Můžeme se při současné úrovni globalizace vůbec takhle vymezovat? Jsme coby Češi nějak specificky definovatelní? Nedopouštíme se vědomé simplifikace kvůli pěkné věci, skvělému nápadu, zajímavému střetu názorů, několika příjemně vzrušujícím večerům, ale s rizikem značně omezené trvanlivosti výstupů?
Na můj vkus bylo jaksi "toho českého" v Kabinetu přespříliš: zkušenost, hodnoty, vzdělanost, tvořivost, věda, vynalézavost, jazyk (nu, prosím, čeština zřejmě bez debat), média, podnikavost, krajina, myšlenky, kultura, umění, společnost, role (?) i ženy (!).
Generalizované národní charakteristiky lze snad akceptovat při vyprávění anekdot, případně při vtipné zkratce uprostřed odlehčené konverzace, ale stavět na tak křehkém základě obecněji a déle platné úvahy zůstává plné rizik. Ostatně, podle záznamů debat v rámci "České vize" (tak zásadní téma – vizi – jsem v úvodním výčtu opomněl…) se účastníci několikrát racionálně vrátili na zem, kde se všudypřítomnému adjektivu "český/á/é" obratně vyhýbali.
Nevím, zda je "český" osud natolik mimořádný, aby vyžadoval složitě konstruované definice či obzvláštní zacházení. Snad právě naopak: důsledky letitého kulturně-etnického mixu, v němž je "česká" jen část ingrediencí, patří mezi mimořádné kvality, o něž by se během vzrušujícího "českého" diskurzu určitě nemělo přijít. Umělé "české" národní integraci ani jakýmsi dokola omílaným a nepopsaným "národním zájmům" nejsem s to porozumět, natožpak se s něčím tak vzdáleným identifikovat. Nejen kvůli takzvaným národním zájmům, které se i pouhým slovním spojením chtě nechtě na dotek blíží nacionalismu a šovinismu, ale zejména zřetelnému anachronismu představ "českého" národního státu.
Jistě se najde dostatek mistrů slova a intelektu, kteří dokážou ležérně vecpat vizi "naší společnosti" − s drzou radostí jsem si od některých diskutujících a moderátorů vypůjčil tuhle kličku namísto "české vize" − do desatera, dovednější třeba i do sedmera. Mezi takto obratné rozhodně nepatřím, jejich důvtip a nadání jen zdaleka uctivě obdivuji. Bližší mi je odstup a upřímná studentská reflexe, byť bych častěji nalezl k diskutujícím shovívavější věty. Avšak spíš z generačních, nikoli "národnostních" motivů.
Zatímco o existenci kolektivní mentality – jako o čemkoli kolektivním – pochybuji, jistou kulturní identitu společnosti žijící v české kotlině, na Moravě a Slezsku (i to je zjednodušené) vystopovat a snad i volně pojmenovat lze. Její součástí jsou přirozeně i všichni ti, kteří se ocitli během posledních dvou stoletích v emigraci (a zpátky) – ať již z vlastní vůle či donuceni. Samozřejmě i ti z nás, kteří se přistěhovali. O definici "naší" kulturní identity se s menším i větším úspěchem pokusili různí myslitelé, za nimiž neporovnatelně zaostávám. Avšak po zkoumání jejich závěrů si dovolím tvrdit: pokud si ztrátu identity nepůsobíme sami, její hodnoty nám neodebere členství v jakémkoli uskupení, počínaje rakouskouherskou monarchií, přes nezaviněné i zaviněné poroby v dobách diktatur, až po dobrovolné členství v Evropské unii i či třeba v Evropských spojených státech.
Nechtěl bych do upřímné snahy o formulaci desatera hodnot "české" vize vtáhnout jakousi "körnerovskou" skepsi, pohrdání, ba ani odměřený negativismus. Neboť jde-li o výhledy "naší společnosti", lze s ohledem právě na současnou studentskou generaci uvažovat radostněji.
Desatero bude zřejmě formulováno důstojněji, tudíž mé přání otevřít v naší kotlině okna a vyvětrat zůstane jako položka outsiderem.
ČESKÁ VIZE89 významných českých osobností pomáhá formulovat Českou vizi. Jde o desítku nejdůležitějších hodnot, na kterých by měla stát budoucnost naší společnosti. Od pondělí 3. srpna do pátku 13. listopadu 2009 bude každý den kromě soboty vycházet jeden esej v Kavárně on-line. Soubor se pak stane podkladem pro setkání Václava Havla, Madeleine Albrightové a Jacquesa Rupnika v Kabinetu Havel 19. listopadu. Pořádají Masarykova univerzita v Brně, Divadlo Husa na provázku a DIALOG centrum, o.s. pod patronací Václava Havla a záštitou rektora Masarykovy univerzity Petra Fialy. |
