Módní pekingská oblast Hohai je jedním z mnoha plodů závratného čínského růstu. Staré budovy takzvaných hutongů tady byly opraveny a dnes jsou domovem mnoha luxusních restaurací a barů, kde za pivo zaplatíte víc než na Staroměstském náměstí.
V úzkých uličkách a na promenádě podél jezera sice potkáte řadu turistů z Evropy, Austrálie nebo Ameriky, ale většinu návštěvníků tvoří Číňané. Mladá, vzdělaná generace, která se chopila příležitostí v rychle se měnící zemi - a zbohatla.
Osudná nocV noci ze 3. na 4. června 1989 čínská armáda brutálně zakročila proti demonstrujícím studentům na pekingském náměstí Tchien-an-men. Vojáci si proráželi cestu pomocí tanků, obrněných vozidel a střelbou z automatických zbraní. Tak skončilo šest neklidných neděl, během kterých statisíce lidí prostřednictvím demonstrací a hladovek volaly po větší demokratizaci země. |
Nejdřív jsem snímek ukázal skupině studentů Pekingské univerzity sedící v jedné hohaiské kavárně. Fotka putovala z ruky do ruky, ale nikdo mi nebyl schopen říci, co představuje. Na chodníku před kavárnou jsem pak fotografii ukázal dvěma mužům ve věku asi dvaceti let.
"To je tank," duchaplně prohlásil po několika okamžicích jeden z nich. "Ano, poznávám to," přidal se druhý a s jistotou dodal: "Je to vojenská přehlídka k výročí založení Čínské lidové republiky."
A tak to šlo dál. Lidé buď nevěděli, nebo tvrdili, že jde o vojenskou přehlídku. Konečně jsem narazil na hlouček šesti mladých mužů a žen. Jeden z nich se při pohledu na fotografii vyděsil: "To je proti vládě! Pojďte rychle pryč," nabádal ostatní a varoval: "Za tohle se vyhazuje ze školy." Zkoprněle jsem s fotkou v ruce zíral na prchající hlouček.
Ututlat! Ututlat!
Čínská vláda za posledních dvacet let dělala, co bylo v jejích silách, aby masakr ututlala a aby se na něj zapomnělo. Internetové stránky o květnových a červnových nepokojích roku 1989 jsou blokovány, téma je naprostým tabu pro oficiální čínská média, nic nenajdete ani v čínských knihách nebo učebnicích.
Datum 4. 6. 1989 jako by v Číně nikdy neexistovalo. Přes dvacet let potírání pravdy zůstává vláda v Pekingu nervózní. Svědčí o tom mimořádná opatření, ke kterým se právě úřady v Pekingu a celé zemi uchýlily.
Už nějakou dobu je například oficiálně akreditovaným zahraničním televizním štábům zakázáno na náměstí Nebeského klidu cokoliv natáčet. Několik novinářů bylo zadrženo a vyslýcháno policií. Tajná policie vyslýchá překladatele zahraničních médií a varuje je, aby se nepodíleli na žádné přípravě zpravodajství z výročí masakru.
Objeví-li se reportáže o náměstí na stanicích CNN nebo BBC, obrazovka jde do černého. Blokovány jsou v Číně částečně i webové stránky BBC a jiných mezinárodních stanic. Od úterý tohoto týdne jsou v zemi zablokovány i nesmírně populární sociální webové stránky Twitter, Twhirl a Flicker.
Co předcházeloDramatickým událostem na údajně nejrozlehlejším prostranství světa předcházela snaha nejmocnějšího muže Číny Teng Siao-pchinga (na snímku) pozdvihnout zemi zdevastovanou lety ekonomických a sociálních experimentů Mao Ce-tunga. Paradoxně právě Teng nakonec odsouhlasil zásah. |
Odkud tedy pramení vládní paranoia? Jedno vysvětlení nabízí bývalý člen ústředního výboru Komunistické strany Číny Pao Tchung: "Vláda se o masakru nezmiňuje a doufá, že na něj lidé zapomenou. Vláda ví, co se stalo, a uvědomuje si, že je to pro ni velice negativní. Tvrdí, že potlačení studentského hnutí bylo dobré pro prosperitu a stabilitu země, ale zároveň si uvědomuje, že se dopustila hrozného zločinu, a ví, jaký by byl postoj dnešních mladých lidí, kdyby věděli pravdu."
