Ahoj Vašku,
zajímavá věc. Na Rineke Dijkstra, jednu z nejdražších a nejkopírovanějších současných fotografek, narazíš teď podél 5th Avenue, jedné z nejdražších a nejkopírovanějších současných ulic, hned třikrát. Almerisa, časosběr bosenské holčičky, z níž se stává nizozemská žena, který jsme viděli před čtyřmi lety na Dijkstry přehlídce v pražském Rudolfinu, visí teď v MoMA na Pictures by Women: A History of Modern Photography, ženské výstavě, o které jsem ti tady psal minule a současně i v Metropolitním muzeu, v úplně jiném kontextu, na malé, ale v nohách pevné výstavě o posunech, nazvané Between Here and There: Passages in Contemporary Photography. V Marian Goodman Gallery pak Dijkstra ukazuje nejnovější práce. Ale i ty mají dlouhé kořeny.
Z výstavy Rineke Dijkstry v Marian Goodman Gallery
Jsou to tři videa a čtyři portréty ztracené v bludišti galerie; na fotografku zvláštní poměr. Víš, že videím se normálně vyhýbám, rád si určuju svůj čas sám a nemívám trpělivost. Taky napíšu něco víc o jednom, druhé dvě spíš jen přeletím.
I See a Woman Crying (Weeping Woman), 2009-2010 snímá několik uniformovaných školáků, jak si lámou hlavu nad Picassovou Plačící ženou ("Možná ji někdo napsal dopis se slovy: ‚Jsi další na řadě!‘”, "Možná chtěl Picasso jenom udělat obrázek, kterej by byl jinej než jiný obrázky."). Samotnou plačku nikdy neuvidíš, je přilepená na stativu jedné z kamer namířených na děti. A navíc je to jen reprodukce, takže se hned zamotáš do tivoli odrazů – v galerii se díváš/interpretuješ, jak se děti ve studiu postaveném v galerii dívají na reprodukci malby ženy a nahlas ji interpretují.
Z výstavy Rineke Dijkstry v Marian Goodman Gallery
Podobně druhé video, Ruth Drawing Picasso, 2009-2010. Sleduješ, jak někdo natočil, jak anglická žákyně Ruth soustředěně kopíruje Picassův obraz v liverpoolské Tate. Zajímavá věc: Picassovy výstavy táhnou teď MoMu (Picasso: Themes and Variations), Met (Picasso in The Metropolitan Museum of Art), i Tate Liverpool, kde do 30. srpna běží i obě tahle picassovská videa.
S posledním kusem, The Krazyhouse, Liverpool UK, 2009-2010 – vlastně je jich pět v jednom, Megan, Simon, Nicky, Philip a Dee – jsem ale zůstal hodinu, celé dvě půlhodinové smyčky. Dijkstra přímo navazuje na svoje slavné video, které mě bavilo už v Rudolfinu, The Buzz Club, Liverpool, UK / Mysteryworld, Zaandam, NL, 1996-1997. Chtěla tenkrát fotit v Creamu, liverpoolském klubu (jmenoval se podle něj festival, přijel i k nám, Creamfields), ale když viděla tu frontu, řekla taxikáři, ať ji vezme někam jinam. A tam byly děti a DJ, co do mikrofonu hlásil, kdo má zrovna narozeniny. Dijkstra rozbila v rohu ateliér a zbytek je historie. A před dvěma lety, skoro padesátiletá, se do Liverpoolu vrátila, v třípatrovém klubu Krazyhouse zas postavila bílé pozadí na parketu. Tentokrát žádala teenagery, aby tancovali na svůj oblíbený track, ve všední den, kdy je v klubu zavřeno, v denní hodinu, za střízliva a sami. Bizarní je, že ty holky a ta hudba, vypadají skoro stejně jako před patnácti lety. Jen šaty jsou o něco kvalitnější a líp jim sedí.
