Jste děkanem Katolické fakulty Univerzity Karlovy a socius české provincie Tovaryšstva Ježíšova. Nadále však zajíždíte do Tokia, kde jste žil od počátku šedesátých let. Kde jste tedy doma?
Když jsem v Tokiu, stýská se mi po Praze, a když jsem v Praze, stýská se mi po Tokiu. Snad je to tím, že se snažím žít v přítomnosti. Minulost je v našich vzpomínkách a budoucnost ještě není a realita je dnes. Proč máme žít v něčem, co není nebo již není? V Praze jsem doma, tady jsem se narodil, vyrostl a je mi tu dobře. Nebylo tomu tak vždy. Navštívil jsem Prahu několikrát – vlastně pokoutně – během desetiletí, kdy jsem občas cestoval do Evropy. A jak s časem například umírali lidé, které jsem tu znal, Praha se mi zdála málo vstřícná. Ostatně už když jsme přijížděli z Vídně, zpravidla přes Mikulov, a viděli ostnaté dráty a strážní věže a vojenské siluety, napadalo nás, že už jen schází nápis Arbeit macht Frei...
Jak to máte s Prahou dnes?
Bydleli jsme v činžáku v Nuselském údolí, tam, co jezdí tramvaj. Když se tam nyní procházím, bydlí tam už jiní lidé a domy jsou na zámek, takže se tam nemohu podívat. Ztratil jsem k tomu emocionální vazby. Když jsem však šel kolem nedaleké Botanické zahrady, viděl jsem se tam coby malý kluk s tříčtvrtečními houslemi, a tak se mi spojily vzpomínky s dnešní skutečností. Ta léta, co jsem byl pryč, byl to jen – sen?
Jste jezuita tělem i duší. Žijete tedy především pro Tovaryšstvo Ježíšovo?
V Tovaryšstvu jsme takový kruh přátel, kteří mají za úkol pokračovat v díle, které Pán Ježíš začal, takže se orientujeme navenek. Nežiji pro Tovaryšstvo, nýbrž žijeme pro okolí – pro církev a všechny lidi kolem nás, kteří hledají a nevědí, čí jsou.
Nicméně zejména v českých zemích nemá Tovaryšstvo Ježíšovo zrovna dobrou pověst...
To souvisí s rekatolizací v českých zemích. Když jsme před 450 lety přišli do Prahy, tak prý nám vzkázali pražští konšelé, abychom se usídlili v místě dominikánského kláštera, kde se nyní nachází Klementinum, což je před Karlovým mostem, ale abychom se nepokoušeli přejít Karlův most na Hrad, nebo skončíme jako Jan Nepomucký, tedy pod mostem ve Vltavě.
Evropská moderna kráčela takovým směrem, že jezuité se jí stali nepohodlní. Vyvíjel se tlak na papeže, aby se s námi rozloučil, a vznikla kampaň proti Tovaryšstvu. V Tokiu jsme jednou dokonce zakoupili sbírku knih z Londýna, krásně vázanou – a jsou to vlastně pamflety proti jezuitům.
Kdo je Ludvík ArmbrusterNarodil se 16. května 1928 v Praze jako rakouský státní příslušník české národnosti. V Praze navštěvoval obecnou školu, pak reálné gymnázium. Po maturitě (1947) vstoupil do české provincie řádu Tovaryšstva Ježíšova. Po noviciátě na Velehradě zahájil studium filozofie na Filozoficko-sociologickém institutu jezuitského řádu v Děčíně. V dubnu 1950 byl spolu se všemi řeholníky v zemi zatčen, internován a pak vyhoštěn z republiky jako "nežádoucí osoba“. Studoval nejprve na Gregoriánské univerzitě v Římě, pak japonštinu v Yokosuce – a na univerzitě Sophia v Tokiu obhájil doktorát z filozofie. Následovalo studium na Teologické fakultě Sankt Georgen ve Frankfurtu nad Mohanem. Od roku 1961 žil a působil v Japonsku. Přednášel filozofii na univerzitě Sophia v Tokiu, vedle toho v letech 1965–1970 jako regens vedl interdiecézní kněžský seminář v Tokiu a v letech 1975–1983 byl ředitelem centrální knihovny univerzity Sophia. Po roce 1989 se zapojil do obnovy jezuitské řeholní provincie v České republice. Od roku 2003 stojí jako děkan v čele Katolické teologické fakulty UK. |
Existuje společný jmenovatel zakořeněné averze vůči jezuitům?