Pao Tchung byl v roce 1987 ředitelem Výzkumného centra Komunistické strany Číny pro politické reformy. Do funkce ho dosadil sám čínský prezident Teng Siao-pching. V roce 1989 pak chtěl Pao Tchung studenty na náměstí podpořit: "Nešlo jim o svržení vlády. Chtěli, ať se vláda reformuje. Jejich hlavními požadavky bylo ukončení korupce a svoboda tisku a slova. To mi připadalo rozumné a pro zemi prospěšné," vzpomíná Pao.
Jeho postoje mu po masakru vysloužily označení "kontrarevoluční kriminálník". Pao strávil sedm let ve vězení, ale i po propuštění zůstává v domácím vězení. Své názory nezměnil a ničeho nelituje. Dnes tvrdí, že vládě nejde ani tak o stabilitu země jako o udržení se u moci: "Vláda se bojí pravdy, objektivních zpráv a bojí se vlastního lidu. Když dovolí objektivní zprávy, lidé se dozvědí pravdu. A lidé, kteří znají pravdu, mohou být pro vládu nebezpeční. Proto vláda dělá, co může, aby se lidé pravdu nedozvěděli."
S Paovými názory se shoduje i bývalý účastník studentského hnutí, disident Čchen Jün-fej: "Vláda se bojí pravdy. Lžou od svého založení. Lháři se bojí pravdy. Je to jednoduché jak facka."
Aktivista z Čcheng-tu se dvacet let po nepokojích angažuje v problémech ochrany životního prostředí, vyšetřuje kolaps neúměrného počtu škol při loňském katastrofálním zemětřesení v provincii S-Čchuan a publikuje články na internetu, ve kterých vyzývá k politickým reformám v zemi.
Na otázku, zda se komunistická strana může reformovat sama, odpoví obrazně: "Máme v Číně přísloví: Pes zůstane psem a vždy bude žrát svá vlastní lejna. Ne, komunistická strana se sama od sebe nezmění."
Něco se stát musí
Přesto debata o nutnosti politických reforem v Číně sílí. A nehovoří o ní jen disidenti. Mnoho politologů, ekonomů nebo vysokoškolských profesorů si uvědomuje, že současná situace v Číně nemůže trvat věčně. Nikdo nepopírá obrovský hospodářský pokrok, kterým země za posledních třicet let prošla.
Počty obětíÚdaje o počtu obětí vojenského zásahu se rozcházejí. Podle oficiálních údajů přišlo při událostech v celé Číně o život 931 lidí a více než 20 000 jich bylo zraněno. Pod tankovými pásy nebo při střelbě našlo smrt 523 osob a zranění utrpělo více než 10 000 lidí. Amnesty International však udává nejméně 1 300 mrtvých, neoficiálně se mluví až o 7 000 obětech. |
Pao Tchung s profesorovými názory souhlasí a varuje, že bez politických reforem mohou opět vypuknout nepokoje: "Kdo jsou dneska nejbohatší podnikatelé v zemi? Komunističtí činitelé, ženy komunistických činitelů, jejich milenky, děti a kamarádi. Vydělávají miliardy, ale stamiliony stále živoří za dva dolary na den. Vše pod vedením proletářské strany. Čína se stala jednou z nejzkorumpovanějších zemí světa. Stamiliony dělníků a rolníků nemají odbory. Strana nemá podporu lidu a vládne silou zbraně. To je ten komunismus s čínskými rysy: hlaveň zbraně. Masakr byl ukázkou komunismu s čínskými rysy. To přece nemůže trvat věčně!"
Bylo by nespravedlivé neuznat, že k jistým prodemokratickým změnám v Číně dochází. Společnost se pomalu mění. Už jenom to, že zahraniční novináři mají k některým disidentům občas přístup, je obrovský pokrok. Nejvíc se o změny ve společnosti zasazují samotní Číňané. Nenahraditelnou roli v tom hraje internet. Uplynulých dvanáct měsíců bylo ve znamení nejvýraznějších prodemokratických iniciativ od roku 1989. O masovém organizovaném hnutí však hovořit nelze.
