Z mnohých fotografií v tisku, z televizních šotů a z recenzí zaznamenalo publikum – zřejmě početnější než běžná divácká obec -, že v Národním divadle hrají "divného" Karla Čapka, konkrétně jeho hru Věc Makropulos. Považte: na jevišti se pohybují postavy, v nichž známé herecké tváře jen s obtížemi rozpoznat, figury jsou velmi stylizovaně nastrojeny a nalíčeny, scéna je modernisticky strohá a výrazně nasvícená. Celý ten "tanec" se zkoušel nekonečné týdny a měsíce, dlouho jen pohyby a zase pohyby, teprve pak k nim herci mohli přidat slova.
Karel Čapek
Lze se dočíst, že tenhle Karel Čapek vlastně není Čapek, že text věhlasnému americkému režisérovi Robertu Wilsonovi pouze posloužil za materiál k vytvoření živých obrazů na jevišti, které jsou sice možná krásné, ale poněkud bez obsahu a étosu. Například Jaroslav Formánek v Respektu napsal: "Čapkovo poselství o hrůze ze smrti, touze po nesmrtelnosti, ale i o věčném pokušení vytvořit nadčlověka vyznívá v jeho (Wilsonově) Věci Makropulos okrajově a nedůrazně. Ve Stavovském zrežíroval vizuálně pozoruhodný tragikomický škleb o lidských povahách. Na okázalou formu bez silného obsahu se ale rychle zapomíná."
Obnažující role
Nehodlám se zde pouštět do polemik o vztahu formy a obsahu, o sdělovacím potenciálu povrchu a hloubky, o rozdílu mezi okázalostí a perfekcionismem, o tom, na co, kdy a jak rychle se u divadelních zážitků zapomíná. Zkrátka Robert Wilson klade mimořádný důraz na "povrch", na to, co je vidět, a v této inscenaci i na to, co je slyšet mimo slova, tedy na (dodejme: vynikající) scénickou hudbu Aleše Březiny, jejíž trvalá přítomnost posunuje Věc Makropulos až někam ke hře se zpěvy.
Robert Wilson
O oprávněnosti a vyznění Wilsonovy inscenace se mohou a musí vést otevřené diskuse, nicméně pro veřejnost nejspíš zůstane nezodpovězeným "tajemstvím" volba herců pro jednotlivé role. Na základě čeho si je Robert Wilson vybíral? Chtěl nebo prostě musel lovit výlučně ve vodách Národního divadla i tehdy, když třeba zjistil, že v něm nemá všechen "potřebný materiál"? Z toho, co dosud bylo zveřejněno, je jasné pouze to, že od počátku byl režisér rozhodnutý pro Soňu Červenou, jež ovšem na jevištích Národního divadla toliko hostuje. Všichni ostatní, vyjma Vladimíra Javorského, který soubor dobrovolně opustil vloni, jsou kmenovými herci ND. A ve Wilsonově aranžmá máme možnost spatřit, čeho tito jsou schopni v díle, v němž obdrželi úlohu "pouhých" nástrojů, v němž nemohou spoléhat na své zavedené šarže, protože Wilson inscenační stavbu buduje zcela odlišně od řadových domáckých postupů, na něž jsou v divadle, natož ve filmech či televizních inscenacích, tito herci navyklí.
Věc Makropolus ve Stavovském divadle je tedy jedinečnou příležitostí přesvědčit se o ochotě několika vybraných jedinců první české scény k výrazové tvárnosti, k účasti na rituálu, v němž jejich tělo a mysl jsou nuceny pracovat v nezvyklé stylizaci a koncentraci. Tato konfrontace je v tuzemských poměrech velmi užitečná, neboť "mezi námi tady" populární herci si ve Wilsonově pojetí najednou nemohou vypomáhat frky a spiklenectvím.
VĚC MAKROPULOS v režii Roberta Wilsona - Vladimír Javorský a Pavla Beretová
Dva ženské póly
Jak dopadli jednotliví aktéři? Upozorňuji, že jde o postřehy z jednoho představení, konkrétně z druhé premiéry a že při jiném představení to mohlo nebo může být (ovšem ne asi úplně) jinak. Ale přece:
Ideálním Wilsonovým nástrojem se ukázala být mladá Pavla Beretová v roli Kristiny. Pohyby dotahovala, v hlase a v gestech zdánlivě "přehrávala" k loutkovitosti, ale právě tohle Wilsonovo pojetí potřebuje – napětí luku, vláčně a přesně vystřelované jednotlivosti skládající celek. Na odhodlání Beretové byla radost pohledět, a publikum to citlivě vnímalo, na konci ji právem odměnilo potleskem srovnatelným s tím, který si vyhradilo pro pětaosmdesátiletou Soňu Červenou v hlavní roli Emilie Marty. Nad držením těla, nad sošností chůze Soni Červené nelze než smeknout, je to energický minimalismus adekvátní roli osoby staré tři sta let, kterou už ovšem nebaví žít, ale zároveň se tak strašně bojí smrti, že pro "věc Makropulos", zajišťující extrémní dlouhověkost, přichází ještě jednou.
