Výstava Ňu ňu ňu – New York shrnuje pobyt Jakuba Matušky aka Maskera (1981) v hlavním městě světa. Celebrita pražské streetart a graffiti scény a student ateliéru Vladimíra Skrepla na AVU, který využívá video, fotografii, objekt i komerční design, ale jehož nejsilnější zbraní zůstávají štětec a tryska, v New Yorku letos navštěvoval The Cooper Union for the Advancement of Science and Art. V Karlín Studios představuje malby, kresby, billboard i instalaci vycházející z vlastního obrazu, který na newyorské výstavě zakryli před dětmi.
Jakub Matuška aka Masker: ŇU ŇU ŇU ŇU – NEW YORKKarlin Studios, Křižíkova 34, Praha 8 – Karlín, výstava trvá do 7. listopadu 2008, otevřena je vždy v úterý až v neděli do 12 do 18 hodin, vstup volný; www.karlinstudios.cz; www.masker1.net. |
Člověk nemusí řezat hluboko, aby se v Matuškovi dořezal krve. Naopak, nosí vnitřnosti jako šálu, nikoli pornografickým odhalováním detailů ze soukromí, nýbrž na růžovo, žluto a modro maluje jakási obecná lidská střeva, hleny a polypy, které občas potřebují propláchnout. Jeho New York tudíž není, jak by se dalo čekat, dějištěm graffiti orgií Wild Style, New Yorkem Haringa, Warhola nebo Shafraziho, ani Gothamem pana Batmana. Město se před Matuškou legendám spíš vzpíralo, ňu ňu ňu na něj zrovna nedělalo a doma mu mezitím zemřela milovaná babička. Práce z New Yorku jsou tak tím nejsyrovějším, co zatím předvedl.
Intermezzo č. 1
ŇU ŇU ŇU ŇU NEW YORK
My v New Yorku sloužíme černou mši materialismu.
Jsme konkrétní.
Jsme tělo.
Jsme pohlaví.
Jsme muži až do morku kostí.
Zbožňujeme hmotu, energii, pohyb, změnu.
Benjamin de Casseres, Zrcadla New Yorku, citováno dle knihy Rema Koolhaase Třeštící New York (česky vyšlo 2007)
Děti, nedívejte se na to!
Když americký spisovatel Washington Irving před dvěma sty lety ve směsici faktů a fikce nazvané A History of New York věnoval Manhattanu přezdívku Gotham, bylo to podle mýtického města, jehož obyvatelé prosluli jak lstivostí, tak pošetilostí. A stejně jako se Matuška naučil přistupovat k Newyorčanům, přistupuje k životu a lidství obecně – s obdivem, úžasem a posměchem zároveň. Nejlíp je to vidět z okénka linky 7 nadzemky poblíž stanice 45th Rd Court House Sq – ovce se tam trhají o vlka, kytka močí na kluka a mrakodrapy nalétávají do letadel. Je to absurdní, dětinské a okouzlující.
Maskerův "piece“, pokrývající celou střechu skladiště, samozřejmě zůstal i se sladištěm v Queensu, pro Karlín jeho fotografii Matuška vytiskl na billboard. Za mořem - v soukromé sbírce - zůstala také dvě plátna, která visela na společné výstavě v Cooper Union a ačkoli námět pro Dobré ráno v NY inspirovala reklama, v níž mladý muž po ránu vyzvrací chlupatého voříška, kterou v Británii zakázali, protože strašila děti a lidem se z ní dělalo nevolno, byl to obraz nazvaný Callipo Boys, který během výstavy organizátoři před dětmi zakrývali.
Callipo Boys, přezdívané Sebekuřiči, namaloval Matuška v New Yorku vůbec jako první a taky se na nich metropole nejvíc podepsala. V Karlíně autor transformoval Callipo Boys do instalace, v níž přestárlé lednice pasivně bzučí dumku o opotřebovanosti města a o dvojrozměrné kázni jeho urbanistické mřížky. Ta je v tomhle případě půdorysem továrny na ne-životy z Kafkovy prózy Nezvěstný: v matrixu bezútěšných zahuštěných kukaní se zacykleně uspokojuje soucit budící omámená armáda osamělých mladých profesionálů. V geometrii původních Callipo Boys defiluje diktát modernismu - namísto jinak typických Matuškovských organických hlenovitých frasů, které - zůstaneme-li u architektury - mívají blíž ke kluzkosti Kaplického vizí. (Pozn. red.: fras/frasík – zástupný termín pro jakékoli podstatné jméno, většinou v jemně uštěpačném smyslu; hmota, věc.)