Nejdůležitější byla pravděpodobně tzv. Charta 08, která byla zveřejněna loni 10. prosince. Dokument vyzývá mimo jiné k ukončení vlády jedné strany, ke svobodným volbám nebo ke svobodě slova a projevu. Hlavní iniciátor projektu, spisovatel Liou Siao-po, skončil ve vazbě, ale zbytek autorů charty a tisíce signatářů jsou na svobodě.
V rozhovoru s Českou televizí v roce 2007 Liou uvedl, že pobyt ve vězení je součástí jeho pracovní náplně a že proti totalitní vládě strany by měl protestovat každý slušný člověk v zemi. I ti největší kritici režimu často tvrdí, že jim nejde o zavedení demokracie, jak ji známe v západním světě.
Dokonce ani Pao Tchung nebo profesor Jü-š’ si nejsou jisti, zda multistranická demokracie by byla pro Čínu tím nejlepším řešením. Nejsou sami. V Číně jsem během dvou a půl roku hovořil s tisíci lidmi, vzdělanými i negramotnými, bohatými a chudými, s členy strany a disidenty a drtivá většina se shodne v jednom: chtějí vedení, které v zemi zavede vládu zákona.
Většina lidí netouží po demokracii, ale po spravedlnosti. Není divu. Excesy a beztrestnost místních zkorumpovaných vlád jsou dnes díky internetu v Číně všeobecně známy. Mnoho Číňanů si myslí, že centrální vláda ztratila nad provinciemi kontrolu a hovoří o mafiánských ministátech.
Čína je země, kde justice trestá rodiče za protest kvůli tomu, že jejich dítě bylo otráveno melaminem v mléce. Země, kde policie mlátí hornické vdovy za to, že přišly požadovat odškodnění. Země, kde místní činitelé posílají ozbrojené gangstery, aby ročně vyhnali z domovů desetitisíce chudých rolníků, jejichž půdu soudruzi chtějí pro developerské projekty. V takovéto zemi bude mít touha po spravedlnosti vždy přednost před demokracií. A dokud bude převládat bezpráví, bude trvat nebezpečí sociálních nepokojů.
Když ani soudce nic nezmůže
Ročně jich v zemi propukne 70 až 80 tisíc. A to jsou oficiální čísla. Skutečná mohou být vyšší. Bezvýchodnost celé situace jsem si letos uvědomil při natáčení jednoho případu ilegálního zabrání půdy vládními činiteli v provincii Šen-tung.
Farmáři, kteří přišli o své domovy, místní vládu zažalovali. V soudní síni jim potom upřímný soudce řekl: "Já vím, že byl porušen zákon a že máte pravdu. Ale opravdu si myslíte, že mohu nechat zatknout své zaměstnavatele? Že mohu hnát svého šéfa před soud?"
Dvacet let po násilnostech se čínské komunistické straně daří udržet situaci v zemi pod kontrolou. Starší generace o událostech většinou ze strachu mlčí, mladší vydělává peníze a o tom, co se v Pekingu před dvěma desetiletími stalo, nemá ani potuchy.
Masakr a jeho následné utajování sice čínské demokratické či reformistické hnutí zlomily a umlčely, touhu lidí po spravedlivějším životě však nevymýtily. Loni v prosinci v jihočínském městě Šen-čen dokonce i vysoce postavený člen strany při rozhovoru o ekonomických reformách tvrdil, že budoucí demokratizace čínské společnosti je nevyhnutelná. V tom se shoduje s většinou čínských intelektuálů.
Nikdo si netroufá předpovědět, kdy změny či nějaké politické a společenské reformy nastanou. Jeden bývalý účastník nepokojů v roce 1989 minulý měsíc pronesl: "Už to nebude trvat dlouho. Sovětský komunismus padl po dvaasedmdesáti letech. Tomu našemu bude letos již šedesát."
