích. Až v posledních letech ho ale zvou.
Galella je nejslavnější americký paparazzo. Z dob, kdy ještě pořádně neexistovalo slovo celebrita, před Paris i Perezem Hilton, Gawkerem a TMZ (to jsou ty stránky, co ohlásily smrt Michaela Jacksona), ještě než se život hvězd považoval za součást jejich práce – životní rolí Brada Pitta a Angeliny Jolie je přece jejich vztah. To, že Galellovy fotky teď galerie věší na zeď, vychází i z toho, že představují něco jako Hříšné lidi města pražského. Dobu, kde jsi znal svého pararazza jménem, ten se choval ještě relativně gentlemansky a jeho technika i techniky byly předpotopně jednoduché.
Z newyorské výstavy Smash His Camera fotografa Rona Gallely
Z newyorské výstavy Smash His Camera fotografa Rona Gallely
O výstavěRon Galella: Clic Bookstore and Gallery, New York. Výstava trvá do 30. června 2010. Více informací na:
O příslušném dokumentu: |
Z newyorské výstavy Smash His Camera fotografa Rona Gallely
Galella začal fotit v armádě, ale i potom, v roce 1957 na fotožurnalistice v LA, si dával špionážní úkoly – dostat se tajně na večírky a přinést odtamtud fotky. Lesk Hollywoodu ho brzo oslnil, a on mu bleskem oplácel. V armádě se naučil jít přímo na věc – neschovával se v křoví s teleobjektivem, používal širší skla a chodil k hvězdám na dosah. V momentě, kdy na něj v roce 1974 dosáhnul Marlon Brando, přerazil mu čelist a vyrazil pět zubů, měl Galella erbovní historku. Zotavil se, vybral od herce 40 tisíc dolarů mimosoudně a nastoupil na Brandovu tiskovku v plné zbroji: krom kabátce s nápisem "Jsi další na řadě!" v helmě na americký fotbal s logem Ron Paparazzi na čele. Proto do balíčku Galella patří i fotky jeho samotného, jak pózuje s úlovky, jak číhá za Brandem nebo objímá Lisu Minelli, a taky popisky k jednotlivým setkáním. Na jedné z "jeho" fotek Jackie Onassis – kterou byl posedlý a kterou mu v roce 1982 zakázal fotit až soud – jde Galella s dvěma foťáky za ní. Měl fotit s modelkou testy, tak ji vzal k Jackie před dům, co kdyby bývalá první dáma zrovna někam šla. Měl štěstí, tak vrazil přednastavený foťák do ruky modelce a oba Jackie fotili a smáli se jejímu vzteku.
Z newyorské výstavy Smash His Camera fotografa Rona Gallely
Minulý týden fotograf Bruce Davidson vyprávěl o zjizveném klukovi na jeho fotce z newyorského metra, jak mu říkal, že jestli udělá ještě jednu fotku, že mu rozbije foťák. Davidson mu ale ukázal svoje práce a chlapec uznal, že je dost dobrej na to, aby ho vyfotil. Galella pořád nosí dvě svoje fotky přímo na řemenu svého Nikonu vedle iniciál RG, ale nikomu je ukazovat nepotřeboval. Všichni je znali z časopisů. A Galella pochopil, že je to právě překročení konvence, společenské i fotožurnalistické, to, že bitka visí ve vzduchu, co dává jeho fotkám říz. Stejně jako Rockyho klišé italského hřebce, pre-metrosexuální testosteron Steva McQueena nebo Sinatry, používá Galella i vlastní bouchačství.
Z newyorské výstavy Smash His Camera fotografa Rona Gallely
Tahle expozice má jméno jako nový dokument o něm - Smash His Camera, Rozbij mu foťák a jeho poslední kniha se zas jmenuje No Picture, Nefotit. Kříží se na ní křiklavě rudé pruhy připomínající policejní pásku zákazu vstupu, stejně jako červený titulek bulváru. Pod ní jsou Sean Penn s Madonnou. Mladí, krásní, sexy, styloví, černobíle nostalgičtí, on jí zakrývá obličej, čímž ji chrání i ovládá a zároveň ji drží kolem krku, jakoby ji bezděky ležérně přiškrcoval. Všichni víme, že jejich manželství skončilo, protože ji Penn bil a kdybychom to nevěděli, funguje na nás ta fotka leda jako reklama Aviatory (to jsou ty brýle). Leták, propagující knihu navíc k fotkám pitvořících se celebrit přidává komické a asi autentické titulky. Majitelka Elaine‘s, restaurace tady kousek, kam chodí třeba Woody Allen, na objektiv útočí víkem od popelnice a slovy: "Je mi kurva jedno, kdo jsi!" Jagger, který jakoby zaujímal kung fu pozici vyslovuje základní otázku: "Proč to musíme dělat na ulici?" Jackie O.: "Máš ze sebe radost?" A manžel Ari Onassis: "Bereš nás jako kořist."
Z newyorské výstavy Smash His Camera fotografa Rona Gallely
A právě. Ron Galella je bere jako kořist a má ze sebe radost. Tím, že otravuje nedostupné hvězdy, poskytuje divákům i jisté zadostiučinění. Je to jakoby močil bohům na trávník. Udělal z dokonalých králíky zaskočené ve světle svého blesku. Jsou to právě Jaggerovy zdvižené prostředníky a ruce vytrčené proti objektivu s prsty jako vykřičníky za slovy Exkluzivita! Drama! Exprese!, vypjatá gesta jak z baletu Longových Men in the Cities, co dělá jeho klasický paparazzo styl. A ta pouliční násilnost ho malinko a nenápadně postrkuje k tradici Weegeeho, jehož pouliční fotky z černé kroniky zažívají už nějakou dobu světlé zítřky.