Intermezzo č. 2
masker píše: hehe
masker píše: hruza
masker píše: ja to tady nenavidim
masker píše: za to muzu ja
Ztracený ráj
Babičce je věnována scéna provedená sprejem a barvou přímo na stěnu Karlin Studios. "Je mi kolem deseti let jsem s babičkou a dědou u stolu na chatě, autobaterie z na tu dobu luxusního Fiata s koženkou uvnitř napájí televizi v níž právě začínají svou hru se zločinem Body a Doyle jakožto Profesionálové. Děda kouká do programu a já si loupu vajíčko na hniličko. Citově zabarvený nákres letní situace u rybníka v obci Jevany, trošku horrorovo-smutně-uplakano-něco... Taktéž se pokusím nabarvit několik malých stromků a větví v květináčích,“ píše autor. Ač s vždy připravenou únikovou cestou ironie, Matuška je plný sladkobolné úzkonohavičácké sentimentality. Taková zjemnělost se u graffiťáků nenosí. Tam se nosí pyžama (viz box Úzkonohavičáci a pyžamáci) a v jejich plandajících záhybech se fajnové city ztrácí.
Úzkonohavičáci a pyžamáciÚzkonohavičáctví je širší označení pro globální styl a ideologii "úzkonohavičáků/uzounů“, kteří se kromě přiléhavých nohavic, slušného vzdělání a sociálního zázemí vyznačují láskou k ironické nápodobě americké bílé spodiny, k svému blogu, k jisté formě sociální a enviromentální zodpovědnosti a ke všemu, co je indie a levné. Mísí se v nich nerdství, metrosexualita, snobismus, namyšlenost, afekt a přecitlivělost. Zásadně poslouchají jen b-strany desek a raritní kusy. K dalším typickým proprietám patří kostěné brýle, truckerské čepice, flanelové košile, "palestinské“ šátky a indiánské čelenky, což značí, že úzkonohavičáci rabují historické alternativní a kontrakulturní životní styly a obírají je o jejich estetiky, které pak volně a dekorativně remixují. Jejich subkulturním protějškem jsou tzv. pyžamáci, tepláková kultura vyznavačů stylů odvozených z černošské městské kultury odění do širokých mikin a nohavic, především tedy hiphopeři. |
Takový náš Enšpígl
Matuškovy obrazy nejsou tak jednoznačné jako Maskerovy pouliční výjevy; však také pravé jméno tohoto autora je právě mezi Matuškou a Maskerem (jistě, je to "aka“). Jeho pohled, jeho představivost, stejně jako jeho kresba, jsou zjevně převlečený Paul Newman – vždy bez námahy, nenucené a elegantní.
Stejně jako vymýšlí a krade slova pro jevy, na něž čeština nemyslí, přepisuje tenhle autor svět vlastním jazykem. Osobně i v tvorbě vystupuje Matuška – ten panenský obličej eféba schovaný za nestoudně dlouhými řasami, známý z jeho prací - se (snad) bezelstně nevinnou dětskou upřímností, již lze snadno zaměnit za netaktnost nebo rovnou vyzývavou drzost. Nutí zamyslet se nad společenskými normami a způsobuje trapné situace. Jako Enšpígl, taškář, čtverák a šibal vzdělaný ulicí a vybavený sovou, zrcadlem a kuličkou cinkající ve spreji, otáčí situace, věty, stavy proti nim samotným. Ale Matuška nebojuje s proradnými měšťany ve jménu slabých, ale s ryze osobními situacemi: se smutkem, absurditou, nedostatkem komunikace, sny, přetvářkou, křečí, láskou, nejistotou, smrtí, vlastním egem a masturbací.
Nerušeně se prohrabuje streetartem/designem/cartoons, ale vždy spolehlivě nechá ležet jejich prefabrikovanost a zůstává výrazně intimní a svůj. Machistická klišé streetartu a graffiti převrací zjemnělými tématy, pohrává si s kontexty a juxtapozicemi, vyzývá k porušování pravidel a umělecký svět ponouká další dávkou svůdné popové čitelnosti, groteskními příhodami a potěšením z barev, půvabných tvarů a dívání.
Stojí celkem jistě na svých nohou a stojí mimo skupiny. Úzkonohavičák ve středně širokých nohavicích, writer hraničící s rejstříkem Holého Studia Kamarád, pastelový baseballista na umělecké škole, který si nejraději nechá říkat prostě kluk.