Byli jsme příliš mocní. Víte, Japonci mají hezké přísloví, že hřebík, který vylézá ze stolu nebo ze židle, je třeba zatlouci zpět kladivem. Francouzští i jiní panovníci zvali jezuity ke svým dvorům coby zpovědníky a jezuité se tím dostávali do nepříjemných situací: poutali na sebe pozornost a zlobu těch, kdo měli jiné politické ambice. V misiích v Jižní Americe se jezuité zastávali domorodců proti kolonizátorům, zakládali jezuitské redukce, když domorodce z pralesů sváděli do nově založených osad, aby je učili žít a pracovat, aby je naučili řemeslům a vydělávat si na sebe, hospodařit a vést rodinný život. Pak se museli bránit proti dobrodruhům a vojenským výpravám se zbraní v ruce, což byl rovněž jeden z důvodů, které nás v Evropě diskreditovaly.
Antonín Baudyš jr., bývalý jezuitský adept, nyní profesionální hvězdopravec, praví, že Tovaryšstvo Ježíšovo je společenstvím individualit. Když se u vás trochu rozhlédneme, vidíme P. Petra Koláře, Františka Líznu, vás i další osobnosti. Takže, má Baudyš jr. pravdu?
Faktem je, že náš zakladatel – sv. Ignác – byl člověk, jenž stál mezi dobami: jednou nohou ještě v tradici středověkého feudalismu, v rytířství, avšak druhou nohou již v začínající moderní době, kdy byl objevován individualismus. Když se na to podíváme odjinud, z Japonska, tak Japonci tento proces nezachytili, uzavřeli se vůči světu a neprošli ohněm evropské moderny – a dodnes jsou orientováni na práci v týmu a v tom se jim nikdo nevyrovná. Jakmile je Japonec sám, postrádá jakýsi mravní kompas a má to těžší. Neradi to slyší a nerad to říkám, protože je mám rád.
Ve spiritualitě řádu, který Ignác založil, je obsažená už značná část oné moderní individuality. Již v duchovních cvičeních podle sv. Ignáce se táže exercitant, co je ta individuální vůle Boží vůči mně – na rozdíl od mého souseda například. Neznamená to však, že jsme doslova společenstvím individualit a individualistů. Ovšem jsme jiní v porovnání s řeholními řády z dvanáctého třináctého století, neboť například v benediktinské tradici jde především o kolegialitu.
Jaká je role Tovaryšstva Ježíšova v současné české společnosti?
Po letech útlaku, nejprve nacistického, pak stalinského, kdy jsme byli rozpuštěni a nemohli přijímat nové členy, jsme poněkud přestárlé společenství a dáváme se dohromady. Náš vliv je tedy nevelký i proto, že česká řádová provincie momentálně čítá pouhých 69 tovaryšů – a bude nás ještě několik let asi ubývat, poněvadž my staří budeme umírat, a než ti mladí nastoupí, potrvá to nejméně deset let. Každý novic by totiž měl absolvovat teologickou fakultu, měl by být vysvěcen na kněze a pak ještě vystudovat nějakou univerzitu – filozofii, přírodní vědy nebo medicínu, většinou v zahraničí, a to vyžaduje čas.
Jak se obecně díváte na současnost českých katolických řeholních společenství a jejich perspektivy?