Z výstavy Rineke Dijkstry v Marian Goodman Gallery
O autorceHolandská fotografka Rineke Dijkstra (1959) si získala mezinárodní věhlas díky svým působivým portrétním cyklům, v nichž se zaměřuje především na zcela konkrétní, obyčejné lidi s jejich individuálním osudem a pocity. Její velkoformátové portréty jsou prosté, barevně subtilní, výrazově intenzivní, kompozičně vyvážené a emotivně neobyčejně působivé a silné obrazy, vzdálené jakékoliv umělé typizaci. Tvůrčí přístup Rineke Dijkstra je transparentní, formální a přesný. Nejsou tu žádné fotografické triky ani manipulace s obrazem. Prostota vizuálních prostředků směřuje veškerou pozornost na portrétované osoby, které svým jedinečným způsobem odhalují určitou nejistotu před kamerou, zranitelnost a zároveň křehkou osobitost. Zdroj: Galerie Rudolfinum |
Dijkstřiny fotografie bývají malířské, jemné a prosté. Její pozadí je čistý. Pláže, lesy a bílá fungují jako ty uniformy v nichž většinou vězí její objekty (uniformy vojáků, matek nebo vyznavačů hudebních stylů v tomhle případě patří do jednoho pytle). Nechávají dostatek obecného, aby mohlo komunikovat s jednotlivým a většinou zabřednou do docela napínavé konverzace. "Zajímá mě paradox mezi identitou a uniformitou, zajímá mě moc a zranitelnost každého jednotlivce a každé skupiny. Pravě tenhle paradox se snažím vizualizovat tím, že se soustředím na pózy, postoje a gesta," napsala ke své chicagské výstavě v roce 2001. V tom se neliší třeba od Juliana Opie, jeho portrétů, siluet a veškerých tanečnic. Opie taky redukuje, co to dá, minimalizuje až k obecnému, ale brzdí dřív, než by přejel osobitost kompletně. A v tom je Dijkstra taky jako Richard Kern (rád si poslechnu protiargumenty).
Z výstavy Rineke Dijkstry v Marian Goodman Gallery
Dijkstřini lidi jsou krásní, nevinní, mladí, světlí a čistí. Vystrkuje je do zastaveníček mimo každodenní šrumec, do jakéhosi malého ráje vlastního srdce, zvukotěsné pohádky zdánlivě nemanipulované okolním světem ani jí samotnou. Což je samozřejmě past a blud, protože, písek a větve stranou, ty fotky trčí v samém jádru mediálního kolotoče a osvětlují je jeho neony. Dijkstra jasně určuje mantinely situace i scénář a na těch fotkách defiluje dokonalý vkus střední třídy, zdánlivě nenapadnutelný, ze všech stran vyztužený karbonovými kompozitami zobrazovacích technik všech koutů dějin západní kultury (začíná to snídaní v trávě, pokračuje Botticelliho plážovým kontrapostem a zdaleka nekončí "anglickou konverzační malbou", jak jsem někde čet). Víc než kde jinde je tu vidět, jak je každá její fotka sérií vědomostí, stejně jako originální fotkou Rineke Dijkstra. Kouzlo jejího rukopisu, její popularity mezi laiky i odborníky, vězí ale v tom, že se k dějinám umění nevyjadřuje, nehodnotí ani neobnažuje, aplikuje je. Koncepty nevystavuje, ale využívá. Lidi, prostředí, ani svojí knihovnu nenechává zbytečně žvanit.
A nadživotní stříbrná plátna Krazyhouse jsou stejně vyrovnaná. Tak akorát koncept, tak akorát suchý, tak akorát o hudbě, mládí, sexu, módě, osobnosti, řeči těla.
Rád si taky poslechnu, co by měl kdo proti tomu, že tenhle metalák je nejlepší klip, co System of a Down kdy měli. Jeho představení je jak představením osobním, tak celé subkultury: je na něj současně pyšný a zároveň se za něj stydí, protože se právě obnažil a to s teatrálností, přecitlivělostí a hysterií, jíž se společnost, zvlášť u mužů, většinou vysmívá. Ukáže se to – stejně jako u ostatních tanečních videí – samozřejmě na konci nebo na začátku. Tam jsou tanečníci nejvíc sami sebou, nejistí, nevedeni konvencí, kterou vyznávají. Pokud nejsi profesionál, tanec je sakra intimní věc (jednadvacetiletý kadeřník Philip tancuje odjakživa a už s tím i vystupoval, ale pořád je to kadeřník). Jedna moje přítelkyně kdysi říkala, že koho tanec se jí nelíbí, s tím si nebude rozumět. V tanci je ale stejně osobního jako obecného – z klipů naučených figur stejně módních jako hudební prvky nebo oblečení a účesy.