VĚC MAKROPULOS v režii Roberta Wilsona - Soňa Červená
S mluvním projevem, konkrétně s intenzitou a dikcí, to u Soni Červené bylo skoro na hraně, potenciálu jejích současných hlasových sil přece jen lépe odpovídá komorní Divadlo Kolowrat, kde předloni výtečně ztvárnila ústřední roli v Nekvasilově a Březinově opeře Zítra se bude... V představení Věci Makropulos, jehož jsem byl svědkem, Červená bohužel vypustila (jak mě po představení případně upozornil kolega Jan H. Vitvar, díky) v předposlední replice zásadně důležité věty: "Do sta, do sta třiceti let to vydrží, ale pak… pak v něm umře duše. Nic, nic, nic se neděje., Ani já se neděju."
Dám či nedám, čeho žádáte, Mistře…?
A pak už jsou jen samé mužské role. Obstojnými nástroji ve Wilsonově skladbě se ukázali být Vladimír Javorský v roli tajemného Muže s hůlkou, mladší členové činohry Jan Bidlas (coby Albert Gregor) a Filip Rajmont (jako Janek Prus), ale i rutinér Václav Postránecký (Advokát dr. Kolenatý), který jako by si řekl, že si na něj žádný Robert Wilson nepřijde a že se nenechá otrávit, i když tohle zrovna není úplně jeho gusto. Ale já schopný sluha jsem, jako by dal najevo Postránecký, a dostane se vám, Mistře, toho, čeho ode mě žádáte. Jakkoliv je mi protivná velkoústá rozšafnost, do níž se k stáru Václav Postránecký v rolích i mimo ně posadil, nelze než uznale pokývat nad zkázněnou profesionalitou, k níž zde byl schopen a ochoten se vybudit.
VĚC MAKROPULOS v režii Roberta Wilsona - Filip Rajmont
O totéž usilovali i Petr Pelzer (Solicitátor Vítek) a Milan Stehlík (Hauk-Šendorf), ale ať dělají, co dělají, ať chodí po jevištích ND již drahně let, fundament nutný pro wilsonovskou antipsychologickou múzičnost se v nich nachází v množství menším než dostatečném (nicméně u Pelzera jde v roli Vítka o šťastnější z jeho úloh).
To Miroslav Donutil (jako Jaroslav Prus) – lhostejno, zda zamýšleně či nechtěně – dával onen večer najevo, že v tomhle on se hodlá angažovat jaksi jen odtud až potud, že tohle mu nejde "od srdíčka". Pohyby a gesta potřebně nedotahoval, jeho kresebné tahy postrádaly šťávu, ego se mu nerozplynulo ve figuře, nedokázal na sebe "zapomenout". Při děkovačce se pak tlačil o půl kroku před Soňu Červenou, jeho návyk na to být miláčkem večera se v okamžicích, kdy už bylo po všem, pasíroval ven naprosto nezadržitelně; tím nepatřičněji to působilo. Je velmi pravděpodobné, že i Miroslav Donutil, jakož i ostatní členové souboru, věnoval nastudování Věci Makropulos ojedinělé kvantum energie, avšak v jeho případě – tak to na mě působilo – šlo o vynucené penzum, nikoliv o vnitřní srozumění s novou a krajní zkušeností.
VĚC MAKROPULOS v režii Roberta Wilsona - Václav Postránecký
Škoda tedy, že Robert Wilson nenalezl více odhodlaných a "naslouchajících" herců jako je Pavla Beretová. Asi teprve potom bychom pocítili plný potenciál Wilsonova "manýrismu".
Stálo by nyní za to detailně sledovat, jak dlouho, do kolikáté reprízy pražskému hereckému ansámblu vydrží vůle k tvaru, která je ve Wilsonově režii nutnou podmínkou vyslovení vnitřních obsahů skrze vystavěné obrazy. Je v českém divadelním prostředí známou skutečností, že když se po premiéře na jinou štaci vzdálí režisér-perfekcionista a inscenaci ponechá svému osudu, že ta se během repríz postupně sesouvá k přibližnosti, která je faktickou královnou zdejších scén. Tak schválně, jakého věku se dožije vytříbený tvar Věci Makropulos ve Stavovském divadle…
Základní údajeVĚC MAKROPULOS REŽIE, SCÉNICKÁ VÝPRAVA A SVĚTELNÝ DESIGN: ROBERT WILSON OSOBY A OBSAZENÍ: |