Z newyorské výstavy Smash His Camera fotografa Rona Gallely
Z newyorské výstavy Smash His Camera fotografa Rona Gallely
V roce 1986 Sean Penn plivnul na skupinku fotografů, kteří ho s Madonnou po představení sledovali. Trefil Galellova synovce Anthony Savignana. Ten plivnul zpět a už byli v sobě. Recepční s koštětem a ječící Madonna se je snažili odtrhnout, zatímco ostatní fotografové fotili. Pochází z toho jedna ze slavnějších Galellových fotek: vší silou rozmáchnutý Penn, suma elegance, mládí a výtržnictví. Etiku věci si tedy vyřešíš jednoduchou otázkou, jestli považuješ za známku kvality své práce, když na tebe plivou i děti Clinta Eastwooda. Já tu hrdiny ani oběti nevidím. Koneckonců – pořad je jen takový, jací jsou jeho diváci. Ale když už používám ty vojenské a lovecké příměry, Davidson taky říkal, že Cartier-Bresson byl povahou lovec a z lovecké rodiny pocházel. Tak aby to nevypadalo, že to házím jen na paparazzi.
Z newyorské výstavy Smash His Camera fotografa Rona Gallely
Galellovy fotky samozřejmě mají vše, co postrádají tehdejší strnulé studiové portréty a hollywoodské filmy. Narozdíl od reality show dneška, kdy tvůj počítač v Praze má k hromadě fotek z vernisáží stejně daleko jako můj tady na Manhattanu, tehdy to byla vzácnost, a nejen Galella chápal svoji práci jako nestylizované portréty. Moment překvapení jim zaručoval autenticitu. Už jen to, že hvězdy bývají na oficiálních fotkách většinou samy, jako bohové v abstraktním, neskutečném prostředí a mají vztah jen k divákovi. Tady je ty nečekané kombinace – Michael Jackson klábosí s Brooke Shields – zlidšťují.
Mimo kontext časopisů, v galerii, kde historky v popiskách nahrazují částky od 1400 do 3500 tisíce dolarů, vypadají ty fotky ale stejně naze jako ze tmy vytažené celebrity. Ačkoli vybrali ty čistší, ty otevřené pusy a přimhouřené oči popírají většinu konvencí, kterým ve fotolabu souhrnně přezdívají "jenom dobré". To, že se z černobílých paparazzi fotek stal mezitím hojně napodobovaný, ale esteticky vypiplaný styl – Peter Lindbergh si vždycky rád vyfotí modelku kráčející davem – je zpětně dělá ještě syrovější. Ačkoli já jsem spíš typ " udělejte mi všechny", nakonec mě překvapilo jak málo "dobrých" Galella za padesát let trefil. Veškerá rafinovanost padla na to, jak se k objektu dostat, jak vyprovokovat akci. Na stěně, když získaly slávu a věk, zjišťuju, že printy to nejsou kdovíjaký a ta formální jednotvárnost v takovém množství omrzí. Tematické dělení podle osobností (Warhol, Onassis) nebo prostředí (Studio 54, předávání cen) zrovna nepomůže. Chvílema jsem měl pocit, že jsem v pizzerii, jakých je tu mraky, kde je zvykem vyvěšovat fotky slavných (zvlášť italských) patronů, co šli kolem a dostali pepperoni za to, že se nechají vyfotit s kuchařem.
Z newyorské výstavy Smash His Camera fotografa Rona Gallely
Paničky s šedými melíry, rudými rtěnkami a šaty Barbie Hawaii po 50 letech aneb návrat k Quicksilver Roxy, i holky, co chodily do Studia 54 a doufají, že na nich ulpělo něco z Travolty, se sem přišly najít na nějaké fotce. Mladíky v okovaných botách zas přitahuje styl a kouzlo mrtvých celebrit. Ty ze 70. let budou obdivovat, těm z 80. let se budou smát, (v 80s vypadal hrozně i Bob Dylan, a ten vypadá už šedesát let stejně). Tarantinovské diskuse – kdy umřela Bridget Bardot? Žije ještě Frank Sinatra? – dneska většinou rychle ukončí Wiki na iPhonu.
Z newyorské výstavy Smash His Camera fotografa Rona Gallely
Zlaté šperky nebo stříbrné, všichni si ale přišli potvrdit, že žijí ve výjimečném městě. Stačila by ta skupina fotek věnovaná Warholovi – Andy v ZOO, vypadající jako papoušek; Andy ponořený v nechutném hotdogu; Andy na přehodu s batůžkem model německý úředník ministerstva rozvojové spolupráce; nebo moje oblíbená, pro Warhola charakteristická, Andy s igelitkou s nákupem fotí polaroidem. Warhola New York miluje, protože ztělesňuje to, jak by se sám chtěl vidět – umění i komerce, hédonismus i workoholismus, demokracie i exkluzivita, divnost a její přijetí. Galella, kluk z Bronxu a dlouhá léta soused Sopránových v New Jersey, fotil jeden větší "spontánní portrét", portrét města. Patří stejně jako Warhol k obrazu New Yorku, který už zmizel, New Yorku jako města na Divokém západě, trochu drsnějšího, ale taky skutečnějšího, čitelnějšího a nesvázanějšího, města, kde vznikalo něco nového.
Vzpomínat ale můžeš s iPadem. Příště snad Miranda July.
Z ostrova zdraví
nanoru
Z newyorské výstavy Smash His Camera fotografa Rona Gallely