Z výstavy Rineke Dijkstry v Marian Goodman Gallery
Každé to video je tak portrét stylu hudby a hodnot lidí, kteří se s ní spojují. Odhalují se nejenom důvěrností tance, ale i výběrem tracku, kterým se hlásí k celému ideologickému balíčku. Když chceš, můžeš ta videa číst jako porovnávání si vkusů (Bourdieu o tom napsal hezkou knihu, jmenuje se Distinction: A Social Critique of the Judgement of Taste) – posun blonďaté čičiny, stejně levné jako trance Rythm of the Night, jehož slova tragicky nezná a snaží se to zachránit sexy úsměvem, do kontextu vysokého umění a malířské tradice. Sleduješ tu holku tancovat před kamerou, adolescentní souboj mezi sebevědomím a pochybami, a vidíš sebekonstrukci, sestavení. Sleduješ stavebnici, Merkur kultury. Stejný jako když v tracku, na který tancuje Philips, nacházíš zbytky Toxic od Britney Spears, ragga Rockers 2000 od Sergeant Steppa i Rock To The Rythm od Cutback feat. Federal, jejich techno remixu a mnoha dalších vrstev. Když to slyším, i bez videa si dokážu představit to jeho hnědý tričko a agresivní tanec; být Philip Čech, má kapsáčový kraťasy. Bloňďatá romantička z Pláže, co tancuje na remix šest let starého hitu Need To Feel Loved od Reflekt, a kterou bys chtěl v svým dětským seriálu, naopak krom agresivního výstřihu a počáteční nejistoty ("Co s pusou, co s tou pusou?"), vystačí se superklidnou úsporností, která nic víc nepotřebuje. Jakoby tančila v nějakém jiném skupenství. Stydlivé mladičké černošce hraje DJ remix, který ji tolik nezajímá, což ti poskytne další příležitost sledovat, jak váhá, chytá se, zkouší se přidat a do krásně subtilního pohybu se rozjede až když nastoupí r’n‘b hvězda Kelly Rowland. I pak nekonečně opakuje dvě figury a nakonec už jenom neví, co dělat. Celou dobu nezapomene, že ji natáčejí a že neví, co se v takovou chvíli dělá s částmi těla, které zrovna nepoužívá, jako třeba obličejem. To je portrét jejího věku par excellence.
Z výstavy Rineke Dijkstry v Marian Goodman Gallery
Naopak, metalista zná každá zvrat dokonale, to je věc cti, hudba pro něj znamená návod k životu, ne jen nástroj na sobotní zábavu a balení kluků. Jeho air giutar a headbanging (hra na neexistující kytaru a máchání hlavou) jsou standardizované způsoby, jak udělat z bílého rocku taneční hudbu, ale nejklišovitější je tam, kde si myslí, že je nejniternější – když před námi klečí a podřezává si krk. Říká nám o své nejistotě, vlastně si říká o to, abychom mu vymlouvali sebevraždu, tak nejistý a odmítnutý se cítí. A taky si myslí, že je to tak trochu cool, když se o tom zpívá. Aspoň někam patří.
Fotografické portréty – k videím vlastně patří jen jeden, Nicky, té vystřižené blondýny – doplňují pohyblivé obrázky jiným typem informace, jinou intimitou, ostrostí detailu, čitelnou každou nehybnou brvou. Na jedné ze zbylých dvou fotek (ty tu visí spíš aby se stěny nenudily), Dijkstřina klasičnost dostává nečekanou pomoc od módy – žlutá slečna i její kamarádka s černou růží ve vlasech prostě vypadají jako portréty od Thomase Gainsborougha nebo Jean-Honoré Fragonarda nejen pózou a úhlem pohledu, ale i krajkou nebo účesy.
Z výstavy Rineke Dijkstry v Marian Goodman Gallery
A ještě něco mě bavilo sledovat. Galeristu, jak se snaží kupce přesvědčit, že to, za co má zaplatit 85 tisíc euro, není jen mizerně sestříhaný začátek Superstar. Za těch ani ne patnáct let od Dijkstřiných prvních tanečních videí totiž casting a jeho princip autenticity pronikl do mainstreamu a je z něj prosperující žánr, od porna po Hvězdnou pěchotu. A peoplewatching, očumování lidí, tak klasická – a moje královská – disciplína právě na parties, se stal materiálem pro turistické průvodce.
Z ostrova
nanoru
O výstavěMarian Goodman Gallery, New York. |