Nevím, jak staré řeholnice a staří řeholníci získávají důvěru nových adeptů. Ti, kdo zažili čtyřicet let pronásledování a kteří měli výchovu takzvanou předkoncilní (pozn. red.: to znamená uskutečňovanou před druhým vatikánským koncilem, jenž zasedal v letech 1962–1965), to mají těžké, neboť společnost se radikálně změnila. Obávám se, že mladým kandidátům a kandidátkám to ne vždy bude srozumitelné. Staří řeknou, že ti mladí nejsou žádní řádní řeholníci, a ti mladí se budou dívat na ty staré jako na fosilie. Když se to nepodaří překlenout, řehole nebudou mít budoucnost. My se ovšem vždy spoléháme na Pána Boha a ten Duch svatý již udělal různé kousky, které se nám zprvu zdály nepravděpodobné a nemožné, takže pokud Hospodin bude potřebovat, abychom se z těchto zádrhelů dostali, tak nás jistě použije. A když nás Hospodin nebude potřebovat, můžeme zaniknout. To není katastrofa, každý řád odpovídá potřebám té které doby; pokud jej Bůh bude potřebovat udržovat naživu, tak jej udrží.
Jak nahlížíte na nynější stav české společnosti?
Už za nacistické okupace jsme se naučili lhát. Trvalo to pět let a z toho se člověk nějak probere, ale když to pak pokračuje další dvě generace, tak se to stane druhou přirozeností. Když tady hovoříte s lidmi, oni vůbec nepočítají s tím, že budete říkat pravdu. Spíše zkoumají, co je asi za tím, co jim říkáte. To mě občas vytáčí, když mi někdo "radí": A když se tě bude ptát na to či ono, tak řekni tamto. Na to odpovídám: Buď dotyčnému řeknu pravdu, nebo mu neřeknu nic, přece mu nebudu vyprávět nějaké pohádky. To se mi jeví jako trauma, které tu po diktatuře zůstává; nejde o žádné švejkování, nýbrž o deformaci.
Potřebuje to čas, utěšovali mě přátelé v Japonsku, když jsem si jim stěžoval, že často mezi těmi, kteří v České republice začali privatizovat a podnikat, se nacházejí potomci komunistických pohlavárů, zatímco zbídačelí političtí vězni jsou často rehabilitováni těmi samými soudci, kteří je do vězení posílali...
V současnosti se často hovoří o revizi celibátu katolických kněží. Považujete to za aktuální a reálný problém?
Vidíme na naší Katolické teologické fakultě, že se nám na denní studium – tedy jako cestu ke kněžství – hlásí stále méně kandidátů. Nemůžeme nad tím pouze lomit rukama a modlit se, aby Bůh posílal více lidí na svou vinici, což také děláme, ale můžeme se i ptát, co nám tím Bůh chce říci. Jak zajistíme plošnou pastoraci v našich zemích, když to již není tak, že by ve farnosti byl jeden farář a dva kaplani, nýbrž jeden kněz musí obstarávat pět nebo sedm farností a ještě křtít, pohřbívat a oddávat a na nic dalšího mu prostě nezbývá čas. Již teď bychom měli přemýšlet, jak by mělo vypadat služebné kněžství za dvacet třicet let. Nemyslím si však, že celibát by měl být rozhodujícím faktorem vysvětlujícím úbytek povolání, protože tutéž starost mají evangeličtí křesťané, jejichž faráři se žení a farářky vdávají, a beztak těchto farářů a farářek ubývá.
Spíše bychom měli všichni uvažovat, zda nevytvořit různé kněžské kategorie – na jedné straně by působili kněží "misionáři" a na straně druhé kněží "údržbáři". Určitá farnost by se obrátila na svého biskupa a představila mu někoho s rodinou, kdo brzy půjde do penze, a bude tudíž existenčně zajištěn a mohl by navštěvovat na teologické fakultě dálkové kurzy a doplnit si vzdělání. Produktivní život se prodlužuje a tak by jako údržbář v nejlepším smyslu toho slova mohl v neděli předsedat eucharistii, křtít, konat pohřby, vést společenství, zatímco ti misionáři, mladí lidé, by vedli celibátní život a prováděli tzv. kategoriální pastorace, obraceli by se k nemocným, k vojákům, k vězňům či chudým a snažili by se být tou solí země a světlem na svícnu.
